Ptolemaios XIII. Theos Filopatór

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ptolemaios XIII. Theos Filopatór
Πτολεμαῖος Θεός Φιλοπάτωρ, Ptolemaĩos
Ptolemaios XIII. medailon
Ptolemaios XIII. medailon
Doba vlády51-47 př.n.l
Rodné jméno
<
p
t
wAl
M
iis
>
Ptolemaios přijal jméno Ptolemaie II.
Trůnní jméno
N6S12M13<
pR8t
f
Z1
f
U6M12r
E23
HM42W24A17
>
Sotp-ni-Ptah IriI-Maat-~Re skehem-šnkh-n-Amon[1]
Horovo jméno
G5<h1
D46F31N28Z2F18rAa5pE3S34
h1>O33
 Tcheser-mes-khau
ManželkaKleopatra VII. Filopatór (sestra)
OtecPtolemaios XII. Neos Dionýsos (Auletes)
MatkaKleopatra V. Trifena[2]
Narození62 př.n.l.
Egypt
Úmrtí13.1.47 př.n.l.
Nil
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ptolemaios XIII. Theos Filopatór (Πτολεμαῖος Θεός Φιλοπάτωρ) byl po smrti svého otce Ptolemais XII. faraonem v letech 51-47.[3] Na trůn nastoupil ve svých 11 letech a jeho spoluvládkyní byla sestra Kleopatra VII., které tehdy bylo jen 18 let. Jistou roli v tom sehrál regent Pothinius [p 1] nezletilého Theose Filopatora, který se ovšem obával většího vlivu Kleopatry na bratra.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Historická mapa Egypt ~30 př.n.l , ptolemáiovské a římské období
Ptolemaius před bohyní Isis Usirem chrám Dendera

Vzhledem k Ptolemaiově věku byl za něj jmenován regent, eunuch Pothinus. Pothinus a někteří další soudní úředníci – především Achillas, generál a Theodotos, Ptolemaiův učitel – vytvořili s mladým Ptolemaiem úzce propojenou skupinu. V roce 48 př.n.l. se tato skupina snažila sesadit Kleopatru, protože se bála jejích ambicí o podíl na vládě. Vláda tedy již od počátku vedla ke sporům o vlastní podíl na moci. Vyhnání Kleopatry 48 př.n.l. vyvolalo otevřenou občanskou válku, která skončila přímou římskou intervencí Egypta. S podporou arabských spojenců bylo obléháno egyptské pohraniční město Pelusium[1]. Mezitím Ptolemaiův římský patron Gnaeus Pompeius Magnus, jehož vojsko bylo rozhodně poraženo silami Julia Caesara v bitvě u Pharsalu, Pompeius pak vyhledal útočiště v Pelusiu.
Aby se ucházel o přízeň římského vítěze Caesara, poradci 15 letého krále nechali nalákat Pompeia do léčky k přepravě lodí ke králi, nicméně byl zde úkladně zavražděn (48 př.n.l)[4]. To uvolnilo cestu Caesara do Alexandrie. Ptolemaios i Kleopatra byli předvedeni do Caesarova tábora a byli nuceni přijmout formální usmíření. Tato dohoda však nepřinesla občanský mír. Vzhledem k tomu, že Caesar měl ve své péči legitimního vládce Egypta, ovšem Pothinus a další na dvoře Alexandrie bojovali za jeho sestru Arsinoë a obléhali Alexandrii. Arsinoë se však nepohodla s vůdci egyptských sil, nechala zavraždit schopného generála Achillase, aby před Caesarem podpořila své mocenské ambice. Caesar věřil, že pro jeho pověst bude lepší porazit Ptolemaia než Arsinoë a využil příležitosti poněkud se zastavit a čekat na posily.
Sám Caesar vzpomíná, že Ptolemaios plakal, když mu bylo řečeno, že ho musí opustit. Ale mladý faraon se nevzdal, okamžitě obnovil válečné úsilí, dokonce i se svými dvěma nejprominentnějšími rádci – Pothinusem a Achillasem.[5]
Nedlouho poté Caesar konečně přivítal posily, čímž skončila jeho dlouhá početní nevýhoda. To ve spojení s Ptolemaiovou taktickou nezkušeností – a ztrátou jeho hlavních poradců a vojenských stratégů – proti Caesarově taktické prozíravosti mělo být nakonec faraonovým pádem. Po sérii bitev Caesar vmanévroval Ptolemaia XIII. do bitvy na Nilu, porazil jeho síly a donutil ho uprchnout. Bylo to počátkem roku 47 př.n.l. co se Ptolemaios XIII. Theos Phliopator utopil v Nilu ve snaze uniknout vítěznému Caesarovi. Bylo mu pouhých 15 let. Caesar měl nyní úplnou kontrolu nad Egyptem a na trůn znovu dosadil Kleopatru VII., která se stala spoluvládkyní se svým ještě mladším (13 let) bratrem, Ptolemaiem XIV.[6] Caesara se stal vládcem, a diktoval budoucnost Egypta. Jeho sestra Kleopatra VII. s podporou Ceasara se ujala trůnu jako poslední egyptská královna.[7][5]

