Stannol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stannol
Strukturní vzorec
Strukturní vzorec
Model molekuly
Model molekuly
Obecné
Systematický název1H-stannol
Sumární vzorecC4H6Sn
Identifikace
Registrační číslo CAS288-07-3
PubChem71357546
SMILES[SnH2]1C=CC=C1
InChI1S/C4H4.Sn.2H/c1-3-4-2;;;/h1-4H;;;
Vlastnosti
Molární hmotnost172,80 g/mol
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stannol je organická sloučenina se vzorcem C4H6Sn. Patří mezi metaloly, nenasycené pětičlenné cykly obsahující atom kovu. Je strukturním analogem pyrrolu, kde je dusík nahrazen atomem cínu. Jsou také známy jeho substituované deriváty, souhrnně nazývané stannoly.[1]

2-Stannol má vzorec C4H4Sn, bez vodíkových atomů navázaných na cín; ten má oxidační číslo +2.[2]

Příklady[editovat | editovat zdroj]

1,1-Dibutylstannol je světle žlutá kapalina, připravovaná reakcí 1,4-dilithio-buta-1,3-dienu a dibutylcíndichloridu.[3]

1,1-dibutylstannol

Příprava a reakce[editovat | editovat zdroj]

1,1-Dimethyl-2,3,4,5-tetrafenyl-1H-stannol lze připravit reakcí 1,4-dilithio-1,2,3,4-tetrafenylbuta-1,3-dienu a dimethylcíndichloridu.[4]

1,1- disubstituované stannoly mohou být vytvořeny [2+2+1] cykloadicí dvou ekvivalentů acetylenu na jeden ekvivalent organostannanu SnR2.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stannole na anglické Wikipedii.

  1. Jacques Dubac; Andre Laporterie; Georges Manuel. Group 14 metalloles. 1. Synthesis, organic chemistry, and physicochemical data. Chemical Reviews. 1990, s. 215. DOI 10.1021/cr00099a008. 
  2. DTXSID70781612 [online]. Dostupné online. 
  3. Arthur J. Ashe; Samir Mahmoud. 1,4-Dilithio-1,3-butadienes. Organometallics. 1988, s. 1878. DOI 10.1021/om00098a034. 
  4. Dictionary of Organic Compounds. Příprava vydání J. I. G. Cadogan, S. V. Ley, G. Pattenden, R. A. Raphael, C. W. Rees. [s.l.]: Chapman & Hall, 1996. ISBN 978-0-412-54090-5. S. 4219. 
  5. A. G. Davies. Organotin Chemistry. [s.l.]: Wiley-VCH, 2004. Dostupné online. ISBN 978-3-527-31023-4. S. 129.