Ptolemaios V. Epifanés

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ptolemaios V. Epifanés
Ptolemaĩos Epiphanés Eucharistos, Πτολεμαίος E' ὁ Ἐπιφανής
Zlatá oktadrachma, Ptolemaios V. vydaná 204-203 př.n.l
Zlatá oktadrachma, Ptolemaios V.
vydaná 204-203 př.n.l
Doba vlády204-180
Rodné jméno
G38N5
H_SPACE
<
p
t
wAl
M
iisanxD&t&N17 p
t
Hmr
>
Žijící Ptolemaios, milovaný Ptahem
Trůnní jméno
<
W10nTr
W10
nTr
W10
N36
W10
W10
F44
n
p
t
H
stp
wsr
kA
C2C12sxm
anx
>
Vyvolený Ptahem k obrazu Amona
Horovo jméno
G5<h1
Hwn
n
nw
W
A17xa
a
W Z4
Aa15
sw A43
D2
Z1
Q1t
O1
t
f
Z1
f
h1>O33
 Dítě, král vyvolený k trůnu otce
Jméno obou paní
G16wr
r
F9 F9
Z9
D40sU32wADM12snfrN16
O5
t
O49
mnxib
x
r
nTr
Zlatý Hor

ManželkaKleopatra I. Syra - dcera selukovského krále Antiochos III. Megáse
M23tG15V30
N16
N16
<
X7lG4V4p
D46
V30
G4t
H8
>
PotomciPtolemaios VI. Filométor , Ptolemaios VIII. Euergetés II., Kleopatra II.
OtecPtolemaios IV. Filopatór
MatkaArsinoe III.
Narození29 March 209 př.n.l.
Úmrtí180
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ptolemaios V. zvaný Epifanés („nalezený“, řecky Πτολεμαίος E' ὁ Ἐπιφανής) byl synem Ptolemaia IV. Filopatóra a Arsinoe III. [p 1] a pátým egyptským faraonem z dynastie Ptolemiovců. Ptolemaios V. se stal králem už v pěti letech, faraonem byl korunován v Memfis až po dovršení věku ~14 let v roce 196 př.n.l. Do jeho dospělosti za něho vládli regenti, Agathokles a Sosibios, za jejichž faktického panování bylo království značně ochromeno. K oslavě korunovace Epifanése v 26. března 196 př. n. l. byla kněžským shromážděním vydána trojjazyčná Memfiská stéla, častěji uváděná jako Rosettská deska.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Ostrov a chrám Philae, po dokončení Asuánské přehrady 1902, snímek 1906
Chrám Arensnuphis-Dedun, postavený králem Núbie Arqamani a faraonem Ptolemaiem V. na ostrově Agilkia
Stříbrná tetradrachma vydaná ~200-199 př.n.l.
Kleopatra I. Syra, manželka Ptolemaie V.

Když zemřel Ptolemaios IV., byl jeho syn ještě pětiletý chlapec. Dva hlavní oblíbenci zemřelého krále, Agathoklés a Sosibius se obávali, že by si královna vdova Arsinoe III. mohla přisvojit regentství nad příliš mladým králem Ptolemaiem pro sebe, proto ji oba dvořané dali zavraždit, ještě před tím, než se dozvěděla o smrti svého manžela a Agathoklés se Sosibiem si tak zajistili pozici regentů, a tím i vládu v zemi pro sebe. Domácí politicko-sociální situaci a také mezinárodní postavení Egypta zdědil po svém otci, který řídili ministři Agathoklés a Sobisios a na ně navázané byrokratické struktury, včetně kněží v dominantních chrámech. Helénistický systém koncem třetího století neměl ve východním Středomoří příznivou konstelaci a schopností, které by Filipa V. Makedonského a Antiocha III. zadržely nebo je porazily. [p 2] Pokud by se (pátou) syrskou válku, která zachvátila region po zimě 203/202, nepodařilo ukončit, je pravděpodobné, že by celý systém zničila vláda dvou neschopných králů Ptolemaios IV.- V. [1] Je nepravděpodobné, že by samotný Ptolemaiovský režim dlouho udržel účinnou sebeobranu. Byl na pokraji vojenského a politického kolapsu, s dítětem na trůnu, neustálou a násilnou politickou nestabilitou v hlavním městě Alexandrie a masivním povstáním Egypťanů v Horním a středním Egyptě proti řecké nadvládě.
V roce 194 př.n.l. po dlouhodobém vyčerpávajících bojích, skončila pátá syrská válka (202-196 př.n.l.) smlouvou mezi Ptolemaiem V. a Antiochem Megasem a zpečetěna sňatkem šestnáctiletého faraona Epifanése s desetiletou syrskou princeznou Kleopatrou. [p 3][2] Bývalá ptolemaiovská území v Malé Asii opět ovládli Seleukovci. [3]

