Stockholmský syndrom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o pozitivní emoční i afektivní vazbě. O filmu pojednává článek Stockholmský syndrom (film).

Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů. Často se Stockholmskému syndromu nesprávně[zdroj?] říká Helsinský syndrom. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele. O tomto případu pojednává film Stockholmský syndrom.[1]

Osoby, u nichž je možné postižení[editovat | editovat zdroj]

  • samotní rukojmí
  • policejní vyjednavač – riziko je zde v tom, že může podvědomě varovat teroristy před blížícím se útokem na záchranu rukojmích. („Je nutné, abyste se okamžitě vzdali!“)
  • policejní odstřelovač – začne s únoscem soucítit
  • domácí násilí – bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané manžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám a otcům.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online.