Pražský groš
Pražský groš (něm. Prager Groschen, lat. grossi pragenses, pol. grosz praski) byla stříbrná mince, kterou nechal na základě mincovní reformy, zpracované italskými právníky a bankéři, razit od roku 1300 český král Václav II. Mince byla ve své době ve střední Evropě široce užívaným platidlem. Její název pochází z latinského výrazu denarius grossus - tlustý denár.
Charakteristiky mince
Pražský groš byl na svoji dobu poměrně těžká a velká stříbrná mince. Hmotnost mince se pohybovala mezi 3,5 - 3,7 g. s velkou ryzostí 933/1000 stříbra. Pražský groš se dělil na 12 menších peněz tzv. parvus (lat. = malý). Po celou dobu své ražby měla mince v podstatě stále stejný obraz líce i rubu. Lícní strana měla vždy okolo české koruny opis panovníka a nápis DEI GRATIA REX BOEMIE (Z Boží milosti král český). Rub mince nesl obraz českého heraldického lva a opis GROSSI PRAGENSES (Groše pražské).
Historie
Ražbu mince podnítil nález bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře a hospodářský rozvoj země, která tehdy patřila k nejvyspělejším v Evropě. Václav II. si proto pozval do Čech italské právní a finanční rádce. Mezi nimi sem roku 1292 přišel také právník Gozzius z Orvieta (také známý jako Gozzo z Orvieta), aby králi pomáhal se zákonodárnou činností. Na Václavův příkaz sestavil nový horní zákoník Ius regale montanorum, jehož součástí byla také mincovní reforma. Tou se zaváděla ražba pražského groše a zakazoval se oběh neraženého stříbra.
Mince se razila ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Za její vzor sloužil francouzský groš Ludvíka IX. z roku 1266, nazývaný gross turnois - tourský groš.
Přestože si král Václav II. přál aby mince byla „stálá“ a „věčná“ tak postupem doby klesala jak váha mince (až na 2,4 g.) tak i ryzost mince (562/1000). Přesto byla mince velmi oblíbená a pronikla až za hranice českých zemí. Její ražbu ukončil r.1547 Ferdinand I. kdy jí vystřídal stříbrný tolar. Přesto pražský groš platil dál a teprve patent Ferdinanda III. r. 1644 definitivně ukončil jeho oběh.