Epilog[editovat | editovat zdroj]

Historie krátkého života Theose Filopatóra, která byla plná zvratů v období úpadku vládnoucího rodu Ptolemaiovců, kdy již v několika předchozích generacích [p 2] na trůn nastoupili faraonové neschopní nebo ještě v dětském věku, kdy jejich chování ovlivňovala, například regentka matka, nebo skupiny vlivných členů vládních struktur, vlastníků půdy a v neposlední řadě i etnická nevraživost mezi rodilými Egypťany a zbohatlými Řeky, převážně ovládajícím hospodářské činnosti v Dolním Egyptě, především pak v Alexandrii. Z vnějších teritorií to byla trvale expanzivní politika Římské republiky, která se ovšem také potýkaly s řadou vnitřcích mocenských problémů. To vše se odehrávalo v letech od 4. století, kdy posledním suverénním egyptským faraonem byl Nachthareheb v 30. dynastii až do úmrtí poslední královny Egyptu Kleopoatry VII., v 30 př.n.l. [p 3]
Egypt se stal pro Řím výnosnou provincií, který se neomezoval pouze na jeho zemědělství a bohatstvím nerostných suroviny. Díky jedinečnému přístupu ke Středozemnímu a Rudému moři tato země hrála klíčovou roli v římském obchodu – zejména obchodu s Indií, zdrojem orientálního přepychu. Strategická poloha Egypta, na křižovatce spojujících trasy Arábie, Asie, Afriky a Evropy byly hlavním důvodem její prosperity jako nezávislý národ. Stejná geografická výhoda nyní zajistila egyptské podrobení posloupností cizích říší. Řím, Byzanc a Persie, Chalífové, Osmané a ostatně i Britové – všichni pohlíželi na Egypt jako na zdroj bohatství a obchodní centrum.[8][9]

Kleopatra VII. před bohyněmi Hathor a Anuket; kartuše "Kleopatra, božská, otce milující"

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Získal kontrolu nad Alexandrií, tehdejším hlavním městem Egypta, a nechal na jaře 48 př.n.l. vypudit Kleopatru z města,
  2. počínajíc od vlády Ptolemaiose_IV._Filopatóra
  3. sebevražda 30. září 30 př.n.l.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GAUTHIER, Henri. Le livre des rois d'Égypte De la XXVe dynastie à la fin des Ptolémées (1914). Paris: D'Archeolgie Oriental, 1916. S. 222–245. (francouzsky) 
  2. BUDGE, Wallis. The King of Egypt vol. II. London: [s.n.], 1908. (anglicky) Dynasties XX-XXX, Macedoniens. 
  3. BENNETT, Chris. Ptolemy XIII [online]. Tyndale House, 2001. Dostupné online. (anglicky) 
  4. BUNSON, Margaret. Encyclpedie of Ancient Egypt [online]. New York: Facts On File, Inc., 1991. S. 266. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b BEVAN, Edwin. A History of Egypt under the Ptolemaic dynasty [online]. London: Methuen&Co.Ltd, 1914. Dostupné online. (anglicky) 
  6. RICKARD, John. Battle of the Nile, February 47 BC [online]. 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  7. MAHAFFY, J.P. History of Egypt [online]. New York: 1899. S. 240–242. Dostupné online. (anglicky) 
  8. WILKINSON, Toby. The Rose and Fall of Ancient Egypt [online]. New York: Random House, 2010. S. 321–324. Dostupné online. ISBN 978-0-679-60429-7. (anglicky) 
  9. BÁRTA, Miroslav; Martin Kovář. Kolaps a regenerace:cesty civilizací a kultur [online]. Praha: Academia, 2011. S. 23. ISBN 978-80-200-2036-9. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sally L.D.Katary, Land Tenure (To the endof the Ptolemaic Period, UAE, 2012 [2]
  • Karl Lepsius, Der Ägyptische Dankmäler für die Kentnissen Der Ptolemäergesichte, Königlichen Akademie der Wissenschaften, 1853 [3]
  • Artur Ecstain, Mediterranean Anarchy, Interstate War, and the Rise of Rome, 2006, [4]
  • J.G.Manning, Networks, Hierarchies, and Markets in the Ptolemaic Economy, Oxford Scholarship, 2011, ISBN 978 0199587926
  • Westropp Hodder, Handbook of Archeology.Egyptian.Greek- Etruscan-Roman, London 1867

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Egyptští faraoni z dynastie Ptolemaiovců
Předchůdce:
Ptolemaios XII. Neos Dionýsos
5147 př. n. l.
Ptolemaios XIII. Theos Filopatór
Nástupce:
Kleopatra VII. & Ptolemaios XIV. Theos Filopatór II.