Jan III. Dukas Vatatzés: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Luckas-bot (diskuse | příspěvky)
m r2.7.1) (Robot: Přidávám sh:Jovan III Duka Vatac
m úpravy
Řádek 1: Řádek 1:
[[Soubor:John III Doukas Vatatzes.jpg|200px|thumb|right|Ioannes III.]]
[[Soubor:John III Doukas Vatatzes.jpg|200px|thumb|right|Ioannes III.]]
'''Jan III. Dukas Vatatzés''' (řecky ''Ιωάννης Γ΄ Δούκας Βατάτζης, Iōannēs III Doukas Vatatzēs'', někdy řecky '''Ioannes III.''' či počeštěně '''Vatacés'''; [[1193]] - [[3. listopad]]u [[1254]]) byl nikájský (resp. [[seznam byzantských císařů|byzantský]]) císař v letech [[1222]]-1254. Za jeho vlády se rozmohla tzv. byzantská reconquista.
'''Jan III. Dukas Vatatzés''' ({{vjazyce|el|Ιωάννης Γ΄ Δούκας Βατάτζης}}, ''Iōannēs III Doukas Vatatzēs'', někdy také '''Vatatzes''' či počeštěně '''Vatacés'''; [[1193]] - [[3. listopad]]u [[1254]]) byl nikájský (resp. [[seznam byzantských císařů|byzantský]]) císař v letech [[1222]]-1254. Za jeho vlády se rozmohla tzv. byzantská reconquista.


== Život, počátky vlády ==
== Život, počátky vlády ==
Ioannes se narodil okolo roku 1193 jako syn jistého Basileia Vatatza. Byl velmi vzdělaný, ale kromě toho byl také dobrým vojevůdcem. Roku [[1212]] se oženil s dcerou nikajského císaře [[Theodoros I. Laskaris|Theodora I. Laskarida]] Irenou a Theodoros určil Ioanna za svého nástupce, jímž se po tchánově smrti roku 1222 stal. Zpočátku se však musel vypořádat s odbojnými bratry zesnulého císaře, kteří byli ale Ioannem odraženi. Ioannes pokračoval v protilatinské politice nastoupené Theodorem I. a roku [[1225]] získal všechno latinské území v [[Malá Asie|Malé Asii]], některé řecké ostrovy a část [[Balkán]]u. Dobytí [[Konstantinopol]]e se mohlo zdát být otázkou času. Jenže o dobytí ''Města měst'' usilovali i [[Seznam vládců Bulharska|bulharský car]] [[Ivan Asen II.]] a [[Epirský despotát|epirský despota]] Theodoros Angelos, který se roku [[1224]] nechal korunovat ''císařem římanů'' a stal se Ioannovým významným protivníkem, ale roku [[1230]] byl poražen a zajat Ioannovým spojencem Ivanem Asenem II. v bitvě u Klokotnice. S Ivanem Asenem udržoval Ioannes Dukas přátelské styky, roku [[1234]] uzavřeli oba císaři spojenectví proti latinům a také byl zasnouben Ioannův syn a pozdější nástupce [[Theodoros II. Laskaris|Theodoros]] s Asenovou dcerou Helenou (Elenou). Kromě toho Ioannes a nikajský patriarcha svolili k založení bulharského ortodoxního patriarchátu nezávislého na Byzanci. Roku [[1235]] se Ioannes a Ivan Asen snažili dobýt Konstantinopol, ale byli odraženi stařičkým regentem [[Jan z Brienne|Janem z Brienne]]. Následujícího roku pokus zopakovali, opět byl ale úspěšnější energický regent. Roku [[1237]] ale Ivan Asen rozvázal spojenectví s Ioannem Vatatzem a zrušil zasnoubení Heleny a Theodora. Ne však nadlouho. V bulharském hlavném městě [[Tarnovo|Tarnovu]] vypukl mor a Asen to vzal jako boží varování a obnovil jednak spojenectví s Ioannem a taky vzájemné zasnoubení dětí. Roku [[1241]] však Ivan Asen II. zemřel a Ioannes III. tím přišel o spojence proti latinům, ale zároveň na Bulharsku získal celou [[Makedonie (region)|Makedonii]] a [[Thrákie|Thrákii]].
Narodil se okolo roku 1193 jako syn jistého Basileia Vatatza. Byl velmi vzdělaný, ale kromě toho byl také dobrým vojevůdcem. Roku [[1212]] se oženil s dcerou nikajského císaře [[Theodoros I. Laskaris|Theodora I. Laskarida]] Irenou a Theodoros určil Jana za svého nástupce, jímž se po tchánově smrti roku 1222 stal. Zpočátku se však musel vypořádat s odbojnými bratry zesnulého císaře, kteří byli ale Janem odraženi. Vatatzés pokračoval v protilatinské politice nastoupené Theodorem I. a roku [[1225]] získal všechno latinské území v [[Malá Asie|Malé Asii]], některé řecké ostrovy a část [[Balkán]]u. Dobytí [[Konstantinopol]]e se mohlo zdát být otázkou času. Jenže o dobytí ''Města měst'' usilovali i [[Seznam bulharských panovníků|bulharský car]] [[Ivan Asen II.]] a [[Epirský despotát|epirský despota]] [[Theodoros Komnenos Dukas|Theodoros Angelos]], který se roku [[1224]] nechal korunovat ''císařem římanů'' a stal se Janovým významným protivníkem, ale roku [[1230]] byl poražen a zajat Janovým spojencem Ivanem Asenem II. v bitvě u Klokotnice. S Ivanem Asenem udržoval Jan Dukas přátelské styky, roku [[1234]] uzavřeli oba císaři spojenectví proti ''Latinům'' (Zápaďanům) a také byl zasnouben Ioannův syn a pozdější nástupce [[Theodoros II. Laskaris|Theodoros]] s Asenovou dcerou Helenou (Elenou). Kromě toho Jan a nikajský patriarcha Germanos II. svolili k založení bulharského ortodoxního patriarchátu nezávislého na Byzanci. Roku [[1235]] se Jan III. a Ivan Asen snažili dobýt Konstantinopol, ale byli odraženi stařičkým regentem [[Jan z Brienne|Janem z Brienne]]. Následujícího roku pokus zopakovali, opět byl ale úspěšnější energický regent. Roku [[1237]] ale Ivan Asen rozvázal spojenectví s Janem Vatatzem a zrušil zasnoubení Heleny a Theodora. Ne však nadlouho. V bulharském hlavném městě [[Veliko Tarnovo|Tarnovu]] vypukl mor a Asen to vzal jako boží varování a obnovil jednak spojenectví s Janem a taky vzájemné zasnoubení dětí. Roku [[1241]] však Ivan Asen II. zemřel a Jan III. tím přišel o spojence proti ''Latinům'', ale zároveň na Bulharsku získal celou [[Makedonie (region)|Makedonii]] a [[Thrákie|Thrákii]].