Vzpoura 206-186 př.n.l.[editovat | editovat zdroj]

Příčiny rozsáhlých rebelií byly vyvolány neúměrnou daňová zátěží domácí populace, již za vlády Ptlemáia IV. a její neustálé zvyšování v důsledku enormních nákladů na vojenské výdaje a ozbrojené střety, zejména s tradičními Seleukovci, ale také etnická nevraživost mezi bohatou řeckou populací, soustředěnou převážně v Dolním Egyptě a sídle vlády v Alexandrii. Zároveň k tomu přispěly nepříznivé roky nízkých průtoků v Nilu s důsledkem na neúrodu a lokální hladomory.[4] Vzpoura vypukla již v roce 206 př.n.l v Alexandrii a pro mladistvého následníka to bylo neblahé dědictví. Nicméně v roce 202 př.n.l. se generál a velitel města Pelusium Tlepolemos[p 4] [2] postavil do čela potlačení vzpoury v Alexandrii, která skončila smrtí regenta Agathokla a několika jeho stoupenců z rukou alexandrijské lůzy a Tlepolemos se povýšil do pozice regenta. Zde se však příliš jako voják neosvědčil a postupně byl nahrazen regentem a Aristomenésem.[p 5] [2]Koncem roku 197 př.n.l. se vzpouru v Alexandrii podařilo potlačit, vzbouřenci byli odvedeni do Memfis, kde k příležitosti oslav korunovace Ptolemáie V. Epifanése, byli popraveni. [3]
Vzpoura se však již od roku 205 př.n.l. také rozšířila i do Horního Egyptu a v Tébách se ujal vlády Horonnphoris, [p 6], který se prohlásil faraonem[5]

Vzpoura v Horním Egyptě
časový vývoj 206-186 př.n.l.[5]
Období př.n.l. Hlavní aktéři Vývoj událostí
206-205-200 Iniciace vzpoury v Horním Egypu v Edfu,
poslední datace potvrzení
o zaplacení daně Ptolemaiovi IV.
Vůdci Har-wennefer (Horonnphoris) a Ach-Wennefer (Chaennopheris);
Horennpheris Abydos-Bold-hieroglyph-V11A.pngAbydos-Bold-hieroglyph-G5.pngAbydos-Bold-hieroglyph-G43.pngAbydos-Bold-hieroglyph-N35.pngAbydos-Bold-hieroglyph-F35.png Abydos-Bold-hieroglyph-F35.png Abydos-Bold-hieroglyph-V11B.png se prohlásí faraonem v Thébách
200-199 Protiofenziva vojenských jednotek
Ptolemaie V. Epiphanése, a smrt Harannphories;
vedení protiofenzivy převzal
Aristomenes z Alyzia[p 7];
Vůdcem se stal Chaennophris Abydos-Bold-hieroglyph-V11A.pngAbydos-Bold-hieroglyph-S34.pngAbydos-Bold-hieroglyph-G5.pngAbydos-Bold-hieroglyph-G43.pngAbydos-Bold-hieroglyph-N35.pngAbydos-Bold-hieroglyph-F35.png Abydos-Bold-hieroglyph-F35.png Abydos-Bold-hieroglyph-V11B.png a zastavil
řecké vojanské jednotky u Lycopolis v postupu na jih.
194-191 Chaennophris se prohlásil faraonem v Thébách;
Ptolemaiovská vojska opět ovládla Théby
Chaennophris uprchl patrně do Nubie
186 Konečná porážka zbytků rebelů Chaennophrise
vládními vojsky pod vedení generála Kammose
Obnovení vlády Ptolemaie V.
a kruté potrestání pochataných rebel

Na stéle v chrámu v Philae, s dvojjazyčným textem, je zapsáno:[6][7]

