Spor o základ státu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Spor o základ státu (čínsky v českém přepisu kuo-pen č’-čeng, pchin-jinem Guóběn zhīzhēng, znaky zjednodušené 国本之争, tradiční 國本之爭; nebo čínsky v českém přepisu čeng kuo-pen, pchin-jinem zhēng guóběn, znaky zjednodušené 争国本, tradiční 爭國本) v letech 15861614 byl spor mezi Wan-lim, císařem čínské říše Ming a značnou částí mingských úředníků o jmenování korunního prince. Úředníci hájili zákonný princip primogenitury a požadovali jmenování korunním princem císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa, císař si zřejmě za následníka přál spíše Ču Čchang-süna, syna své oblíbené konkubíny paní Čeng. Císař se otevřeně nevyjádřil pro Ču Čchang-süna, vzdoroval však tlaku úředníků a odkládal rozhodnutí od roku 1586 až do roku 1601, kdy konečně Ču Čchang-luoa jmenoval následníkem a Ču Čchang-süna knížetem. Ču Čchang-sün měl být po dosažení osmnácti let roku 1604 odeslán do svého regionálního sídla, císař ho však ponechával v Pekingu do roku 1614, což živilo podezření o jeho záměrech a vedlo k dalším protestům opozičních úředníků.

Spory o následníka znovu vzplanuly roku 1615 v souvislosti s takzvaným „případem muže s holí“, snad pokusem o atentát na Ču Čchang-luoa.

Název sporu[editovat | editovat zdroj]

V tehdejší politické terminologii byl následník trůnu označován za „základ státu“ (čínsky v českém přepisu kuo-pen, pchin-jinem guóběn, znaky zjednodušené 国本, tradiční 國本).

Průběh sporu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1586 se otevřela otázka nástupnictví, když císař svou oblíbenou konkubínu paní Čeng, poté co mu porodila syna, povýšil na „císařskou urozenou dámu“ (chuang-kuej-fej),[1][2] což ji stavělo jen o stupeň níže než císařovnu Wang a výše než kteroukoliv jinou z jeho konkubín, včetně paní Wang, matky císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa (1582–1620). Pro okolí bylo z toho zřejmé, že by si přál za následníka spíše syna paní Čeng Ču Čchang-süna (1586–1641) – svého třetího (druhý syn zemřel v kojeneckém věku) – než Ču Čchang-luoa. Byrokracie se potom rozdělila; část úředníků začala hájit práva prvního syna s odkazem na zákonnou primogenituru, část však spojila svůj osud s povýšením syna paní Čeng.[3]

Císař, přestože vládl autokraticky, neměl legislativní moc a měl jen omezenou možnost vynášet samostatná rozhodnutí. Neměl proto sílu na změnu pravidel následnictví.[4] Na širokou podporu práv nejstaršího syna mezi úředníky reagoval odkládáním rozhodnutí: nejmenoval následníkem ani prvorozeného, ani mladšího syna.[3]

Roku 1589 císař souhlasil se jmenováním nejstaršího syna následníkem, paní Čeng se však postavila proti, což vyprovokovalo vlnu vzájemného obviňování a o dva roky později i zatýkání, když se v Pekingu rozšířil pamflet obviňující ji ze spiknutí s některými vysokými úředníky proti císařovu nejstaršímu synovi. Císař se naopak snažil v očích veřejnosti vykreslit paní Čeng v příznivém světle,[1] vrcholu jeho snaha dosáhla roku 1594, kdy podpořil její pomoc obětem hladomoru v Che-nanu příkazem všem pekingským úředníkům páté a vyšší hodnosti přispět jí ze svých příjmů.[5] Císař odkládání jmenování následníka odůvodňoval čekáním na syna od císařovny.[6] Nejmenování následníka však vyvolávalo vlny protestů vysokých hodnostářů, včetně velkých sekretářů Šen Š’-singa (v úřadě 1578–91) a Wang Si-ťüea (v úřadě 1584–91 a 1593–94).[3] Nástupnictví Ču Čchang-luoa podporovala i Wan-liho matka, císařovna vdova Li. Když panovník namítal, že jeho nejstarší syn je synem pouhé palácové služebnice, odpověděla, že i on, Wan-li, je synem pouhé služebné.[6] Podle kritiků se v kauze následnictví ukázala Wan-liho neschopnost plnit úkoly panovníka.[4] Veřejná i zákulisní podpora císařovny a paní Wang za strany císařovny vdovy Li vyvažovala císařovu podporu paní Čeng. Císařovna vdova přitom se přitom opírala o mingské právo, které jmenování korunního prince považovalo za rodinnou záležitost, v níž proto měla paní Li jako císařova matka poslední a rozhodující slovo. Kolem paní Li se časem vytvořila volná skupina podporující její zájmy a zájmy císařova nejstaršího syna, sestávající z vysokých úředníků, významných buddhistických mnichů, řadových úředníků, i některých eunuchů.[7] Stoupenci císařovny a jejího syna ji pokládali za ohroženou na životě a strachovali se o ní, po její případné smrti by totiž císař mohl novou císařovnou jmenovat paní Čeng, jejíž syn by se pak legálně, jako syn císařovny, stal následníkem.[7]

