Romola Garai

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Romola Garai
Romola Garai na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu 2007
Romola Garai na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu 2007
Rodné jménoRomola Sadie Garai
Narození6. srpna 1982 (41 let)
Hongkong Hongkong
Alma materLondýnská univerzita královny Marie
Stonar School
City of London School for Girls
Open University
Tanglin Trust School
Aktivní roky2000–
ChoťSimon Hoare (od 2014)
Dětineznámá dcera Simona Hoara
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Romola Garai (* 6. srpna 1982 Hongkong) je britská filmová herečka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Do svých osmi let vyrůstala v Singapuru a v Hongkongu, kde její otec pracoval pro britskou banku. Když byla malá, chtěla být zpěvačkou a mít svoji vlastní skupinu. Toto přání ji přivedlo na dráhu herečky. Když zpívala v jazzové skupině, všiml si jí hledač talentů. Brzy potom se objevila ve filmu Poslední sexbomby. Nadále se objevovala v menších rolích (Náklonnosti: sekretářka Zoe; Dokonalý: ztracená dcera Charlotte). Velký zvrat přišel až s filmem Nicolas Nickleby, který získal v roce 2003 ocenění od kritiků i od diváků.[1] Po těchto několika filmech si chtěla Romola rozšířit svá studia na Univerzitě královny Marie v Londýně, jenže přišly další nabídky od filmu, jako například role Gwendolen Harleth v sérii Daniel Deronda a velký úspěch ve filmu Hrad bude můj, za který Romola získala nominaci na nejvíce slibného nováčka britských nezávislých filmových cen (British Independent Film Awards), takže na školu nezbyl čas.

V roce 2004 dostala Romola roli hned ve dvou úspěšných filmech – prvním se stal Hříšný tanec 2, kde se objevila po boku začínající hvězdy Diega Luny jako mladá Američanka Katey Millerová, která se přestěhovala v roce 1958 s rodiči na Kubu, a dalším projektem, tentokrát s historickým pojetím, ale rovněž americké produkce, byl Jarmark marnosti. Po těchto filmech následovaly ještě irsko-anglicko-francouzský film Uvnitř tančím a televizní série Mary Bryant.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nicholas Nickleby (2002). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]