Když bylo jeho Veličenstvu ústy přítele Jeho Veličenstva, který miluje krále, oznámeno náčelníkem kavalérie Aristonikos synem Aristonikos ohledně Kommose, který je jedním z prvních přátel Jeho Veličenstva: „Bitva se odehrálo na jihu v oblasti Théb s bezbožným mužem, ďáblem bohů Hr–wnf a jednotkami Etiopanů, kteří se s ním spojili, zabili je a zajali tyto zlé muže naživu. Rebel proti bohům, Hr-wnf, ten, kdo vedl válku v Egyptě, shromažďoval drzé lidi ze všech oblastí kvůli jejich zločinům, dělali strašné věci guvernérům nomů, znesvětili chrámy, poškodili božské sochy, obtěžovali kněze a potlačili obětiny na oltářích a ve svatyních. Plenili města a jejich obyvatelstvo, ženy a děti nevyjímaje, a v době anarchie páchali nejrůznější zločiny. Ukradli daně nomům, poškodili zavlažovací zařízení.
— [5][8]

Reformy jako důsledek ukončení vzpoury[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhle vzpoury, které zasáhly celý Egypt a vyčerpávající občanská válka, vedly vládce k zavedení reforem v řadě oblastí, které také byly včleněny do textu Menfiské respektive Rosetské stély[p 8] , vydané kněžským synodem 27.3.196 př.n.l., souhrnně popisuje Clarysse.[5]

  • Daně z ekonomické produkce nebudou přímo chrámů coby nájemcům, ale centrále, místo daně farmáři platí nájem z dlouhodobě pronajatých či osobně vlastněných polností přímo královské fiskální správě, faraon pak určuje co z toho obdrží chrámy.
  • Čtyři tisíce vojenských veteránů obdrží půdu v oáze Fajúm, kromě toho podél nilského toku budou zřízeny nové vojenské garnizóny s plným centrálním zabezpečením.
  • Celková administrativní správa bude úžeji spjat s vládou; je ustanovena hierarchie úředníků a zástupců krále na venkově. V Horním Egyptě je ustanoven generální guvernér s rozsáhlými pravomocemi. První guvernérem byl Kammose, ten který v oblasti finálně potlačil vzpouru.
  • Byla vyhlášen všeobecná amnestie "Habeas corpus" pro uprchlíky, policisty aj. a odpuštěny dluhy z nezplacených daní užívání královských pozemků.
  • Je zakázáno uvěznit osobu pro soukromé účely, případně obvinění předstupuje před úředně ustanoveného soudce.

Je však otázkou jak tyto reformy byly zavedeny a trvale dodržovány, zejména, když se uváží, že konečná porážka rebelů v Horním Egyptě je datována až k roku ~186 př.n.l. a následníky respektovány.
Nápisy na Rosettské desce jsou napsán ve dvou jazycích, Egyptštině a Řečtině. Část psaná hieroglyfy je zlomková a její překlad obsahuje texty podobné textům z knihy mrtvých, obřadní, ceremoniální procesy. Druhá část v démotickém písmu, používaném v Ptolemaiovské době, je psána konvenčním zkratkovým způsobem, zkrácená a upravená, je formou hieratického znaku, nebo kurzívní forma hieroglyfického písma, která se používala v Ptolemaiovské době. Řecká část je psána obyčejnou unciálou. Některé části jsou poškozeny a obtížně čitelné, nicméně byly rekonstruovány z kopie zmíněné stély[p 9] a stély nalezené v roce 1898 v chrámu v Philae "Nubayrah decree". Srovnávací analýza textů naznačuje, že originální text byl sepsán v démotickém písmu a řecký a hieroglyfický zápis byly druhotné, překladem démotického textu.[9] V úvodní části Rosettské desky jsou oslavné pasáže vztahující se k faraonovi, jeho titulatuře, ochranným bohům. Závěry plynoucí z textů byly již zmíněny v práci Clarysse.[5]

Epilog[editovat | editovat zdroj]

