Sociologie práva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sociologie práva (nebo také právní sociologie) je často popisována jako subdisciplína sociologie nebo interdisciplinární přístup v rámci právních studií.[1] Někteří považují sociologii práva jako "nutnost" k poli sociologie,[2] ale jiní se přiklání k názoru, že sociologie práva je oblast výzkumu, která se nachází na pomezí disciplín práva a sociologie.[3] Další skupina sociologii práva nepovažuje ani za subdisciplínu sociologie ani za obor právnických studií, ale za oblast vlastního výzkumu v rámci širší společenskovědní tradice

Bez ohledu na to, zda je sociologie práva definována jako subdisciplína v rámci sociologie, přístup v rámci právnických studií nebo výzkumný obor jako takový, zůstává intelektuálně závislá především na tradicích, metodách a teoriích hlavní sociologie. V menším rozsahu je také závislá na jiných společenských vědách, jako je sociální antropologie, politologie, sociální politika, kriminologie a psychologie. Sociologie práva jako taková odráží sociální teorie a využívá společenskovědní metody ke studiu práva, právních institucí a legálního chování.[4]

Sociologie práva se skládá z různých přístupů ke studiu práva ve společnosti, které empiricky zkoumají a teoretizují interakci mezi právem, právními, neprávními institucemi a sociálními faktory.[5] Mezi oblasti sociálně-právního výzkumu patří sociální vývoj právních institucí, formy sociální kontroly, právní regulace, interakce mezi právními kulturami, sociální konstrukce právních záležitostí, právnická profese a vztah mezi právem a sociálními změnami.

Sociologie práva také občas čerpá informace z výzkumu prováděného v jiných oblastech, jako je srovnávací právo, kritická právní studia, právní věda (jurisprudence), právní teorie, právo a ekonomie a právo a literatura. Předmět zkoumání sociologie práva zahrnuje historické hnutí práva a spravedlnosti a jejich současné provedení, například v oblasti právní vědy zaměřené na institucionální otázky podmíněné sociálními a politickými situacemi. Při výzkumu v oblasti sociologie práva se využívá také analýzy ekonomické efektivity a sociálního dopadu právních norem.[6]

Intelektuální původ[editovat | editovat zdroj]

Kořeny sociologie práva sahají až k dílům předních sociologů a právníků z období přelomu 19. a 20. století. Vztah mezi právem a společností byl sociologicky zkoumán v klíčových dílech Maxe Webera a Émile Durkheima. Spisy o zákonech těchto klasických sociologů jsou dnes základem celé sociologie práva.[7] Řada dalších vědců, zejména právníků, také použila sociální vědecké teorie a metody ve snaze rozvíjet sociologické teorie práva. Mezi tyto vědce lze zařadit jména jako Leon Petrazycki, Eugen Ehrlich a Georges Gurvitch.

Sociologické přístupy ke studiu práva[editovat | editovat zdroj]

Moderní pojetí sociologie práva[editovat | editovat zdroj]

Sociologie práva byla jasně stanovena jako akademický obor učení a empirického výzkumu v období po druhé světové válce.[8] Po válce nebylo studium práva v sociologii hlavním tématem, přesto se někteří známí sociologové roli práva ve společnosti ve svých dílech věnovali. Například v práci Talcotta Parsonse je právo prezentováno jako základní mechanismus sociální kontroly.[9] V reakci na kritiku vyvinutou proti funkcionalismu se objevily další sociologické perspektivy práva. Kritičtí sociologové vyvinuli perspektivu práva jako nástroj moci.[10] Jiní teoretici v oblasti sociologie práva, jako je například Philip Selznick, však tvrdili, že moderní právo se stále více přizpůsobuje potřebám společnosti a musí se k němu přistupovat i z morálního hlediska.[11] Další vědci, v čele s americkým sociologem Donaldem Blackem, vyvinuli vědeckou teorii práva, která staví na základu paradigmatu čisté sociologie. Stejně široká, avšak přesto odlišná, je teorie autopoiézních systémů německého sociologa Niklase Luhmanna, který představuje zákon nebo „právní systém“ jako jeden z deseti funkčních systémů (viz funkční diferenciace) společnosti.

