Hláska: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 7. 1. 2009, 15:45

Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie.

Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

== Fón vs. foném ==Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném).* Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika.* Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je množina všech podobných zvuků (alofonů), které v jazyce představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie.Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.haha ještě to tak je to pěkná pičovinajste čůráci a velcí

Dělení hlásek v češtině

Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.

Samohlásky

Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:

přední (i, í), střední (e, é, a, á, o, ó), zadní (u, ú)
vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (a, á)

Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:

krátké: a, e, i, o, u
dlouhé: á, é, í, ú; ó (vyskytuje se jen ve slovech přejatých, např. móda apod.)
dvojhlásky (diftongy): v domácíc slovech [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu]

Souhlásky

Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum.

Dělíme je:

Podle místa artikulace v češtině na:
- retné
  - obouretné: p, b, m
  - retozubné: f, v
- zubodásňové
  - zubné: t, d, n , s, z, c, r, l
  - dásňové: š, ž, č
- předopatrové: ť, ď, ň, j
- zadopatrové: k, g, x
podle způsobu artikulace
- závěrové: p, b, t, d ,ť, ď, k, g
- polozávěrové: c, č
- úžinové: f, v, s, z ,š, ž, j, x, h
- kmitavé: r, ř
- bokové: l
podle průchodu dutinou
- nosové: m, n, ň
- ústní: zbytek
podle účasti hlasivek
- znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j
- neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, x

Reference

Čechová M. a kol., Čeština – řeč a jazyk. 2. vydání, ISV Praha 2000.
Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ISBN 80-7368-213-3.

Související články

@@ Řádek 6: / Řádek 6: @@
 == Fón vs. foném ==Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní [[zvuk]] (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka ([[foném]]).* '''Fón''' je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá [[fonetika]].* '''Foném''' je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je [[množina]] všech podobných zvuků ([[alofon]]ů), které v [[Jazyk (lingvistika)|jazyce]] představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá [[fonologie]].Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.''haha ještě to tak je to pěkná pičovina<nowiki>jste čůráci a velcí</nowiki>
+== Fón vs. foném ==Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní [[zvuk]] (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka ([[foném]]).* '''Fón''' je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá [[fonetika]].* '''Foném''' je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je [[množina]] všech podobných zvuků ([[alofon]]ů), které v [[Jazyk (lingvistika)|jazyce]] představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá [[fonologie]].Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.''haha ještě to tak je to pěkná pičovina<nowiki>jste čůráci a velcí</nowiki>
-== Samohlásky a souhlásky ==
-Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí [[samohláska|samohlásky]] (vokály) a [[souhláska|souhlásky]] (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra [[slabika|slabiky]].
-Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechos je plynulý.
-Pokud jde o tvoření ([[artkulace|artikulaci]]), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu [[vzduch]]u. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduch.
-Z hlediska [[zvuk]]ového ([[akustika|akustického]]) jsou samohlásky čistými složenými [[tón]]y, tj. mají ve svém [[zvukové spektrum|spektru]] pouze [[kmitání|kmity]] s pravidelnou [[frekvence|frekvencí]]. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v [[hlasivky|hlasivkách]], vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány [[rezonance|rezonancí]] dutin a nazývají se [[formant]]y. Přítomnost F0 se nazývá [[znělost]] a přítomnost formantů [[vokálnost]].
-Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá [[konsonantnost]]. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje [[turbulence]] v proudu vzduchu.
-Následující tabulka je přehledem základních rozdílů:
-{|class=wikitable
-|-
-!rowspan="2" |Vlastnost
-!rowspan="2" |Samohláska
-!colspan=4 |Souhláska
-|-
-!klouzavá
-!jedinečná
-!pravá<br />znělá
-!pravá<br />neznělá
-|-
-|znělost (F0) ||align=center |+ ||align=center |+ ||align=center |+ ||align=center |+ ||align=center |-
-|-
-|vokálnost (F1, F2 ...) ||align=center |+ ||align=center |- ||align=center |+ ||align=center |- ||align=center |-
-|-
-|konsonantnost (šum) ||align=center |- ||align=center |- ||align=center |+ ||align=center |+ ||align=center |+
-|-
-|colspan=6 align=center|otevřenost (apertura) <—————————> zavřenost (striktura)<br />
-&nbsp;&nbsp;&nbsp;tón <———————————> šum
-|-
-!Zástupci v češtině
-|a, e, i, o, u<br />á, é, í, ó, ú
-|j, ʊ̯
-|m, n, ň, r, l<br />ɱ, ŋ
-|b, d, g, v, z<br />ž, h, ř, ʒ, ǯ
-|p, t, k, f, s<br />š, x, ř, c, č<br />ʔ
-|}
-Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako [[polosamohláska|polosamohlásky]] (semivokály). Často se uplatňují jako součást [[dvojhláska|dvojhlásek]] (diftongů).
-Jako [[sonora|sonory]] se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.
 == Dělení hlásek v češtině ==