[[Soubor:JohnIIIVatatzesGoldHyperpyronMagnesia.jpg|thumb|right|Zlatý hyperpyron s vyobrazením Ioanna III.]]
[[Soubor:JohnIIIVatatzesGoldHyperpyronMagnesia.jpg|thumb|right|Zlatý hyperpyron s vyobrazením Ioanna III.]]


== Pozdní léta, skon ==
== Pozdní léta, skon ==
Vzdělaný Ioannes udržoval přátelské styky také s poněkud extravagantním a inteligentním [[Svatá říše římská|císařem Svaté říše římské]] a [[Seznam sicilských králů|sicilským králem]] [[Fridrich II. Štaufský|Friedrichem II. Rogerem]]. Také se Ioannes oženil po smrti své první ženy Ireny (1239) s dcerou Friedricha II. [[Konstancie Štaufská|Konstancií]]. Po Friedrichově smrti ([[1250]]) však přátelské vztahy se štaufským domem ustrnuly, protože Friedrichův nástupce na Sicílii, jeho levoboček [[Manfréd Sicilský|Manfred]] byl odpůrcem Nikaie a naopak podporoval latiny. Roku [[1245]] ovládl Ioannes [[Soluň]] a následujícího roku vyhlásil válku Demetriovi Angelovi, epirskému despotovi, synovi samozvaného císaře Theodora Angela, a byl úspěšný: Demetrios uznal Ioannovu svrchovanost. Na přelomu půlstoletí na tom Ioannes již nebyl zdravotně nejlépe, trpěl [[Epilepsie|epilepsií]], kterou po něm zdědil i syn Theodoros. Ioannes III. Dukas Vatatzés, největší byzantský (nikajský) císař 13. století, zemřel v listopadu roku 1254 a nedožil se tak svého snu: dovršení byzantské reconquisty a dobytí Konstantinopole, která nakonec roku [[1261]] padla. Vládu po Ioannovi nastoupil jeho syn, Theodoros II. Dukas Laskaris.
Vzdělaný císař udržoval přátelské styky také s poněkud extravagantním a inteligentním [[Svatá říše římská|císařem Svaté říše římské]] a [[Seznam sicilských králů|sicilským králem]] [[Fridrich II. Štaufský|Fridrichem II. Rogerem]]. Také se Jan roku 1244 oženil po smrti své první ženy Ireny (†1239) s dcerou Fridricha II. [[Konstancie Štaufská|Konstancií]]. Po Fridrichově smrti ([[1250]]) však přátelské vztahy se štaufským domem ustrnuly, protože Fridrichův nástupce na Sicílii, jeho levoboček [[Manfréd Sicilský|Manfred]] byl odpůrcem Nikaie a naopak podporoval ''Latiny''. Roku [[1245]] ovládl Jan [[Soluň]] a následujícího roku vyhlásil válku Demetriovi Angelovi, epirskému despotovi, synovi samozvaného císaře Theodora Angela, a byl úspěšný: Demetrios uznal Janovu svrchovanost. Na přelomu půlstoletí na tom císař již nebyl zdravotně nejlépe, trpěl [[Epilepsie|epilepsií]], kterou po něm zdědil i syn Theodoros. Jan III. Dukas Vatatzés, největší byzantský (nikajský) císař 13. století, zemřel v listopadu roku 1254 a nedožil se tak svého snu: dovršení byzantské reconquisty a dobytí Konstantinopole, která nakonec roku [[1261]] padla. Vládu po Janovi nastoupil jeho syn, [[Theodoros II. Dukas Laskaris|Theodoros II. Laskaris]].


