Správa pasů a víz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Správa pasů a víz (SPV, od roku 1988 Správa pasů a víz SNB) byl v období komunismu v Československu úřad federálního ministerstva vnitra, zodpovědný za pasovou a cizineckou agendu na území ČSSR, včetně vydávání výjezdních doložek. Útvar byl vytvořen transformací dřívějších organizačních složek v roce 1974 a existoval až do pádu režimu v roce 1989 (formálně byl rozpuštěn v únoru 1990).

Historie a činnost[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1974[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 60. let se pasovou a cizineckou agendou zabývala centrální Správa pasů a víz ministerstva vnitra, regionální záležitosti řešila krajská a okresní oddělení pasů a víz. Po přijetí ústavního zákona o československé federaci v říjnu 1968 byla pasová a cizinecká agenda federalizována a přesunuta do působnosti Správy pasů a víz ministerstva vnitra České socialistické republiky (MV ČSR) a Správy pasů a víz ministerstva vnitra Slovenské socialistické republiky (MV SSR). Na federální úrovni (cizinecký odbor ministerstva vnitra Československé socialistické republiky, MV ČSSR) se řešilo pouze udělování československých víz a zákazy pobytů cizinců na území republiky.[1]

Hned v prosinci 1970 byla nicméně (na základě zákona č. 128/1970 Sb. o vymezení působnosti ČSSR ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti) veškerá cizinecká problematika přesunuta zpátky na federální úroveň; rozhodnutí bylo uvedeno do praxe rozkazem ministra vnitra Radka Kasky. Obě národní správy tak byly sloučeny do Federální správy pasů a víz (s podřízenou správou pasů a víz SSR) a cizinecký odbor MV ČSSR byl zrušen.[1]

Založení a struktura nového orgánu[editovat | editovat zdroj]

K další reorganizaci došlo v roce 1974. V dubnu schválilo předsednictvo ÚV KSČ návrh na reorganizaci ministerstva vnitra, podle nějž měla být Federální správa pasů a víz společně se správou pasů a víz v SSR transformována do nově vytvořené Správy pasů a víz pod gescí federálního ministerstva vnitra, čímž měl být zabezpečen jednotný výkon pasové agendy. Útvar byl oficiálně zřízen k 1. červenci 1974, přičemž už předtím (k 1. dubnu) byla slovenská správa převedena na odbor správy pasů a víz se sídlem v Bratislavě.[1]

V listopadu 1974 byl vydán organizační řád nového orgánu, který zahrnoval kromě jiného plnění pokynů nejvyšších stranických a státních orgánů, spolupráci na vytváření legislativy a koncepcí zahraničního cestovního ruchu a cizinecké a pasové problematiky, pasovou agendu československých občanů, povolování vstupů cizinců do ČSSR a rozhodování o jejich dlouhodobém pobytu, vedení příslušných evidencí, vyřizování stížností apod. Byla zabezpečena spolupráce s operativními útvary Sboru národní bezpečnosti a Hlavní správou Pohraniční stráže a ochrany státních hranic (HSPSOSH) při zabezpečování prevence emigrace československých občanů do zahraničí.[1]

Správu vedl náčelník, který měl dva zástupce. Orgán pozůstával ze čtyř výkonných odborů (ty se dále členily na oddělení), kádrové a školské skupiny, vnitřního, kontrolně analytického a právního oddělení:[1]

  • 1. odbor (pasový) se zabýval přípravou a kontrolou plnění pasové legislativy (výjezdy československých občanů do zahraničí, zajišťování zahraničních služebních cest, vyřizování odvolání občanů proti výroku krajských útvarů, záležitosti československých občanů v cizině)
  • 2. odbor (cizinecký) se zabýval cizineckou problematikou (udělování víz, rozhodování o přistěhování a trvalém pobytu cizinců či osob bez státní příslušnosti, realizace rozhodnutí o zákazu pobytu či vyhoštění příslušníků cizích států z území ČSSR)
  • 3. odbor (statisticko-evidenční) se zabýval kontrolou a plněním interních i obecně závazných norem (návrhy vnitřních předpisů, počítačové zpracovávání dat, příprava statistických informací o cestovním ruchu)
  • 4. odbor se sídlem v Bratislavě v omezeném rozsahu řídil pasovou a cizineckou problematiku na území SSR
  • kádrová a školská skupina zabezpečovaly výkon kádrových rozkazů náčelníka správy, přijímání zaměstnanců, vedení osobních spisů, pořádání školení, tělesnou přípravu, administrativní služby apod.
  • vnitřní oddělení se zabývalo výrobou dokladů a tiskopisů, zabezpečovalo administrativní a spisovou službu apod.
  • kontrolně analytické oddělení zabezpečovalo kontrolní činnost, vyřizovalo stížnosti, zpracovávalo svodky apod.
  • právní oddělení zajišťovalo jednotný výklad právních norem, vnitřních předpisů apod.

Fungování[editovat | editovat zdroj]

Správa řídila krajské odbory (KOPV) a okresní oddělení (OOPV) pasů a víz:[1]

  • okresní oddělení spadaly pod okresní správy SNB. Občané zde žádali o vydání cestovních dokladů, povolení k cestám i k vystěhování. Probíhalo zde také přihlašování cizinců, vydávání povolení k pobytu.
  • krajské odbory spadaly pod krajské správy SNB. Plnily úkoly okresních oddělení v krajských městech, řídily činnost okresních oddělení, vyřizovaly žádosti o vystěhování z celého kraje a odvolání proti rozhodnutím okresníc hoddělení.

Při své činnosti správa spolupracovala s celou řadou subjektů socialistické státní správy, zejména s Pohraniční stráží, ministerstvy zahraničí, spravedlnosti, zahraničního obchodu, financí, práce a sociálních věcí, školství, dále například s Ústřední celní správou, Generální prokuraturou nebo Státní bankou československou. V říjnu 1975 zaměstnávala přibližně 250 osob, většinou mladých příslušníků. Zajímavostí je, že více než polovinu zaměstnanců tvořily ženy. První náčelnicí SPV se v roce 1974 stala Marie Patejdlová, po odvolání z funkce v roce 1983 byla vystřídána Miloslavem Konrádem, který správu vedl až do jejího zániku.[1]

Nové organizační řády SPV byly vydány v letech 1981 a 1988, v roce 1988 byla také v rámci rozsáhlé reorganizace ministerstva vnitra založena Správa pasů a víz SNB. V roce 1989 byla společně s dalšími důležitými správami zařazena přímo pod rozhodovací pravomoc prvního náměstka ministra vnitra Alojze Lorence. Správa pasů a víz SNB byla společně s dalšími útvary Státní bezpečnosti zrušena porevolučním ministrem vnitra Richardem Sacherem k 15. únoru 1990; v době zrušení měla 263 zaměstnanců.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h BÁRTA, Milan. Za časů výjezdních doložek. Paměť a dějiny. 2015, čís. 3, s. 54-62. Dostupné online [cit. 2021-01-15]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]