Třída Seawolf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Seawolf
USS Connecticut (SSN-22)
USS Connecticut (SSN-22)
Obecné informace
Uživatelé Vlajka US Navy US Navy
Typ útočná ponorka
Lodě 3
Osud aktivní (2016)
Předchůdce třída Los Angeles
Následovník třída Virginia
Technické údaje
Výtlak 7568 t (na hladině)
9142 t (pod hladinou)
Délka 107,6 m (138 m Jimmy Carter)
Šířka 12,9 m
Ponor 10,9 m
Pohon jaderný reaktor, 2× turbína
Rychlost 35 uzlů (pod hladinou)
Posádka 133
Výzbroj 8× 660mm torpédomet

Třída Seawolf je třída amerických rychlých útočných ponorek s jaderným pohonem. Jsou to poslední americké lodě této kategorie vycházející z požadavků studené války.[1] Jejich hlavním úkolem bylo ničení sovětských ponorek.[2] Třída Seawolf byla dalším vylepšením předchozí třídy Los Angeles, které sebou ovšem neslo značný nárůst ceny. Konec studené války a změna doktríny amerického námořnictva směrem k vedení pobřežních operací, znamenaly výrazně omezení tohoto programu ve prospěch levnějších ponorek třídy Virginia. Namísto původně plánovaných 29 proto byly v letech 1989–2005 postaveny pouze tři ponorky této třídy.[1] Poslední jednotka USS Jimmy Carter byla dokončena v prodloužené a vylepšené verzi. Všechny tři jednotky jsou dodnes ve službě.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Jednotky třídy Seawolf:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
USS Seawolf 1989 24. června 1995 19. července 1997 aktivní
USS Connecticut 1992 1. září 1997 3. prosince 1998 aktivní
USS Jimmy Carter 1995 5. prosince 2003 19. února 2005 aktivní

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

USS Seawolf (SSN-21) během stavby
USS Jimmy Carter (SSN-23) má prodloužený trup

Program Seawolf byl zahájen v polovině 80. let s cílem zachovat technologický náskok amerických ponorek nad sovětskými i v 21. století. Do služby vstupovaly od druhé poloviny 90. let. Jako první byl roku 1997 do operační služby zařazen Seawolf. Oproti třídě Los Angeles je třída Seawolf tišší, schopná lépe manévrovat, silněji vyzbrojená i vybavená lepší elektronikou. Její konstrukce má rovněž dostatek prostoru pro modernizace. Jsou rovněž přizpůsobeny arktickým operacím.[2] Je to také první americká třída ponorek jejíž trup celý je postaven ze speciální oceli HY-100.

Výzbroj představuje osm 660mm torpédometů (oproti čtyřem ráže 533mm u třídy Los Angeles). Z nich mohou být vypouštěna torpéda MK-48 ADCAP, protilodní střely UGM-84 Harpoon, střely s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk, nebo námořní miny. Zásoba munice činí 50 střel či torpéd, což je o 30% více než kolik nesla předchozí třída.[2] V přídi je rovněž umístěn výkonný sonar BQQ 5D.[1] Bojový systém je typu AN/BSY-2.

Pohonný systém tvoří jaderný reaktor General Electric PWR S6W a dvě turbíny. Lodní šroub je jeden. Při plavbě pod hladinou dosahují ponorky třídy Seawolf rychlosti až 35 uzlů. Při tichém režimu plují rychlostí 20 uzlů. Maximální hloubka ponoru je 610 metrů.[1]

Třída Seawolf je rychlejší než jakákoliv jiná americká ponorka a její vylepšený pohonný systém umožnil rovněž značně tišší chod. Je desetkrát tišší než vylepšená varianta třídy Los Angeles (688i) a dokonce sedmdesátkrát tišší než klasická ponorka třídy Los Angeles.[2] Další značnou výhodou je, že při tichém chodu může plout dvakrát rychleji než vylepšená ponorka třídy Los Angeles, aniž by ji hrozilo prozrazení.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SSN Seawolf Class Attack Submarine, USA [online]. Naval-technology.com, [cit. 2010-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e SSN-21 Seawolf-class [online]. Globalsecurity.org, rev. 2005-04-27, [cit. 2010-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]