Rychtrova bouda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rychtrova bouda
Čelní pohled na Rychtrovu boudu z hlavní silnice, pořízeno v jarním období
Čelní pohled na Rychtrovu boudu z hlavní silnice, pořízeno v jarním období
Účel stavby

ubytovací zařízení

Základní informace
Sloh typická krkonošská bouda
Architekt Josef Fišera
Výstavba 1817
Přestavba 1931
Další majitelé rodina Rychtrova
Současný majitel rodina Kovářova
Poloha
Adresa 512 37 Benecko, okres Semily, ČeskoČesko Česko
Ulice č.p. 74
Souřadnice
Další informace
Web http://rychtrovka.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rychtrova bouda je název stavení čp. 74 v krkonošské obci Benecko, okrese SemilyLibereckém kraji. Nachází se při hlavní silnici III/28626nadmořské výšce 764 metrů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Rychtrova bouda okolo roku 1895

První zmínky o čísle popisném 74 pocházejí z roku 1817. Dům v té době představoval typickou krkonošskou chalupu, obývanou domácími tkalci. Domácímu tkalcovství byla podřízena kompozice stavení v velkou obývací světnicí s řadou oken na jižní a západní straně a nezbytným hospodářským zázemím orientovaným do stráně. V roce 1870 přešel dům do vlastnictví rodiny Rychtrovy.

Sken plánu první přestavby Rychtrovy boudy v letech 1926-27, jižní pohled
Rychtrova bouda 1928, upomínková fotografie

V roce 1893 se v domě narodil Bohumil Rychtr. Ten v roce 1926 budovu nechal přestavět z ryze hospodářského stavení na ubytovací zařízení. V první fázi přestavby bylo dostavěno ubytovací křídlo s prvními třemi pokoji, následně, v roce 1931 byl dům rozsáhle rozšířen a modernizován pro účely provozování pohostinské činnosti. Jako Restaurant u Rychtrů se zařadil do benecké "velké šestky" pohostinských zařízení spolu s hotely Krakonoš, Kubát a Sůva a boudami Hančovou a Martinovka. Kuchyni vedla u Šroubka vyučená Anežka Rychtrová, na place pomáhal syn Arno Rychtr a dcera Libuše.

V rámci přestavby byla původní chalupa výrazně modernizována a opatřena na svou dobu nejmodernější výbavou. Po hotelu Kubát šlo o druhý benecký podnik, opatřený ústředním topením a tekoucí teplou vodou na pokojích. Dům měl domácí telefon a přivolávací systém na pokojích a dlouhou dobu fungoval i jako veřejná telefonní stanice. Schodiště do patra nechal Bohumil Rychtr vyřezat z modřínového dřeva, každý pokoj byl opatřen nábytkem a doplňky ve své charakteristické barvě. Hostům sloužila terasa před domem, hřiště pro děti a rozsáhlý inventář. Rozsah služeb zahrnoval i možnost dopravy z Vrchlabí nebo Jilemnice. Hostům byla k dispozici i veliká koupelna, obložená v té době moderními černými skleněnými dlaždicemi.

Rychtrova bouda po poslední meziválečné přestavbě

V meziválečném období si Rychtrovu boudu oblíbila především středostavovská klientela (převážně pražská a brněnská), jejíž příslušníci využívali provozovnu i jako letní rodinné byty. Během války byla provozovna rekvírována pro potřeby ubytování německých uprchlíků a několik týdnů sloužila i jako ubytovací zařízení Hitlerjugend. Provozovna byla v tomto období silně poškozena, včetně zcela zdemolované koupelny.

V roce 1946 uzavřel Bohumil Rychtr smlouvu o dlouhodobém využívání podniku s Ústřední radou odborů (ÚRO). Ta zajišťovala obsazení podniku v rámci turnusového provozu (dvoutýdenními cykly v létě, týdenními cykly v zimě) a poskytovala záruku stabilního cash-flow. V tomto období se Bohumil Rychtr pokoušel podnik rozšířit, plánované přestavbě ale zabránilo jeho zatčení a odsouzení ve vykonstruovaném procesu s velezrádci a špióny z Jilemnicka v roce 1952. Podnik byl znárodněn a předán do správy Lidového spotřebního družstva Jednota. O obsazení se starala organizace ROH Rekrea. Rodině Bohumila Rychtra a jeho dcery Libuše Kovářové bylo povoleno nemovitost dále obývat, Libuše Kovářová pracovala jako správcová. Podnik do provozovny neinvestoval prakticky žádné prostředky, dům byl veden jako dependance Martinovy boudy a jeho stav se neustále zhoršoval. Kromě turnusové odborářské rekreace rodin v letních měsících (typicky po týdnech se střídáním turnusu v neděli) byla bouda obsazena školami v přírodě, lyžařskými kursy (žáci sedmých tříd ZDŠ, druhých ročníků středních škol a vysokoškoláci). Bývalá velká jídelna byla v šedesátých a sedmdesátých letech využívána i jako učebna pro střední průmyslové školy. V roce 1974 zvažovalo družstvo Jednota demolici budovy kvůli jejímu celkově zchátralému stavu, zásluhou předsedy družstva Adlofa ale byla místo demolice provedena dílčí rekonstrukce objektu, v jejímž rámci bylo modernizováno ústřední topení, rozvody elektřiny a obměněn inventář. Stěny byly obloženy umakartovým obložením a původní dřevěné podlahy byly překryty zátěžovým jekorem. Původní hospodářská část domu a garáže byly změněny na uhelnu a prádelnu.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Původní modřínové schodiště

V roce 1990 se rodině Kovářově podařilo nemovitost restituovat a za přispění Arno Rychtra částečně zrekonstruovat. Vytápění koksem bylo nahrazeno plynovým topením a byla změněna dispozice zadní technické části. Současně bylo rekonstruováno severozápadní křídlo budovy, kde po vybourání původního sociálního zázemí vznikl prostor pro apartmánový blok. Ten zahrnuje kuchyni pr návštěvníky, sociální zázemí s koupelnou a dvojici velkých, bohatě prosvětlených pokojů. Původní jídelna v přízemí byla upravena na společenskou místnost. Restaurační provoz nebyl obnoven, v současnosti podnik funguje jako nenáročné ubytovací zařízení s kapacitou dvou desítek lůžek v celkem osmi pokojích. Podnik je pro výhodnou polohu bezprostředně u lyžařského areálu vyhledáván mladými rodinami a skupinami sportovců.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]