== Hodnocení ==
== Hodnocení ==
Ioannes III. svou politikou a válečnými výboji učinil hodně pro znovudobytí Konstantinopole. Svými manévry způsobil, že Nikajské císařství se stalo nejvýznamnějším státem v západní Malé Asii a po smrti Ivana Asena II. v Bulharsku také na Balkáně. Ioannes byl také velmi vzdělaný a za jeho vlády se Nikaia stala centrem byzantské vzdělanosti.
Jan III. svou politikou a válečnými výboji učinil hodně pro znovudobytí Konstantinopole. Svými manévry způsobil, že Nikajské císařství se stalo nejvýznamnějším státem v západní Malé Asii a po smrti Ivana Asena II. v Bulharsku také na Balkáně. Jan byl také velmi vzdělaný a za jeho vlády se Nikaia stala centrem byzantské vzdělanosti.


== Rodina ==
== Rodina ==
Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla dcera císaře Theodora Irena Laskaris, se kterou měl jedinného syna Theodora, a druhou manželkou byla dcera římského císaře Friedricha II. Konstancie.
Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla dcera císaře Theodora Irena Laskaris, se kterou měl jedinného syna Theodora, a druhou manželkou byla dcera římského císaře Fridricha II. Konstancie.


== Literatura ==
== Literatura ==
Řádek 22: Řádek 22:
* {{Citace monografie| příjmení = Drška| jméno = Václav| příjmení2 = Picková| jméno2 = Dana| rok = 2004| titul = Dějiny středověké Evropy| vydavatel = Nakladatelství Aleš Skřivan ml.| místo = Praha| stránky = | isbn = 80-86493-11-3}}
* {{Citace monografie| příjmení = Drška| jméno = Václav| příjmení2 = Picková| jméno2 = Dana| rok = 2004| titul = Dějiny středověké Evropy| vydavatel = Nakladatelství Aleš Skřivan ml.| místo = Praha| stránky = | isbn = 80-86493-11-3}}
* {{Citace monografie| příjmení = Rychlík| jméno = Jan | rok = 2000| titul = Dějiny Bulharska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 516 | isbn = 80-7106-404-1}}
* {{Citace monografie| příjmení = Rychlík| jméno = Jan | rok = 2000| titul = Dějiny Bulharska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 516 | isbn = 80-7106-404-1}}
* {{Citace monografie| příjmení = Vavřínek| jméno = Vladimír| příjmení2 = Balcárek| jméno2 = Petr| rok = 2011| titul = Encyklopedie Byzance| vydavatel = Libri| místo = Praha| stránky = 550| isbn = 978-80-7277-485-2}}
{{Panovník|co=[[Seznam byzantských císařů|Byzantští císaři]]|
{{Panovník|co=[[Seznam byzantských císařů|Byzantští císaři]]|
kdy=[[1222]] – [[1254]]|
kdy=[[1222]] – [[1254]]|

Verze z 21. 6. 2012, 17:53

Ioannes III.

Jan III. Dukas Vatatzés (řecky, Iōannēs III Doukas Vatatzēs, někdy také Vatatzes či počeštěně Vatacés; 1193 - 3. listopadu 1254) byl nikájský (resp. byzantský) císař v letech 1222-1254. Za jeho vlády se rozmohla tzv. byzantská reconquista.