Právo a společnost[editovat | editovat zdroj]

Právo a společnost (Law and Society movement) je americké hnutí, které bylo založeno po druhé světové válce především z iniciativy sociologů, kteří měli na studiu práva zvláštní zájem.[12] Krátké odůvodnění vzniku tohoto hnutí nabízí citát Lawrence Friedmana, který řekl že „právo je masivní a životně důležitá přítomnost ve Spojených Státech a je příliš důležité na to, aby mohlo být ponecháno právníkům.“[13] Zakladatelé hnutí Právo a společnost (Law and Society movement) se domnívali, že studium práva a právních institucí v jejich společenském kontextu by mohlo být vytvořit vědecký obor, který se vyznačuje svým závazkem k interdisciplinárnímu dialogu a multidisciplinárním výzkumným metodám.[14] Založení Asociace práva a společnosti (Law and Society Association) v roce 1964 zaručilo kontinuitu ve vědeckých činnostech hnutí práva a společnosti a umožnilo jejím členům ovlivňovat právní vzdělávání a tvorbu politiky v USA.[15]

Sociologie práva ve Velké Británii[editovat | editovat zdroj]

Sociologie práva bylo malé, ale rychle se vyvíjející se odvětví britské sociologie v době, kdy Campbell a Wiles sepsali výzkum zhodnocení práva a společnosti v roce 1976. Sociologie práva i přes slibný začátek bohužel zůstala malým odvětvím. Nicméně i tak vznikaly skvělé studie reprezentující množství sociologických tradic, ale také teoretických příspěvků. Mezi dva nejpopulárnější přístupy 60. a 70. let 20. století se řadí interakcionismus a marxismus.

Symbolický interakcionismus a marxismus[editovat | editovat zdroj]

Interakcionismus se stal populárním v Americe v 50. a 60. letech jako politicky radikální alternativa k strukturálnímu funkcionalismu. Namísto pohledu na společnost jakožto systém regulující a kontrolující činy jedinců, interakcionisté namítali, že sociologie by se měla zkoumat, co lidí dělají v určitých situacích, a jak rozumí svému vlastnímu jednání.[16] Sociologie deviace, která zahrnuje témata jako zločin, homosexualitu a duševní poruchy, se začala zaměřovat na tyto teoretické debaty. Funkcionalisté si představovali zločin jako problém, který má být spravován systémem práva. Zastánci teorie nálepkování se naopak zaměřovali na legislativní proces a otázku: jak je zločin konstruován jako problém. Množství britských sociologů a několik výzkumníků na právnických univerzitách později čerpalo z těchto myšlenek v textech o právu a zločinu.[17]

Nicméně nejvíce vlivným proudem tohoto období byl marxismus, který tvrdil, že nabízí vědecký a ucelený pohled na společnost jako celek, stejně jako strukturální funkcionalismus. Marxismus se ale více zaměřoval na třídní boj než hodnotový konsenzus. Tento přístup zaujmul mnoho mladých, levicově smýšlejících studentů práv, ale také nám přinesl několik zajímavých empirických studií. Mezi ně patří například studie historické, zabývající se problematikou nařízení, která upřednostňovala zájmy dominantních ekonomických skupin. Za zmínku stojí také pamětihodná etnografie Pata Carlena,[18] která kombinuje analytické zdroje marxismu a interakcionismu, zvláště pak sociologii Erwinga Goffmana v textu o soudech nižší instance.

