Interdikt

Interdikt je druhý nejtěžší církevní trest kanonického práva (po exkomunikaci). Potrestaný interdiktem nesmí sloužit mši ani žádné jiné bohoslužby, ani při nich nesmí asistovat. Nesmí udělovat svátosti a svátostiny, svátosti pak nesmí ani přijímat. Interdikt je definován v kodexu kanonického práva, kánonech 1331 a 1332.

Rozlišuje se mezi osobním interdiktem, který postihuje jednotlivé osoby nebo skupiny (ale na rozdíl od exkomunikace nevylučuje z církve), lokálním interdiktem, který platí pro určitá místa, např. město nebo kostel, a generálním interdiktem (celá diecéze nebo země). (Poslední dva typy interdiktu současný kodex kanonického práva nezná a nepoužívají se).

Největšího významu dosáhl interdikt, známý od raného středověku, ve 12.–15. stol. jako nástroj moci papežů a biskupů (např. 1208 interdikt na Anglii, 1324 na Francii, 1412 na Prahu).