Psychologie a básnictví

Psychologie a básnictví (německy Philosophie der Literaturwissenschaft) je přednáška z roku 1922 psychoterapeuta a zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga. Přednáška patří k nejznámějším Jungovým přednáškám, která posléze byla vydávána v různých sbornících jeho díla jako esej. Poprvé byla publikována v roce 1930. V přednášce Jung zkoumá hlavně vztah psychologie a literatury, která dle něj umožňuje lepší poznání archetypů a nevědomého světa.

Shrnutí přednášky

V předmluvě přednášky je stručně popsán stav psychologie v Jungově době, která se nacházela v roztříštěném stavu, kdy v podstatě každý psychologický teoretik považoval svou pravdu za obecný zákon. Dále uvádí, že ačkoli analytická psychologie a literatura jsou rozdílné oblasti, umožňuje literatura a zejména básnictví výzkum mnohých psychologických aspektů. V samotné přednášce dává do kontrastu psychologický druh tvorby, reprezentovaný psychologickými romány, a nepsychologický druh tvorby. Psychologický druh tvorby je dle Junga samo vysvětlující, a tudíž neumožňuje dostatečné proniknutí do psychologické hloubky. Nepsychologický druh tvorby ale umožňuje psychologický výklad, neboť autor nepředjímal určitou psychologii postav či díla, tudíž psychologická analýza a výklad díla nejsou rušeny autorovým záměrem, spíše ještě usnadněny. Podle Junga je důležité porovnat rozdíly mezi psychologickým a nepsychologickým druhem literatury, neboť psychologická literatura zbavuje psychologa veškeré práce kvůli své vlastní vysvětlené povaze. Nepsychologickou literaturu ale označuje za vizionářský druh tvorby. Jedná se zejména o básnická díla, ale zmiňuje i některé romány (Moby Dick). Vizionářská literatura umožňuje dle Junga ponoření do „temnoty lidského vědomí“, kdy je čtenář zmaten a fascinován zároveň tzv. „pravizemi“, které umožňují náhled do kolektivního nevědomí. Mezi takovýto druh literatury zařazuje Goetheho Fausta, celé dílo Williama Blakea a další slavné básnické skladby. Za základ pravize Jung považuje kolektivní nevědomí a z něho vycházející tvořivý princip.

Zcela odmítá usuzování z díla na psychologii autora, neboť odmítá vysvětlení zejména básnické tvorby jako přenos neurotických symptomů autora z nevědomí do díla, což bylo oblíbené psychologické vysvětlení psychoanalytické školy. Jung předpokládá, že takovéto dílo nedokáže vysvětlit ani autor samotný, neboť autor slouží jako nástroj tvořivého principu kolektivního nevědomí. Autor taktéž slouží jako kompenzace lidského nevědomí během dobových změn, proto se například Faust dotýká každého Němce. Osoba autora je v podstatě paradoxní dualitou, kdy na jedné straně je člověkem a na druhé straně neosobním tvůrčím procesem. Takže může být člověkem se svými úmysly, city a náladami, ale jako umělec je člověkem ve vyšším smyslu. Je kolektivním člověkem, který nese a utváří duši lidstva, jež je činná nevědomě. Tudíž život umělce je plný konfliktů. Je to člověk versus tvůrčí proces, což často vyústí v psychické problémy umělce.

Dále uvádí, že pravize či prazážitky lze vysledovat během celé lidské historie, kdy se lidé snažili ony prazážitky z hlubin lidského vědomí nějak zažehnat či usmířit. Tímto tvrzením vysvětluje výskyt stálých symbolů během lidské historie. Například řecká mytologie je ukázkovým příkladem. Uvádí také, že, symboly taktéž prochází neustálými změnami, například místo dřívějšího draka se používá v dnešní době letadlo.

V poslední části přednášky Jung rozebírá hypotézu archetypu, tedy symbolů v lidském vědomí a nevědomí. Uvádí, že archetyp není ani dobrý ani špatný. Přisouzení mravní hodnoty archetypu je čistě lidskou záležitostí. Dále Jung popisuje vyrovnávací funkci archetypu. Archetypy se vynořují z vědomí ve chvílích, kdy vědomí je vychýleno ze správné cesty. Pak se projeví síla archetypů, které se objevují ve formě prazážitků v různých uměleckých dílech, aby opět byla nastolena duševní rovnováha.

Právě proto Jung zdůrazňuje, že osobní stránka umělce je naprosto bezvýznamná, neboť se jedná jenom o prostého posla archetypických obrazů z kolektivního nevědomí. Tudíž umělcovo štěstí či neštěstí je naprosto vedlejší ve srovnání s životem národa či celého lidstva. Osobní stránka muže být výhodou či překážkou, ale nikdy není pro umění něčím podstatným. Osobní biografie umělce může být zajímavá, ale pokud se jedná zejména o básníka, tak je nepodstatná.