Od počátku Ptolemaiovské dynastie, když její zakladatel Ptolemaios I. Sotér ještě coby jmenovaný satrapa (~312 př.n.l.) a musel obhájit vládu nad Egyptem, získanou jako dědictví po Alexandru Velikém, se celé další vlády potýkaly v vzájemných rozbrojích se střídavým úspěchem. Neuralgickým bodem byla Malá Asie a nejčastěji pásmo kolem severního pobřeží včetně Sýrie, také označovaná jako Hórava cesta,[10] která spojovala Egypt s Kanaánem a zabezpečovaná pevností Tjaru v okolí současného města El-Qantara.[11]. Z historie jsou známy opakované Syrské války, první z období Ptolemaia II. až šestá 170-168 př.n.l. za vlády následníka Ptoleemaie VI., než se dosáhlo relativního uklidnění. Do mocenských zájmů již aktivně zasahovala Římská republika. Ostatně římský vyslanec Marcus Aemilius Lepidus působil v Alexandrii již za vlády Ptolemaie V.[2] , kdy již Egypt pozbyl svá území v Malé Asii. Za vlády Ptolemaie V. úpadek říše pokrčoval.
Ptoelemaios V. Epifanés zemřel 180/1 př.n.l. za nejasných okolností, jeho posmrtné úložiště nebylo nalezeno.[2] Na trůn byl dosazen jeho nezletilý šestiletý syn Ptolemaios VI. Filométor a praktickou vládkyní - regentkou byla jeho matka Kleopatra I. Historie jakoby se opakovala.

Vstupní brána do chrámu v Philae; reliéfy Ptolemaios V. s obětinami a skupinou bohů;
vlevo nahoře s manželkou Kleopatrou I. za ní bohyně Ptah-Tatenen

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. dcera of Ptolemy III and Berenice II.
  2. v roce 202-203 př.n.l.uzavřeli tajnou spojeneckou smlouvu
  3. Ministr Aristomenésem se vládci znelíbil a byl bolehlavem otráven
  4. Rodilý Peršan, vojenský guvernér v Pelusium
  5. Syn Menease z Acarnaia Řecko, 204/3 př.n.l kněz v Alexandrii
  6. Také jménem Hermachis, vládl v Horním Egyptě 205-197 př.n.l.[1]
  7. Ministr vlády Ptolemais V.
  8. Počet citací, věnovaných Rosettské desce je nepřehledně rozsáhlý
  9. nalezená poblíž města Damanhur,

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LLOYD, Alan. The Ptolemaic Period (332-30 BC). in: The Cambridge Ancient History vol. VI. [s.l.]: Cambridge University press, 2008. S. 388. (anglicky) 
  2. a b c d BEVAN, Edwin. A History of Egypt under the Ptolemaic dynasty [online]. London: Methuen&Co.Ltd, 1914. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b WELLNER, Luděk Václav. Z makedonských hor na trůn faraonů. Praha: Nakladatelství Epocha, 2011. ISBN 978-80-7425-070-5. S. 204–206. 
  4. ECKSTEIN, Artur. Mediterranean Anarchy, Interstate War, and the Rise of Rome [online]. Los Alamos: University Berkeley, 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e CLARYSSE, Willy. The great revolt of the Egyptians (205–186 BC) [online]. Berkeley: University of California, 2004. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MÜLLER, Max. Bilingual Decrees of Philae [online]. Washington: Carnegie Institue, 1920. S. 59–88; 126–134. Dostupné online. (anglicky) 
  7. MINAS, Martina. Die Pithom-Stele Chronologische Bemerkungen zur frühen Ptolemäerzeit [online]. Mainz: Aegyptiaca Treverensia, 1994. S. 204-212. Dostupné online. (německy) 
  8. MCGING, Brian. Revolt Egyptian Style. Internal Opposition to Ptolemaic Rule. [online]. Dublin: Papyrusy: ArchPF 43 (1997) pp. 273-314 et pl. IV. No: 1997-0487. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BUDGE, Wallis. Rosetta stone [online]. London: British Museum, 1922. Dostupné online. (anglicky) 
  10. AL-AYED, Abdul Rahman. Tharu:Starting Point on the Ways of Horus [online]. University of Toronto, 2000. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  11. El-Qantara, Tel Abu-Seifa map [online]. (30°51‘24”S 32°19‘08”V). Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ptolemy V Epiphanes (jen do verze z 2007) na anglické Wikipedii.

Egyptští faraoni z dynastie Ptolemaiovců
Předchůdce:
Ptolemaios IV. Filopatór
205 - 181 př. n. l.
Ptolemaios V. Epifanés
Nástupce:
Ptolemaios VI. Filométor