Gettysburský projev

Takzvaný Blissův rukopis projevu je vystaven v Bílém domě

Gettysburský projev je krátká řeč, kterou americký prezident Abraham Lincoln přednesl během americké občanské války během inaugurace Národního vojenského hřbitova v Gettysburgu v Pensylvánii odpoledne 19. listopadu 1863, čtyři a půl měsíce poté, co armády Unie porazily Konfederace v bitvě u Gettysburgu. Je to jeden z nejznámějších projevů americké historie.

Lincolnova řeč nebyla hlavním projevem události - tím byla dvouhodinová řeč, kterou předtím pronesl Edward Everett. Přesto se Lincolnova pečlivě připravená slova stala jedním z nejvlivnějších vyjádření dějinného smyslu amerického národa. Pouhými 271 slovy, počínajícími slavným vročením „Před čtyřikrát dvaceti a sedmi lety“, ‍odkazujícím na podepsání Deklarace nezávislosti o 87 let dříve, Lincoln popsal USA jako národ „počatý ve svobodě a zasvěcený úsilí dokázat, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni,“ a představil občanskou válku jako zkoušku, která určí, zda takový národ, tedy Unie ohrožená odtržením jižních států, vydrží. Vychválil oběť těch, kteří zamřeli v Gettysburgu na obranu těchto zásad, a pobídl své posluchače, aby zajistili,

že se nesmí stát, aby tito mrtví umřeli nadarmo – že tento národ pod Boží vládou znovu zrodí svobodu – a že vláda lidu, lidem a pro lid nezmizí ze světa.

Přes prominentní místo projevu v historii a populární kultuře Spojených států je jeho přesné znění sporné. Pět známých rukopisů Gettysburgského projevu psaných Lincolnovou rukou se liší v mnoha detailech a také se liší od tehdejších novinových otisků řeči. Není ani jasné, kde stálo pódium, ze kterého Lincoln hovořil. Moderní badatelé umisťují řečniště 40 nebo více metrů od tradičně udávaného místa na Národním vojenském hřbitově u Národního památníku vojáků, takže stálo zcela na soukromém sousedním hřbitově Evergreen Cemetery.

Znění projevu

Před čtyřikrát dvaceti a sedmi lety naši otcové na tomto světadíle založili nový národ, počatý ve svobodě a zasvěcený úsilí dokázat, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.

Teď bojujeme ve velké občanské válce, a tím testujeme, zda tento národ, nebo jakýkoli národ takto pojatý a zasvěcený, se může udržet. Sešli jsme se na velkém bojišti této války. Přišli jsme věnovat kus tohoto pole jako poslední místo odpočinku těm, kteří tu odevzdali své životy, aby tento národ mohl žít. Je naprosto vhodné a patřičné, že to děláme.

Avšak z širšího hlediska my nemůžeme věnovat – nemůžeme zasvětit – nemůžeme požehnat – tuto půdu. Stateční mužové, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji zasvětili tak, že my už k tomu svými chabými silami nemůžeme nic přidat ani ubrat. Svět si sotva povšimne, co zde říkáme, ani si to dlouho nezapamatuje, ale nikdy nezapomene na to, co zde udělali oni. Avšak je spíš na nás živých, abychom se tady zasvětili nedokončenému dílu, které tak ušlechtile rozvinuli ti, kteří tu bojovali. Je to spíš na nás, abychom zde byli zasvěceni velkému úkolu, který zůstává před námi – abychom od těchto vážených mrtvých převzali rostoucí oddanost té věci, pro kterou oni odevzdali poslední plnou míru oddanosti – abychom se pevně rozhodli, že se nesmí stát, aby tito mrtví umřeli nadarmo – že tento národ pod Boží vládou znovu zrodí svobodu – a že vláda lidu, lidem a pro lid nezmizí ze světa.