Pusté kostely

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pusté kostely
Vchod do areálu Pekelných dolů
Vchod do areálu Pekelných dolů
Údaje o jeskyni
Stát ČeskoČesko Česko
Místo Cvikov
Zeměpisné souřadnice
Pusté kostely
Pusté kostely
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pusté kostely (německy Wüste Kirchen) jsou soustava převážně umělých jeskyní v pískovcových skalách při říčce Svitávka mezi obcemi Velenice a Svitava na Českolipsku. Komplexu vévodí nejznámější a největší jeskyně Nautilus, která je nyní sídlem motorkářského klubu pod názvem Pekelné doly.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Celá oblast podél říčky Svitávky v délce necelých 3 km od obce Svitava směrem k Velenicím je protkaná mnoha jeskyněmi, většinou umělými. Vznikaly v různých obdobích a za pomocí různých technik. V některých prostorách údajně žili středověcí mniši a je pravděpodobné, že některé i sami hloubili, jiné byly vytvořeny v 18. století kvůli písku, surovině k výrobě zrcadel, případně pak upraveny pro jiné využití (sklady, výrobny, klub). Mimo několika jeskyní označovanými Pusté kostely jsou v okolí další a také otevřené, dávno již opuštěné menší lomy. Údolí Svitávky v tomto úseku je zalesněné a téměř neobydlené. Nevedou tudy značené trasy pěších turistů. Kopce nad údolím nejsou vysoké.

Jedna z brusíren, kvůlí níž se kolem těžil pískovec

Nautilus[editovat | editovat zdroj]

Zrod této největší prostory je nejistý. Existuje domněnka, že její základ vytvořili příslušníci Jednoty bratrské po bitvě na Bílé hoře, aby se zde ukryli.[2]

Rozsáhlé jeskyně (pojmenované také Lindavské komory, či Pustý kostel č. 1) podle zprávy vlastivědného badatele Karla Brandtla z roku 1849 vznikly zásluhou podnikatele, hraběte Josefa Kinského, sídlícího v obci Sloup v Čechách. Ten založil v údolí vytvořeném Svitávkou v období let 1756 až 1760 dvě továrny na výrobu zrcadel, zrcadlárny. Pro broušení zrcadel potřeboval písek (4 druhy), který získával v okolních pískovcových skalách. K zrcadlárnám nechal vyhloubit kanál s dvěma koryty, kterými přitékala voda ze Svitávky. Hloubení jeskyních prostor bylo prováděno postupně, v rozestupech 3 metrů byly ponechávány skalní pilíře, aby nedošlo k zřícení stropů. V zadní části nechal vybudovat cisternu, kam stékala voda. Po vytěžení písku byly využívány jiné lokality (mnohé lomy tohoto druhu byly u Lindavy, Svitavy, Sloupu), zde byla těžba ukončena koncem 19. století.

Velké podzemní prostory (krycí název Nautilus) využili koncem II. světové války nacisté, kteří sem nechali přestěhovat a ukrýt z Polska válečnou výrobu. Na podzim 1944 zde vězni vyráběli 30 mm letecké kanóny MK 108. Po skončení války byly prostory upraveny a využívány jako velkosklad ovoce a zeleniny podnikem Zelenina Terezín.

V roce 1993 byly opuštěné jeskyně prodány a roku 1997 je získal Český curling klub. Své plány s rozsáhlými úpravami však nerealizovat a v roce 2001 je získal nový vlastník Miroslav Krejčí (alias Pekelník), který zde po vyčistění od odpadu a naplavenin vybudoval hojně navštěvovaný motorkářský klub Pekelné doly.[3]

Lokalita byla v letech 1990 a 1995 důkladně prozkoumána a změřena i s pomocí laserů. Je zařazena do soupisu archeologických nemovitých památek[4] Zajímavé prostory využili v roce 1984 i filmaři jako kulisu k filmu S čerty nejsou žerty.[5][6]

Pustý kostel 2[editovat | editovat zdroj]

Jeskyně Pustý kostel 2 od silnice

V přímém sousedství silnice při pravém břehu Svitávky asi 300 metrů od Nautila je menší podzemní lom, kde se podle zmíněného výzkumníka Brandtla v roce 1849 již netěžilo. Existenci jeskyně zaznamenal do svého deníku roku 1825 při jedné ze svých cest František Palacký. Archeologický průzkum zde provedl v roce 1933 archeolog Emil Gebauer. Na vstupu do jeskyně je řada pilířů. Na stěnách byly četné skalní kresby – reliéfy, většinou novějšího data. Vpravo od vchodu do podzemních prostor je uchován skalní relief Ukřižování. Část prostor byla později zavalena. Při stavbě silnice v roce 1886 byl terén u vstupu zvýšen. U jeskyně jsou přes Svitávku dva silniční mosty.

Pustý kostel 3[editovat | editovat zdroj]

Pod zaniklým hrádkem Výrov u Svitávky byl u Medvědího kempu menší podzemní lom. Stýkají se zde katastry obcí Velenice a Svitavy. Široký byl 30 metrů, hluboký 12. Část lomu se neznámo kdy propadla. I tyto jeskyně jsou chráněny podle zákona č. 20/1987 sb.[7]

Zajímavé okolí[editovat | editovat zdroj]

Velenické údolí (Welnitzer Grundl) mezi Velenicemi a Svitavou je zajímavé nejen kvůli jeskyním, je zde skalní Kaple sv. Antonína, pozůstatky hrádku Výrov a Velenické tvrze, zajímavé a chráněné jako kulturní památka jsou budovy obou bývalých zrcadláren, vysoko ve skalách jsou vysekány Velenické lavičky.

Přístup[editovat | editovat zdroj]

Pod jeskyněmi vede při říčce Svitávka místní komunikace z Velenic do Svitavy a Lindavy u Cvikova. Po stejné silnici je vedena cyklotrasa 3055. Trasa pro pěší turisty zde vyznačená není a silnici již nevyužívá linková autobusová doprava. Nejbližší železniční trať a zastávky jsou v 6 km vzdálených Zákupech. [8][9]

Fotogalerie zdejších zajímavostí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LÉBLOVÁ, Kristýna. České peklo je světovou raritou. Novinky.cz [online]. 2017-07-10. Dostupné online. 
  2. Jiří Solona, Právo. Místa jako z pohádky. Novinky.cz [online]. 2013-12-25 [cit. 2013-12-26]. Dostupné online. 
  3. Českolipsko a Máchův kraj. Děčín: Česká turistika s.r.o, 2005. ISBN 80-903410-9-8. Kapitola Jedeme na výlet, s. 22. 
  4. PEŠA, Vladimír. Podzemní lomy na Českolipsku. Bezděz , vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2004, s. 87. ISSN 1211-9172. ISBN 80-86319-07-5. 
  5. Michael Polák. Českolipsko jako pohádková země. Kde se natáčelo?. Českolipský deník [online]. 2013-12-25 [cit. 2013-12-26]. Dostupné online. 
  6. Petr Skokan. Motorkáři v Pekelných dolech. i-noviny.cz [online]. 2015-05-11 [cit. 2015-05-11]. Dostupné online. 
  7. PEŠA, Vladimír. Podzemní lomy na Českolipsku. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2004, s. 95. ISSN 1211-9172. ISBN 80-86319-07-5. 
  8. Mapa KČT 15, Máchův kraj, 4. vydání. Praha: Trasa s.r.o, 2008. ISBN 978-80-7324-168-1. 
  9. Mapa Lužické hory č.14. Praha: Trasa, 2010, 6.vydání. ISBN 978-80-7324-289-3. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]