Vyčlenění sociologického konspektu práva[editovat | editovat zdroj]

Narozdíl od tradičního pojetí práva sociologie práva nechápe právo jen jako systém norem, doktrín a rozhodnutí, které existují nezávisle na společnosti, ze které vzešly. Aspekt práva založený na pravidlech je zajisté důležitý, ale poskytuje neadekvátní základy pro popis, analýzu a porozumění práva v jeho sociálním kontextu.[19] Právní sociologie tedy chápe právo jako soubor institucionálních procesů, který se postupně rozvíjel, až se vyvinul na základě a skrze interakci s kulturními, ekonomickými a sociopolitickými strukturami a institucemi. Jako moderní společenský systém se právo snaží získat a udržet si autonomii, aby fungovalo nezávisle na dalších společenských institucích a systémech jako je náboženství, politika a ekonomie. Dosud však zůstává s jinými institucemi historicky spjato. Jedním z cílů sociologie práva tedy zůstává vypracovat empirické metodologie schopné popsat a vysvětlit provázanost moderního práva s ostatními sociálními institucemi.[20]

Některé vlivné přístupy k sociologii práva kritizují definici práva ve smyslu oficiálního práva. Z jejich úhlu pohledu je právo chápáno tak, že nezahrnuje jen právní systém, formální právní instituce a procesy, ale také mnohé neoficiální formy normativnosti a regulace, které jsou vytvářeny v rámci skupin, asociací a komunit. Sociologické studie práva tedy nejsou limitovány na analyzování toho, jak instituce právního systému reagují na sociální třídu, gender, rasu, vyznání, sexualitu a další společenské kategorie. Soustředí se také na to, jak spolu interagují členové různých skupin a „komunit“ jako například společenství právníků, byznysmenů, vědců, členů politických stran nebo členů mafie. Právo je ve zkratce studováno jako souhrnná a konstitutivní část sociálních institucí, skupin a komunit.

Mimozápadní sociologie práva[editovat | editovat zdroj]

Zájem o sociologii práva v západních zemích se dál šíří. Několik důležitých výzkumů vyprodukovali také Indičtí studenti.[21] Celkově však nalézáme jen limitované množství prací na téma sociologie práva od výzkumníků z oblastí jako například Střední východ nebo centrální a severní Afrika.[22] Globální rozšíření této disciplíny je tedy nerovnoměrné a koncentrované především v industrializovaných zemích s demokratickými politickými zřízeními. Dalo by se říci, že šíření této disciplíny závisí na národním bohatství, formě politického zřízení a celkovém bohatství státu. Nicméně žádný z těchto faktorů nevysvětluje tuto nerovnováhu.[23]

Československá sociologie práva[editovat | editovat zdroj]

O etablování vědního odvětví sociologie na území naší republiky se v 80. letech 19. století zasloužil Tomáš Garrique Masaryk. Jeho československá sociologická škola měla stejné kořeny jako polská, nicméně její učení se omezovalo výhradně na naše teritorium. Masarykova práce prvotně spočívala v překladu děl sociologů ze zahraničí, až později se začal věnovat i vlastní tvorbě. Mezi nejvýznačnější témata jeho prací patřilo adresování sociálních otázek, ať už politického charakteru, jako jeho práce zaměřující se na politické klima v Rusku, tak narůstajících problematik společnosti jako například fenomén sebevražd.

Mezi Masarykovy žáky patřil například Emanuel Chalupný, který posléze pokračoval v jeho odkazu. Patřil mezi přední zakladatele Sociologického ústavu, rovněž se angažoval v prohloubení sociologického pojmosloví. Jeho profesní činnost byla velice rozmanitá, věnoval se právnické i pedagogické činnosti. Chalupný byl také velice aktivním spisovatelem, mezi jeho nejznámější díla patří čtrnácti svazková „Sociologie,“ která dosud zůstává nejdůkladněji napsanou knihou z oboru sociologie u nás.

Současné perspektivy[editovat | editovat zdroj]

Právní pluralismus[editovat | editovat zdroj]

Právní pluralismus je koncept vyvinutý právními sociology a sociálními antropology k popsání mnoha jeho vrstev, většinou s jinými zdroji legitimity, které existují v rámci jednoho státu nebo společenství.[24] Právní pluralismus je definován také jako situace, při které dva nebo více právních systémů koexistují na stejném poli. Právní pluralisté definují právo ze široka. Nejen jako soustavu soudů jištěných vymahatelnou mocí státu, ale i jako neprávní formy normativních nařízení.[25] Právní pluralismus se skládá z různých metodologických přístupů a jako koncept zahrnuje rozmanité a často zpochybňované perspektivy na právo.

