Stockholmský syndrom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů. Často se Stockholmskému syndromu nesprávně říká Helsinský syndrom. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele.

Osoby, u nichž je možné postižení[editovat | editovat zdroj]

  • samotní rukojmí
  • policejní vyjednavač – riziko je zde v tom, že může podvědomě varovat teroristy před blížícím se útokem na záchranu rukojmích. („Je nutné, abyste se okamžitě vzdali!“)
  • policejní odstřelovač – začne s únoscem soucítit
  • domácí násilí – bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané manžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám a otcům. [zdroj?]

Jak vzniká?[editovat | editovat zdroj]

Na tuto otázku neumí nikdo s jistotou odpovědět. Může jít o pud sebezáchovy, tedy že příroda tuto reakci nastavila proto, aby se zvýšila šance oběti na přežití. Další teorie vysvětluje stockholmský syndrom regresí do dětství. Když je někdo uvězněn, pak nemůže sám jíst, pít, chodit na záchod, vše probíhá pod vedením a kontrolou únosce. V tom je to vlastně podobné kojeneckému věku, kdy nám jídlo, pití i tělesnou čistotu obstarávala milující osoba – většinou matka. Tyto pocity se pak přenesou na osobu únosce.