Život, počátky vlády

Narodil se okolo roku 1193 jako syn jistého Basileia Vatatza. Byl velmi vzdělaný, ale kromě toho byl také dobrým vojevůdcem. Roku 1212 se oženil s dcerou nikajského císaře Theodora I. Laskarida Irenou a Theodoros určil Jana za svého nástupce, jímž se po tchánově smrti roku 1222 stal. Zpočátku se však musel vypořádat s odbojnými bratry zesnulého císaře, kteří byli ale Janem odraženi. Vatatzés pokračoval v protilatinské politice nastoupené Theodorem I. a roku 1225 získal všechno latinské území v Malé Asii, některé řecké ostrovy a část Balkánu. Dobytí Konstantinopole se mohlo zdát být otázkou času. Jenže o dobytí Města měst usilovali i bulharský car Ivan Asen II. a epirský despota Theodoros Angelos, který se roku 1224 nechal korunovat císařem římanů a stal se Janovým významným protivníkem, ale roku 1230 byl poražen a zajat Janovým spojencem Ivanem Asenem II. v bitvě u Klokotnice. S Ivanem Asenem udržoval Jan Dukas přátelské styky, roku 1234 uzavřeli oba císaři spojenectví proti Latinům (Zápaďanům) a také byl zasnouben Ioannův syn a pozdější nástupce Theodoros s Asenovou dcerou Helenou (Elenou). Kromě toho Jan a nikajský patriarcha Germanos II. svolili k založení bulharského ortodoxního patriarchátu nezávislého na Byzanci. Roku 1235 se Jan III. a Ivan Asen snažili dobýt Konstantinopol, ale byli odraženi stařičkým regentem Janem z Brienne. Následujícího roku pokus zopakovali, opět byl ale úspěšnější energický regent. Roku 1237 ale Ivan Asen rozvázal spojenectví s Janem Vatatzem a zrušil zasnoubení Heleny a Theodora. Ne však nadlouho. V bulharském hlavném městě Tarnovu vypukl mor a Asen to vzal jako boží varování a obnovil jednak spojenectví s Janem a taky vzájemné zasnoubení dětí. Roku 1241 však Ivan Asen II. zemřel a Jan III. tím přišel o spojence proti Latinům, ale zároveň na Bulharsku získal celou Makedonii a Thrákii.

Zlatý hyperpyron s vyobrazením Ioanna III.

Pozdní léta, skon

Vzdělaný císař udržoval přátelské styky také s poněkud extravagantním a inteligentním císařem Svaté říše římské a sicilským králem Fridrichem II. Rogerem. Také se Jan roku 1244 oženil po smrti své první ženy Ireny (†1239) s dcerou Fridricha II. Konstancií. Po Fridrichově smrti (1250) však přátelské vztahy se štaufským domem ustrnuly, protože Fridrichův nástupce na Sicílii, jeho levoboček Manfred byl odpůrcem Nikaie a naopak podporoval Latiny. Roku 1245 ovládl Jan Soluň a následujícího roku vyhlásil válku Demetriovi Angelovi, epirskému despotovi, synovi samozvaného císaře Theodora Angela, a byl úspěšný: Demetrios uznal Janovu svrchovanost. Na přelomu půlstoletí na tom císař již nebyl zdravotně nejlépe, trpěl epilepsií, kterou po něm zdědil i syn Theodoros. Jan III. Dukas Vatatzés, největší byzantský (nikajský) císař 13. století, zemřel v listopadu roku 1254 a nedožil se tak svého snu: dovršení byzantské reconquisty a dobytí Konstantinopole, která nakonec roku 1261 padla. Vládu po Janovi nastoupil jeho syn, Theodoros II. Laskaris.

Hodnocení

Jan III. svou politikou a válečnými výboji učinil hodně pro znovudobytí Konstantinopole. Svými manévry způsobil, že Nikajské císařství se stalo nejvýznamnějším státem v západní Malé Asii a po smrti Ivana Asena II. v Bulharsku také na Balkáně. Jan byl také velmi vzdělaný a za jeho vlády se Nikaia stala centrem byzantské vzdělanosti.

Rodina

Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla dcera císaře Theodora Irena Laskaris, se kterou měl jedinného syna Theodora, a druhou manželkou byla dcera římského císaře Fridricha II. Konstancie.

Literatura

  • HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. 2. dopl. a rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 768 s. ISBN 80-7106-192-1. 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. 
  • DORAZIL, Otakar. Vládcové v dějinách Evropy (800–1648) 2. Klatovy: Almyn, 1992. 208 s. ISBN 80-901316-1-1. 
  • DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3. 
  • RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 516. 
  • VAVŘÍNEK, Vladimír; BALCÁREK, Petr. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 550. 
Nevložen titul!
12221254

Šablona:Link GA