Nicejské vyznání

Nicejské nebo nikajské vyznání je společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na Prvním nikajském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví. První konstantinopolský koncil (381) z tohoto vyznání vycházel, když formuloval své, tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se dodnes používá jako vyznání křesťanské víry např. při liturgii. Jeho formulace je z velké části namířena proti ariánům. Týká se to jednak závěrečného anatematismu (vyloučení z církve), jednak důrazu na Ježíšovo božství a na jeho rovnost s Otcem (proslulý termín soupodstatný, řecky homoúsios, zde přel. jako jedné podstaty s).

Znění nicejského kréda

Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo - to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. A v Ducha svatého. Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“ a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí, že Boží Syn podléhá změně nebo proměně, ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.

Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεόν Πατέρα παντοκράτορα, πάντων ὁρατῶν τε και ἀοράτων ποιητήν. Καὶ εἰς ἕνα κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν υἱὸν τοῦ θεοῦ, γεννηθέντα ἐκ τοῦ Πατρὸς μονογενῆ, τουτέστιν ἐκ τῆς ουσίας τοῦ Πατρός, θεὸν εκ θεοῦ, φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ πατρί, δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο, τά τε ἐν τῷ οὐρανῷ καὶ τά ἐν τῇ γῆ. Tὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα καὶ σαρκωθέντα, ενανθρωπήσαντα, παθόντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τριτῇ ἡμέρᾳ, καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, ἐρχόμενον κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς. Καὶ εἰς τὸ Ἅγιον Πνεῦμα. Τοὺς δὲ λέγοντας· ἦν ποτε ὅτε οὐκ ἦν, καὶ πρὶν γεννηθῆναι οὐκ ἦν, καὶ ὅτι ἐξ οὐκ ὄντων ἐγένετο, ἢ ἐξ ἑτέρας ὑποστάσεως ἢ οὐσίας φάσκοντας εἶναι, ἢ κτιστόν, ἢ τρεπτὸν ἢ ἀλλοιωτὸν τὸν υἱὸν τοῦ θεοῦ, ἀναθεματίζει ἡ καθολικὴ ἐκκλησία.

Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,
Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.

A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,
zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce,
Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,
zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem,
skrze něhož vše vzniklo
- to, co je na nebi, i to, co je na zemi -,
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se,
stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých),
vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.

A v Ducha svatého.

Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“
a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí
anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí,
že Boží Syn podléhá změně nebo proměně,
ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.

Související články

• Nicejsko-cařihradské vyznání
• Apoštolské vyznání
• Koncil
• První nikajský koncil

Portály: Byzantská říše | Křesťanství