Schinderhannes bartelsi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxSchinderhannes bartelsi
Stratigrafický výskyt: spodní devon
alternativní popis obrázku chybí
Umělecká rekonstrukce
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
TřídaDinocarida
ŘádRadiodonta
ČeleďHurdiidae
RodSchinderhannes
Kühl, Briggs & Rust, 2009
Binomické jméno
Schinderhannes bartelsi
Gabriele Kühl, Derek E. G. Briggs a Jes Rust; 2009
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Schinderhannes bartelsi je živočich ze skupiny anomalokarid. Je znám pouze jeden exemplář z naleziště devonského stáří Hunsrück v Německu a ten byl nalezen v roce 2009. Jeho objev měl obrovský význam, protože předtím byli anomalokarididi známí pouze z výjimečně dobře zachovaných fosilních ložisek (tzv. Lagerstätten) z kambria.[1][2] Žádné novější nálezy anomalokarid nebyly od kambria natolik časově posunuty, například nalezené v roce 2011 anomalokaridy z formace Fezouata (Maroko) odpovídají jen spodnímu ordoviku.[2]

Anomalokarididy, jako např. Anomalocaris, byly organismy, které se považují za příbuzné členovcům. Tito živočichové vypadali jinak než jakékoliv dnes žijící organismy - měli segmentovanou vnější kostru s bočními laloky pro plavání, velké složené oči, často přisedlé na stopkách a na konci "hlavy" dvojici velkých přívěsků podobných ocasům krevet. Těmito přívěsky neboli chapadly si podávali kořist k ústům, které měly tvar kruhu. [3]

Objev[editovat | editovat zdroj]

Jediný nalezený vzorek (který zároveň je i holotyp) byl objeven v lomu Eschenbach-Bocksberg v Bundenbachu a je pojmenován podle Schinderhannese, známého německého zločince a hrdiny místního folkloru. Druhové jméno bartelsi je dáno podle Kryštofa Bartelse, odborníka na Hunsrücké břidlice. Vzorek se nachází v Naturhistorisches Museum v Mohuči.[1]

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Schinderhannes je asi 10 cm dlouhý. Jako všichni anomalokaridy Schinderhannes nese pár přívěsků (tzv. great appendages) které jsou velice podobné jako měla Hurdia,[4] ústa ve tvaru ananasového kolečka (podobné těm, co měla Peytoia) a velké, složité oči na stopkách. Živočich měl 12 tělních segmentů; velké podobné klapkám struktury vyčnívající z jedenáctého segmentu a větší klapkopodobné struktury na zadní části hlavy.[1]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Zachovaný obsah trávicího traktu je typický pro dravé živočichy,[5] a na tento způsob života ukazuje také stavba "ústních ústrojí" a velikost a orientace očí[1] Schinderhannes byl schopen plavání, poháněl se klapkopodobnými "ploutvemi" na zadní části hlavy a řídil směr svého pohybu pomoci "ploutviček" na jedenáctém segmentu.[1]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Objevení organismu bylo mimořádně důležité protože se značně posunula časová hranice vymírání anomalokarid: v době objevení (2009) skupina byla známa pouze z kambria. Další nekambrické anomalokaridy odpovídají spodnímu ordoviku (před 488–472 mil. let) – formace Fezouata na jihovýchodě Maroka[2], ale ty byly objeveny jen v roce 2011.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schinderhannes bartelsi na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e Gabriele Kühl, Derek E. G. Briggs & Jes Rust. A great-appendage arthropod with a radial mouth from the Lower Devonian Hunsrück Slate, Germany. Science. 2009, s. 771–773. DOI 10.1126/science.1166586. PMID 19197061. Bibcode 2009Sci...323..771K. 
  2. a b c Van Roy, P.; Briggs, D. E. G. A giant Ordovician anomalocaridid. Nature. 2011, s. 510—513. DOI 10.1038/nature09920. 
  3. Stephen Jay Gould. Wonderful Life: The Burgess Shale and the Nature of History. [s.l.]: W. W. Norton & Company, 1989. ISBN 978-0-393-02705-1. 
  4. Allison C. Daley, Graham E. Budd, Jean-Bernard Caron, Gregory D. Edgecombe & Desmond Collins. The Burgess Shale anomalocaridid Hurdia and its significance for early euarthropod evolution. Science. 2009, s. 1597–1600. DOI 10.1126/science.1169514. PMID 19299617. Bibcode 2009Sci...323.1597D. 
  5. Nicholas J. Butterfield. Leanchoilia, and the interpretation of three-dimensional structures in Burgess Shale-type fossils. Paleobiology. 2002, s. 155–171. DOI 10.1666/0094-8373(2002)028<0155:LGATIO>2.0.CO;2. JSTOR 3595514. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]