Když Ču Čchang-luo roku 1590 dosáhl osmi let, úředníci požadovali jeho jmenování následníkem, aby mohla být oficiálně zahájena jeho výuka (obvykle počínala v šesti letech). Argumentovali, že sám Wan-li byl v jmenován následníkem coby dítě. Wan-li se bránil s tím, že prince vyučují eunuchové.[8] Roku 1591 císař pod tlakem úředníků nakonec slíbil, že následníka jmenuje do dvou let, opozice – v obavách z dalšího odkladu – reagovala požadavkem zahájení jeho výuky a zahájení příprav na jmenování, což panovník s hněvem odmítl.[9]

Paní Čeng v 90. letech prosazovala svého syna jako následníka i veřejně, na stélách vztyčených v pekingském taoistickém chrámu Tung-jüe (začátkem roku 1592) a klášteru San-jang na hoře Tchaj (1594 a 1596) byl její syn označován jako následník trůnu (tchaj-c’). Také císařovna Wang a paní Wang se také obrátily k nadpřirozeným silám, ale buddhistickým. Císařovna tak začátkem roku 1592 finančně podpořila vydání knihy modliteb ke Kuan-jin, což byl nejpopulárnější bóddhisatva mezi ženami; císařovna Wang s podporou císařovny vdovy Li financovala rekonstrukce buddhistických klášterů, a na stélách a nápisech žádaly o přízeň pro císařova prvozoreného syna, a zmiňovaly i paní Wang.[7]

Roku 1593 úředníci očekávali, zda panovník splní slib z roku 1591. Císař se ke jmenování neměl, navrhl však velkému sekretáři Wang Si-ťüeovi, že své tři žijící syny jmenuje knížaty – což by bylo v souladu se zákony – a vyčká, zda císařovna nebude mít syna. Wang sestavil edikt a poslal jej ministerstvu obřadů, aby zahájilo přípravy. Opoziční kritici však myšlenku odmítli s tím, že nejstarší syn má být jmenován korunním princem, nikoliv knížetem, a donutili Wang Si-ťüea aby se císaři omluvil s tím, že jmenování tří knížat provést nelze, protože odporuje zákonům, což si dříve neuvědomil. Císař se poté myšlenky na jmenování synů knížaty vzdal, ale prohlásil, že následníka neurčí nyní ani v dalších dvou až třech letech.[10]

Roku 1599, u příležitosti osmnáctin Ču Čchang-luoa, přišla vlna žádostí o jeho jmenování korunním princem. Císař reagoval požadavkem na ministerstvo daní, aby shromáždilo 24 milionů liangů stříbra k úhradě nákladů ceremonií spojených s jmenováním následníka (a ostatních synů knížaty). Od císaře to byla jasná obstrukce[11] (požadavek několikanásobně převyšoval roční příjmy ministerstva ve stříbře a odpovídal ročnímu příjmu státu ve stříbře i naturáliích dohromady).

Až roku 1601 panovník souhlasil se jmenováním a velký sekretariát připravil edikt. Na poslední chvíli se císař pokusil vyhlášení ediktu odložit, ale první velký sekretář Šen I-kuan tvrdě stál na svém a neustoupil, takže v listopadu 1601 císař konečně jmenoval nejstaršího syna následníkem a čtyři své mladší syny knížaty.[11] Ču Čchang-sün dostal titul knížete z Fu,[4] nicméně zůstal v Pekingu, ačkoliv měl být do provincie odeslán po dosažení osmnácti let věku, tedy roku 1604, což živilo fámy o tom, že otázka následnictví je stále otevřená.[12] Císař prince odeslal do jeho provinčního sídla, po dlouhé řadě výzev a protestů proti nečinnosti, až roku 1614.[13][14] Tehdy při jednom z protestů zdůvodnila paní Čeng ponechání prince v Pekingu péčí o císařovnu vdovu Li, totiž plánováním jeho přítomnosti na oslavách narozenin císařovny vdovy příští rok. Císařovna vdova reagovala povoláním do Pekingu svého mladšího syna Ču I-lioua, knížete z Lu. Rozhodnutí císařovny vdovy bylo výzvou císaři, pobyt knížat v hlavním městě byl totiž považován za nepatřičný a rizikový, protože se – jako alternativní následníci – mohli postavit proti korunnímu princi.[6] Císař poté ustoupil.[6]

Případ muže s holí[editovat | editovat zdroj]

S debatami o následníkovi souvisel „případ muže s holí“, který poškodil prestiž panovníka.

