Újma

Škoda v českém právu znamená újmu, kterou jedna osoba (poškozený) utrpí na svém majetku, penězi ocenitelných majetkových právech, na osobnostních právech, nebo na zdraví v důsledku protiprávního jednání jiné osoby (škůdce). Odpovědnost za škodu a její náhrada je upravena v občanském zákoníku, zvláštní úpravu obsahuje obchodní zákoník (pro oblast obchodních vztahů), zákoník práce (pro oblast pracovněprávních vztahů) a další speciální předpisy (např. zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů).

Odpovědnost za škodu

Obecně platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (tzv. obecná odpovědnost za škodu). Škůdci vzniká závazek k náhradě způsobené škody. Zákonnými podmínkami pro vznik obecné odpovědnosti za škodu jsou:

1. vznik škody,
2. příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus),
3. zavinění (buď úmyslné, nebo nedbalostní).

Pokud se o nároku na náhradu škody vede občanské soudní řízení, vznik škody a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody musí prokazovat žalobce (poškozený). Zavinění občanský zákoník předpokládá (presumuje), avšak žalovaný škůdce se může ze své odpovědnosti vyvinit (tzv. exkulpace), pokud prokáže, že škodu nezavinil.

V některých případech je zákonem stanovena odpovědnost bez ohledu na zavinění škůdce, jde o tzv. objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost za následek. Jako příklad lze uvést odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, odpovědnost za škodu způsobenou na věci přijaté k plnění jeho závazku, odpovědnost za škodu okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo užito při plnění závazku, odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou zvlášť nebezpečným provozem, odpovědnost za škodu na vnesených nebo odložených věcech, odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem apod. Odpovědnosti se odpovědná osoba může zprostit (tzv. liberace) pouze z důvodů uvedených v zákoně (tzv. liberační důvody), pokud takové důvody zákon nevymezuje, jedná se o odpovědnost absolutní.

Náhrada škody

Náhrada škody je možná:

• uvedením v předešlý stav – restituce z restitutio in integrum nebo
• náhradou v penězích – relutární náhrada, finanční reparace
• případně též jinou formou reparace

Pro účely náhrady škody na majetku se rozlišují dvě složky škody:

• skutečná škoda (damnum emergens) – představuje hodnotu, o kterou byl v důsledku protiprávního jednání škůdce zmenšen majetek poškozeného; pojem skutečná škoda není zcela výstižný (srov. positive Schade – pozitivní škoda),
• ušlý zisk (lucrum cessans) – majetkový prospěch, jehož by poškozený jinak pravděpodobně dosáhl, kdyby nedošlo ke škodě.

Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného (např. tím, že sám také porušil nějakou konkrétní právní povinnost nebo že si nepočínal dostatečně obezřetně, a porušil tak obecnou prevenční povinnost předcházet škodám), nese ji poškozený poměrně, tzn. že škůdce mu nahradí pouze část způsobené škody. Pokud je škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám, tzn. že škůdce mu nemusí hradit nic. Navíc soud z důvodů zvláštního zřetele hodných může náhradu škody přiměřeně snížit (tzv. moderační právo), to však neplatí v případě úmyslně způsobené škody.

Na rozdíl od právní úpravy řady jiných zemí české právo za škodu nepovažuje újmu nemajetkovou (morální) s výjimkou škody na zdraví. U škody na zdraví se jednorázově hradí bolestné a ztížení společenského uplatnění, opětovnými plněními pak ztráta na výdělku, ztráta na důchodu, náklady na výživu pozůstalým v případě usmrcení. Výše jednorázových náhrad je omezena sazebníkem stanoveným vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Dalšího zadostiučinění nad tento rámec se poškozený může domáhat pouze formou náhrady nemajetkové újmy, což však znamená, že musí vést dvě soudní řízení, a to podle současné úpravy věcné působnosti soudů v občanskoprávním řízení navíc u dvou různých soudů, neboť k projednání žaloby o náhradu škody je v I. stupni příslušný okresní soud, zatímco k projednání žaloby o náhradu nemajetkové újmy je v I. stupni příslušný soud krajský.

