Sekundogenitura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sekundogenitura (z latinského secundus – následující, druhý a genitus – narozený) je takové uspořádání dědického řádu královských, knížecích nebo šlechtických rodů, podle něhož sice prvorozený syn (primogenitus) a jeho potomstvo získává větší díl z rodinného majetku nebo nabývá vlády nad větším územím, ale zároveň získává významná majetková práva nebo nabývá vlády nad určitým územím také druhorozený syn (secundogenitus) a následně i jeho potomstvo.[1][2]

Vznik a některé známé případy[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o způsob dělení dědictví, který dává další generaci vedlejší rodové linie více majetku a prestiže, než v případě primogenitury. Na rozdíl od rozdělení země, při němž by vznikla dvě nebo i více nezávislých, samostatných území, jsou ale sekundogeniturou zachovány v rámci rodu dvě spolupracující linie. Sekundární linie může mít výrazný podíl na stabilitě a jednání rodu jako celku, ale v některých aspektech může zůstat právně závislá na primogeniturní linii. Přesněji rozdělení majetku a vztah obou linií často určovala závěť společného předka nebo mohlo být vytvoření sekundogenitury regulováno zákonem.

Zavedení sekundogenitury nemuselo být vyvoláno jen potřebou rozdělit z nějakého důvodu správu příliš rozsáhlého majetku, ale mohlo být výhodné i po získání majetku nebo teritoria, jehož vládnoucí rodina vymřela nebo byl rodu jiným způsobem nově postoupen. Princip byl použit např. v habsbursko-lotrinské dynastii, kde toskánští Habsburko-Lotrinkové byli její sekundogeniturou trvající až do roku 1859.[1]

Uplatnil se i v některých významných šlechtických rodech sídlících v Čechách a na Moravě:

Mezi francouzskými monarchisty se od roku 1830 vede spor, zda má na trůn větší právo bourbonská primogeniturní větev (Bourbon-Anjou) nebo bourbonská sekundogenitura (Bourbon-Orléans).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Secundogeniture na anglické Wikipedii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sekundogenitur na německé Wikipedii.

  1. a b Ottův slovník naučný. Díl 22. Rozkošný-Schloppe. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1904. 1002 s. Dostupné online. S. 810. 
  2. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 7. díl, ř - š. 1. vyd. Praha: Diderot, 1999. 428 s. ISBN 80-902555-2-3. S. 84.