Koncem května 1615 byl u paláce následníka zadržen muž s holí. Z následného vyšetřování vyplynulo, že se jmenuje Čang Čcha, je bláznivý[15] a chtěl s pomocí hole dořešit konflikt s dvěma palácovými eunuchy, se kterými se nepohodl. Na tom měla být kauza uzavřena a muž popraven.[16] Do případu se však zamíchal vězeňský úředník Wang Č’-caj, který odmítl verzi o šílenci a prosadil veřejné vyšetřování se zapojením představitelů ministerstva trestů. Podle nové verze případu byl muž psychicky zdravý a do paláce vnikl na žádost dvou eunuchů blízkých paní Čeng a jejímu bratrovi, což vyvolalo podezření, že cílem akce mělo být zabití následníka a dosazení na jeho místo syna paní Čeng.[17] Záležitost měla velký ohlas u dvora. Wan-li reagoval bezprecedentním krokem, svolal civilní i vojenské úředníky zaměstnané v pekingských úřadech, předstoupil před ně – bylo to první setkání císaře s úředníky „vnějšího dvora“ od roku 1602[18] – s Ču Čchang-luoem a jeho rodinou (syny a dcerou) a obořil se na úředníky, jak mohou pochybovat o jeho vztazích k následníkovi, kterému věří a spoléhá na něj. Ču Čchang-luo potvrdil svůj blízký vztah k otci a žádal ukončení celé záležitosti. Dále císař rozhodl o popravě Čang Čchaa i obou do případu zapletených eunuchů.[19] Proti popravě se postavili představitelé ministerstva trestů, požadující další vyšetřování. Poté velcí sekretáři zprostředkovali kompromis – Čang Čcha byl na druhý den popraven, podezřelí eunuchové měli být vyslechnuti. Výslech proběhl, oba však zůstali pod dozorem císařových eunuchů a pátý den po císařově projevu bylo úředníkům oznámeno, že zemřeli.[17] Případ potom utichl.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BROOK, Timothy. The troubled empire: China in the Yuan and Ming dynasties. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2010. 329 s. ISBN 978-0-674-04602-3. S. 101. (anglicky) [Dále jen Brook (2010)]. 
  2. HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Huang (1988)]. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 516. (anglicky)
  3. a b c Huang (1988), s. 516.
  4. a b c Huang (1988), s. 517.
  5. Brook (2010), s. 102.
  6. a b c d MCMAHON, Keith. Celestial Women: Imperial Wives and Concubines in China from Song to Qing. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 312 s. ISBN 1442255021, ISBN 9781442255029. S. 130. (anglicky) 
  7. a b c ZHANG, Dewei. Thriving in Crisis: Buddhism and Political Disruption in China, 1522–1620. 1. vyd. New York: Columbia University Press, 2020. 368 s. S. 63–64. (anglicky) 
  8. DUINDAM, Jeroen. Dynasties: A Global History of Power, 1300-1800. Cambridge: Cambridge University Press, 2016. xx + 384 s. ISBN 9781107637580. S. 63–64. (anglicky) 
  9. ZHAO, Jie. A Decade of Considerable Significance: Late-Ming Factionalism in the Making, 1583-1593. T'oung Pao Second Series. 2002, roč. 88, čís. 1/3, s. 112–150, na s. 131. [Dále jen Zhao]. (anglicky) 
  10. Zhao, s. 131–134.
  11. a b GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 2., M–Z. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. S. 1179–1182. (anglicky) 
  12. Huang (1988), s. 550.
  13. DARDESS, John W. Blood and History in China: The Donglin Faction and Its Repression, 1620-1627. Honolulu: University of Hawaii Press, 2002. 207 s. ISBN 0824825160, ISBN 9780824825164. S. 9. (anglicky) 
  14. Huang (1988), s. 517 a 550.
  15. Dardess, s. 10.
  16. Huang (1988), s. 554.
  17. a b Huang (1988), s. 555.
  18. Dardess, s. 14.
  19. Dardess, s. 15.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DARDESS, John W. Blood and History in China: The Donglin Faction and Its Repression, 1620-1627. Honolulu: University of Hawaii Press, 2002. 207 s. ISBN 0824825160, ISBN 9780824825164. (anglicky) 
  • HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243335. S. 511–584. (anglicky)
  • ZHAO, Jie. A Decade of Considerable Significance: Late-Ming Factionalism in the Making, 1583-1593. T'oung Pao Second Series. 2002, roč. 88, čís. 1/3, s. 112–150. (anglicky)