Globalizace[editovat | editovat zdroj]

Globalizace bývá často definována v rámci ekonomických procesů, které zdůrazňují radikální kulturní vývoj na úrovni světové společnosti. Přestože je právo klíčovou přísadou procesu globalizace – a důležité studie práva a globalizace byly sepsány v 90. letech 20. století, bývá často důležitá role práva na vytvoření a udržení globalizačních procesů opomíjena na úkor sociologie globalizace.

Jak tvrdí Halliday a Osinsky: „Ekonomická globalizace nemůže být pochopena bez znalosti globálních obchodních regulací a právní konstrukce trhů, na kterých výrazně závisí. Kulturní globalizace nemůže být pochopena bez znalosti práv duševního vlastnictví, institucionalizovaných v mezinárodním právu. Globalizace ochrany zranitelných populací nemůže být pochopena bez přihlédnutí k vlivům mezinárodního trestního a humanitárního práva na rozhodování mezinárodních tribunálů. Globální soutěžení o instituce demokracie a budování státu nemohou být smysluplné, dokud nejsou považovány ve vztahu ke konstitucionalismu.“[26]

Sociologicko-právní přístupy ke studiu globalizace a globální společnosti se často překrývají nebo využívají studií právních kultur a právního pluralismu.[27]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sociology of Law na anglické Wikipedii.