České právo umožňuje přiznat poškozenému vedle náhrady skutečné škody a ušlého zisku i náhradu účelných nákladů spojených s léčením a při usmrcení i přiměřené náklady spojené s pohřbem. Náhradu vynaložených nákladů spojených s uplatněním nároku (např. náklady právního zastoupení, hotové výdaje poškozeného a jeho právního zástupce) upravuje občanský soudní řád. České právo na rozdíl od např. anglosaského právního prostředí však neumožňuje tzv. punitivní (sankční) odškodnění, jehož účelem je vedle funkce reparační uložit škůdci sankci, a zabránit tak opakování protiprávního jednání (funkce prevenční).

Promlčení

Nárok na náhradu škody se promlčuje za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí lhůta). Nejpozději se nárok na náhradu škody však promlčí za tři roky ode dne, kdy došlo ke škodě (tzv. objektivní promlčecí lhůta). U škody způsobené úmyslně objektivní promlčecí lhůta činí deset let, u škody na zdraví se objektivní lhůta nepočítá, platí jen lhůta subjektivní.

Pokud v promlčecí lhůtách není nárok uplatněn (podána žaloba u soudu) a později žalovaná osoba promlčení namítne, nemůže soud nárok přiznat. K promlčení tedy dojde uplynutím buď subjektivní, nebo objektivní lhůty, podle toho, která ze lhůt uplyne jako první. Pokud je ve lhůtě doručena žaloba soudu a žalobce v řízení řádně pokračuje, lhůta po dobu trvání řízení neběží (tzv. stavení lhůty).

Škoda v trestním právu

Výše škody způsobené na majetku má význam v trestním právu, neboť při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti určuje, zda se jedná o trestný čin v jeho základní skutkové podstatě, případně zda odůvodňuje použití vyšší trestní sazby (kvalifikovaná skutková podstata). V nyní účinném českém trestním zákoníku (zákoně č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jsou relevantní výše škod označovány obecnými pojmy:

• škoda nikoli nepatrná
• škoda nikoli malá
• větší škoda
• škoda značná
• škoda velkého rozsahu

Do 30. června 1990 byly výše relevantních škod stanoveny pouze judikaturou (např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1962, 39/1962, 21/1964 a 35/1964 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Při škodě do částky 1500 Kčs se jednání nepovažovalo za trestný čin, ale pouze za přečin ve smyslu zákona č. 150/1969 Sb., při škodě do částky 100 Kčs se nejednalo ani o přečin, pokud okolnosti případu nezvyšovaly nebezpečnost činu pro společnost.

1. července 1990 nabyl účinnosti zákon č. 175/1990 Sb., který novelizoval trestní zákon a který nahradil volné stanovení výše relevantních škod judikaturou jejich pevným vymezením v trestním zákoně a výkladovém nařízení vlády. V obecné části trestního zákona byl v ustanovení § 89 zakotven obsah obecných pojmů, a to jako určitý násobek nejnižší měsíční mzdy určené pro účely trestního zákona nařízením vlády č. 258/1990 Sb. Později došlo ke změně jak výše násobků v § 89 trestního zákona, tak i výše minimální měsíční mzdy (z původní částky 1600 Kčs na 2000 Kčs/Kč). Od 1. ledna 2001, kdy nabyla účinnosti další novela trestního zákona provedená zákonem č. 265/2001 Sb., byly výše relevantních škod vymezeny částkou přímo v ustanovení § 89 odst. 11 trestního zákona. V nově přijatém trestním zákoníku nedošlo ke změně ve vymezení rozhodných částek.

Vývoj výše relevantních škod (v korunách československých, resp. českých)

	do 30. 6. 1990	1. 7. 1990 – 28. 11. 1991	29. 11. 1991 – 31. 10. 1994	1. 11. 1994 – 31. 12. 2001	od 1. 1. 2002
škoda nikoli nepatrná		800	1 000	2 000	5 000
škoda nikoli malá		4 800	6 000	12 000	25 000
větší škoda	5 000	16 000	20 000	40 000	50 000
škoda značná	20 000	80 000	100 000	200 000	500 000
škoda velkého rozsahu		400 000	500 000	1 000 000	5 000 000

Reference

Portály: Právo