Wikipedista:Mlodia/Pískoviště: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 5: | Řádek 5: | ||
== Charakteristika == |
== Charakteristika == |
||
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.<ref name=":0" /> V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických básníků, které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z [[Předalpská Galie|předalpské Galie]] (Gallia Cisalpina).<ref name=":2">ŠUBRT, Jiří. ''Římská literatura''. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.</ref> Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do [[Řím|Říma]] angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní politiku v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky [[otium]]), což se odráželo také v jejich literární činnosti. |
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.<ref name=":0" /> V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických básníků, které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z [[Předalpská Galie|předalpské Galie]] (Gallia Cisalpina).<ref name=":2">ŠUBRT, Jiří. ''Římská literatura''. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.</ref> Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do [[Řím|Říma]] angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní politiku v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky [[otium]]), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.<ref name=":1">CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). ''Zhořklé polibky''. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.</ref> Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. Kvůli své apolitičnosti a [[Autotelický|autotelické]] [[Poezie|poezii]] jim bylo vytýkáno, že odcizili poezii národu a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.<ref name=":1" /> Za duchovního otce skupiny je považován gramatik a básník [[Publius Valerius Cato]].<ref name=":2" /> |
||
== Styl == |
== Styl == |
||
Estetické vzory neóterici nalézají v řecké alexandrijské moderně. Inspirací a učiteli se jim tak stali pozdně helénističtí básníci, z nichž řada žila v Římě.<ref>CATULLUS, Gaius Valerius, Albius TIBULLUS a Sextus PROPERTIUS. ''Pěvci lásky''. Přeložil Otakar SMRČKA. Praha: Svoboda, 1973. s. 12-13. Antická knihovna (Svoboda).</ref> Jedním z nich byl například Partheniás z Níkaie. Ten do Říma zavítal koncem 70. či počátkem 80. let prvního století př.n.l.<ref>HARRISON, S. J., ed. ''A companion to Latin literature''. Malden: Blackwell Publishing, 2007. s. 32. Blackwell companions to the ancient world. <nowiki>ISBN 978-1-4051-6131-2</nowiki>. </ref> Existují názory, že tím, kdo přivedl tohoto básníka do Říma byl Helvius Cinna, to však nelze potvrdit. Dalšími inspirátory byli například Kallimachos z Kyrény, Aulus Licinius Archias či Filodémos. |
|||
== Členové == |
== Členové == |
||
Verze z 10. 8. 2019, 10:45
Neóterici byli sdružením avantgardních básníků působících v Římě v období pozdní římské republiky (1. století př. n. l.). Charakteristická pro ně byla snaha se programově odlišit od dosavadní římské tradice a hledání inspirace v řecké kultuře.
Název
"Noví básníci", (latinsky poetae novi) tak tuto básnickou avantgardu kriticky označil proslulý řečník Cicero ve svém díle Orator (Orator 161). V jednom ze svých dopisů Attikovi (Ad Att. VII,2) je zase nazývá "noeteroi" (z řeckého νεώτεροι), tedy novátoři. Ačkoliv tato označení implikují touhu po inovacích a v dnešním pojetí je můžeme chápat také jako něco moderního, v tomto případě měla jednoznačně negativní konotace. Být „novým“ básníkem neznamenalo v tehdejší římské společnosti ctící tradici nic dobrého. Přídavné jméno „novus“ v latině má totiž negativní nuance (ráz) a poukazuje na odklon od zavedených konvencí. To bylo důvodem, proč neměl tyto členy literární scény Cicero v lásce a proč jim uštědřil také jiné ironické označení, a to Cantores Euphorionis (Tusc. 3.45) - Euforónovi zpěváčci. „Narážel tím na řeckého básníka Euforióna z Chalkidy (3. stol. př. n. l.), jenž se stal symbolem alexandrijské básnické školy, a který proslul hutností své poezie a velkou učeností."[1] Cicero byl tedy prvním, kdo tyto básníky označil za skupinu a jehož, původně sarkasticky myšlené pojmenování, zůstalo těmto poetům dodnes.
Charakteristika
Ačkoliv bývají neóterici často nazýváni také Mladořímskou básnickou školou, nepředstavovali žádnou oficiální školu ani kruh, neboť je navzájem nepojil žádný společný program.[1] V jistém slova smyslu se tedy jednalo pouze o soudružnou skupinu modernistických básníků, které sbližovaly stejné literární tendence a vkus, poetické aspirace a v neposlední řadě přátelství a společný původ. Mnozí z nich totiž nebyli Římani, ale pocházeli z předalpské Galie (Gallia Cisalpina).[2] Jejich provinciální původ měl patrně vliv na formování jejich postojů k politickému dění. Na rozdíl od svých vrstevníků, jež přicházeli do Říma angažovat se ve státních službách, neóterici o aktivní politiku v podstatě nejevili zájem a vůči římskému veřejnému životu byli zdrženliví. Místo toho dávali přednost soukromému životu (latinsky otium), což se odráželo také v jejich literární činnosti. Neóterici psali nejspíše pouze pro malý okruh přátel.[3] Obraceli se tak pouze k úzké skupině vzdělaných lidí a širší veřejnosti byla jejich tvorba uzavřena. Kvůli své apolitičnosti a autotelické poezii jim bylo vytýkáno, že odcizili poezii národu a způsobili tak, že přestala plnit svou výchovnou funkci.[3] Za duchovního otce skupiny je považován gramatik a básník Publius Valerius Cato.[2]
Styl
Estetické vzory neóterici nalézají v řecké alexandrijské moderně. Inspirací a učiteli se jim tak stali pozdně helénističtí básníci, z nichž řada žila v Římě.[4] Jedním z nich byl například Partheniás z Níkaie. Ten do Říma zavítal koncem 70. či počátkem 80. let prvního století př.n.l.[5] Existují názory, že tím, kdo přivedl tohoto básníka do Říma byl Helvius Cinna, to však nelze potvrdit. Dalšími inspirátory byli například Kallimachos z Kyrény, Aulus Licinius Archias či Filodémos.
Členové
- Gaius Valerius Catullus - je jediným členem neóteriků, jehož dílo se dochovalo v rozsáhlejší podobě. Všeobecně je považován za nejvýznamnějšího člena celé skupiny.
Odkazy
- ↑ a b CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. 2. vyd. Přeložila Dagmar BARTOŇKOVÁ. Praha: Koniasch Latin Press, 2008. s. 142-143. ISBN 978-80-86791-57-9.
- ↑ a b ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 93. ISBN 80-7298-095-5.
- ↑ a b CATULLUS, Gaius Valerius, STEHLÍKOVÁ, Eva, (ed). Zhořklé polibky. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 11-23. Klub přátel poezie.
- ↑ CATULLUS, Gaius Valerius, Albius TIBULLUS a Sextus PROPERTIUS. Pěvci lásky. Přeložil Otakar SMRČKA. Praha: Svoboda, 1973. s. 12-13. Antická knihovna (Svoboda).
- ↑ HARRISON, S. J., ed. A companion to Latin literature. Malden: Blackwell Publishing, 2007. s. 32. Blackwell companions to the ancient world. ISBN 978-1-4051-6131-2.