  1. GUTH, Jessica. Reza Banakar and Max Travers,Law and Social Theory. The Law Teacher. 2015-05-04, roč. 49, čís. 2, s. 268–270. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0306-9400. DOI:10.1080/03069400.2015.1045311. 
  2. DEFLEM, Mathieu. Sociology of Law. Cambridge: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-0-511-81554-6. 
  3. BANAKAR, Reza. Law and Regulation in Late Modernity. SSRN Electronic Journal. 2013. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 1556-5068. DOI:10.2139/ssrn.2229247. 
  4. GUTH, Jessica. Reza Banakar and Max Travers,Law and Social Theory. The Law Teacher. 2015-05-04, roč. 49, čís. 2, s. 268–270. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0306-9400. DOI:10.1080/03069400.2015.1045311. 
  5. JAVIER TREVIÑO, A. Theory and Methods in Socio-Legal Research. Edited by Reza Banakar and Max Travers. Law & Society Review. 2007-06, roč. 41, čís. 2, s. 493–494. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0023-9216. DOI:10.1111/j.1540-5893.2007.00305.x. 
  6. SERENA CALABRÒ RAFFAELLA TUDISCO ANNA BALESTRIERI GIOVANNI PICCOLO FEDERICO INFASCELLI MONICA ISABELLA CUTRIGNELLI. Fermentation characteristics of different grain legumes cultivars with the in vitro gas production technique. [s.l.]: PAGEPress Publications Dostupné online. OCLC 860100917 
  7. DEFLEM, Mathieu. Anomie. Oxford, UK: John Wiley & Sons, Ltd Dostupné online. ISBN 978-1-4051-2433-1, ISBN 978-1-4051-6551-8. 
  8. NIELSEN, Francois. The Flemish Movement in Belgium After World War II: A Dynamic Analysis. American Sociological Review. 1980-02, roč. 45, čís. 1, s. 76. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0003-1224. DOI:10.2307/2095244. 
  9. BRINGS PLENTY, TREVINO L. LOUIS, ADRIAN C. Shedding skins : four Sioux poets. [s.l.]: Michigan State University Press Dostupné online. ISBN 978-0-87013-823-2, ISBN 0-87013-823-5. OCLC 637006707 
  10. COTTERRELL, Roger. Transnational Legal Authority. Abingdon, Oxon [UK] ; New York : Routledge, 2017.: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-315-16752-7. S. 122–139. 
  11. 1969 Miracle Yearbook. dx.doi.org. 1969. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. DOI:10.15385/yb.miracle.1969. 
  12. FRIEDMAN, ALICE D. (ALICE DERSHIMER), 1920-. History of the Kaiser Permanente Medical Care Program : Alice D. Friedman. [s.l.]: Regional Oral History Office, the Bancroft Library, University of California, Berkeley Dostupné online. OCLC 25171532 
  13. Books Received. Science. 1986-05-09, roč. 232, čís. 4751, s. 780–780. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.232.4751.780-b. 
  14. Proceedings of the Ocean Drilling Program 174A Initial Reports. Příprava vydání J.A. Austin Jr., N. Christie-Blick, M.J. Malone. [s.l.]: Ocean Drilling Program (Proceedings of the Ocean Drilling Program). Dostupné online. 
  15. MUNGER, ALLYN M. See Appendix C. Contemporary Psychology: A Journal of Reviews. 1963-01, roč. 8, čís. 1, s. 3–4. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0010-7549. DOI:10.1037/007027. 
  16. BROOK-SHEPHERD, Gordon. The See-Saw. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN 978-1-349-81669-9, ISBN 978-1-349-81667-5. S. 97–121. 
  17. PATERSON, James E. A REVIEW OF THE SPECTROGRAPHIC ANALYSIS OF PRECIOUS METALS. [s.l.]: Elsevier Dostupné online. ISBN 978-0-08-025396-1. S. 367–380. 
  18. CARLEN, Pat; FRANÇA, Leandro Ayres. Alternative Criminologies. dx.doi.org. 2017-08-10. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. DOI:10.4324/9781315158662. 
  19. NELKEN, Israel. Inhibitory Plasticity in Auditory Cortex. Neuron. 2009-06, roč. 62, čís. 5, s. 605–607. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0896-6273. DOI:10.1016/j.neuron.2009.05.017. 
  20. BANAKAR, Reza. Normativity in Legal Sociology. dx.doi.org. 2015. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. DOI:10.1007/978-3-319-09650-6. 
  21. BAXI, Upendra. Global Development and Impoverishment. Oxford Handbooks Online. 2005-06-30. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. DOI:10.1093/oxfordhb/9780199248179.013.0022. 
  22. Safety Alert Supplements Earlier Defibrillator Field Correction. Biomedical Safety & Standards. 1990-11, roč. 20, čís. 20, s. 155. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 1080-9775. DOI:10.1097/00149078-199011150-00003. 
  23. BANAKAR, Reza. A Case-Study of Non-Western Legal Systems and Cultures. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-319-09649-0, ISBN 978-3-319-09650-6. S. 169–188. 
  24. Olgiati, Girolamo. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  25. MERRY, J. Assessment of drunken patients. Psychiatric Bulletin. 1988-07-01, roč. 12, čís. 7, s. 294–294. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0955-6036. DOI:10.1192/pb.12.7.294-a. 
  26. HALLIDAY, M.A.K. Systemic Theory. [s.l.]: Elsevier Dostupné online. ISBN 978-0-08-044854-1. S. 443–448. 
  27. NELKEN, David. Law in Many Societies: A Reader, edited by Lawrence M Friedman, Rogelio Perez Perdomo and Manuel Gomez [Stanford Law Books, Stanford, CA, 2011, x + 322pp, ISBN 0804763747, £24.65 (p/bk)] [check p/h/bk prices]. International and Comparative Law Quarterly. 2012-10, roč. 61, čís. 4, s. 1017–1022. Dostupné online [cit. 2019-12-03]. ISSN 0020-5893. DOI:10.1017/s0020589312000383. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PŘIBÁŇ, Jiří. Sociologie práva: systémově teoretický přístup k modernímu právu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. Základy sociologie. ISBN 80-85850-18-4.
  • VEČEŘA, Miloš a Martina URBANOVÁ. Sociologie práva. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-321-6.
  • Miloslav Petrusek, Alena Vodáková, Velký sociologický slovník, Svazek 2. Praha: Karolinum. 1996.

Související články[editovat | editovat zdroj]