Hláska

Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie.

Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

== Fón vs. foném ==Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném).* Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika.* Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je množina všech podobných zvuků (alofonů), které v jazyce představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie.Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.haha ještě to tak je to pěkná pičovinajste čůráci a velcí

== Fón vs. foném ==Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném).* Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika.* Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je množina všech podobných zvuků (alofonů), které v jazyce představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie.Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.haha ještě to tak je to pěkná pičovinajste čůráci a velcí

Dělení hlásek v češtině

Související informace naleznete také v článku Fonologie češtiny.

Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.

Samohlásky

Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:

• přední (i, í), střední (e, é, a, á, o, ó), zadní (u, ú)
• vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (a, á)

Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:

• krátké: a, e, i, o, u
• dlouhé: á, é, í, ú; ó (vyskytuje se jen ve slovech přejatých, např. móda apod.)
• dvojhlásky (diftongy): v domácíc slovech [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu]

Souhlásky

Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum.

Dělíme je:

1. Podle místa artikulace v češtině na:
   • retné
     • obouretné: p, b, m
     • retozubné: f, v
   • zubodásňové
     • zubné: t, d, n , s, z, c, r, l
     • dásňové: š, ž, č
   • předopatrové: ť, ď, ň, j
   • zadopatrové: k, g, x
2. podle způsobu artikulace
   • závěrové: p, b, t, d ,ť, ď, k, g
   • polozávěrové: c, č
   • úžinové: f, v, s, z ,š, ž, j, x, h
   • kmitavé: r, ř
   • bokové: l
3. podle průchodu dutinou
   • nosové: m, n, ň
   • ústní: zbytek
4. podle účasti hlasivek
   • znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j
   • neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, x

m

Reference

• Čechová M. a kol., Čeština – řeč a jazyk. 2. vydání, ISV Praha 2000.
• Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ISBN 80-7368-213-3.

Související články

• České samohlásky
• České souhlásky
• Mezinárodní fonetická abeceda
• Samohláska
• Souhláska