Povstání Jang Jing-lunga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Povstání Jang Jing-lunga
trvání: 15901600
místo: jihozápadní Čína
casus belli: Vzpoura Jang Jing-lunga proti říši Ming
výsledek: Porážka Jang Jing-lunga
strany
Říše Ming kmeny Miao vedené Jang Jing-jungem s centrem v Po-čou
velitelé
Li Chua-lung Jang Jing-jung

síla
240 tisíc až 150 tisíc

Povstání Jang Jing-lunga je označení pro vzpouru Jang Jing-lunga, náčelníka kmenů Miao na pomezí mingských provincií Chu-kuangu, Kuej-čou a S’-čchuanu v jihozápadní Číně, proti vládě mingského císaře Wan-liho v 90. letech 16. století.

Problémy mingských úřadů s Jang Jing-lungem trvaly od roku 1587.[1] Otevřené boje započaly roku 1590 a trvaly – s přestávkou na jednání roku 1594 – celá devadesátá léta až do roku 1600.[2] Bezprostředně po skončení korejské války byl potlačením Jangovy vzpoury pověřen úředník s vojenskými zkušenostmi Li Chua-lung, který roku 1599 dorazil do Čchung-čchingu a pečlivě naplánoval jarní ofenzivu. Boje roku 1600 trvaly 104 dnů, podle Li Chua-lungovy závěrečné zprávy bylo zabito přes 22 tisíc rebelů, Jang Jing-lung spáchal sebevraždu a jeho država začleněna do standardního čínského správního systému.[2]

Rod Jang a Jang Jing-lung[editovat | editovat zdroj]

Rod Jang, potomci tchangského generála z 9. století, ovládal horskou oblast na pomezí Chu-kuangu, Kuej-čou a S’-čchuanu o rozloze přes 300 km ve východozápadním směru a o něco méně v severojižním. Centrum regionu leželo v Po-čou.[3] Rod ovládal zmíněné území po mnoho staletí a přestože byl původem čínský, časem se asimiloval a ztotožnil s místními miaoskými kmeny. Za vlády jüanského chána a císaře Kublaje (ve druhé polovině 13. století) dostali titul süan-wej š’ („usmiřující komisař“) Po-čou.[4] V říši Ming náčelníci z rodu Jang podrželi titul usmiřujícího komisaře, obdrželi vedlejší třetí úřední hodnost[5] a byli povinni co tři roky odevzdat 200 tun dřeva a další dodávky včetně koní.[6] Vedle rodu Jang však v regionu působily i další vlivné rody a jejich spory čas od času musely uklidňovat mingské úřady.[5]

Jang Jing-lung zdědil postavení po smrti otce roku 1571.[5] Vyznamenal se na mingské straně v bojích s jinými domorodci a Tibeťany. Obdržel uznání mingského dvora za kvalitu dodaného dřeva.[6][7] Přes obviňování některých úředníků byl jako úspěšný velitel povýšen na regionálního vojenského komisaře, přičemž obdržel hlavní třetí hodnost (3a). Byl však ještě ambicióznější a mingské oddíly považoval za slabé. Zapojil se do sporů místních kmenů Miao s čínskými kolonisty útoky proti prvním. Vláda v Pekingu zprvu žádosti místních úřadů o zásah odmítala s tím, že jsou důležitější problémy k řešení, a Jang Jing-lung jen hledá příležitost jak se vyznamenat. Nicméně ministerstvo vojenství dostalo příkaz vyšetřit situaci a reorganizovat místní správu.[6]

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Nepokoje začaly již roku 1587, když pod vlivem nové oblíbené konkubíny vypověděl svou dosavadní první manželku a následně vyvraždil její rodinu a začal drancovat v regionu. Postižený rod si stěžoval provinčním úřadům.[8]

Roku 1590 započaly otevřené boje[2] Miaoů Jang Jing-lunga se znepřátelenými rody, které si vynutily pozornost mingských úřadů. Pacifikační komisař v Kuej-čou Jie Meng-siung Janga obvinil ze 24 zločinů, nicméně regionální inspektor v S’-čchuanu Li Chua-lung navrhl, s ohledem na minulé zásluhy, Janga omilostnit, záležitost potom uvázla v Pekingu v meziresortních konzultacích.[8] Ozbrojené srážky v regionu pokračovaly, Jie Meng-siung proto žádal vojenské tažení proti Po-čou. Jang Jing-lung se však podřídil a začátkem roku 1593 se vydal s’čchuanským úřadům, u kterých zřejmě doufal v měkčí přístup než v Kuej-čou.[8] Začátkem roku 1593 byl však – neočekávaně – v Čchung-čchingu odsouzen k smrti.[9][10][11] Reagoval nabídkou vyplatit se 20 tisíci liangů (746 kg) stříbra, postavit 5000 vojáků a osobně je vést do války v Koreji. Mingský císař Wan-li souhlasil a velitelé vojsk v Koreji netrpělivě očekávali příchod miaoských posil.[12]

Jang se po návratu domů, vrátil také se ke starému způsobu života,[12] plenil řadu prefektur a okresů,[10][11] a ignoroval závazky vůči mingským úřadům. Místní mingští úředníci psali poplašná hlášení do Pekingu, a na jaře 1594 velký koordinátor Wang Ťi-kuang, zodpovědný za bezpečnost S’-čchuanu, vytáhl proti Jangovi s vojskem. Zaútočil ze tří směrů, když mingští vojácí dosáhli průsmyku Lou-šan, Jang Jing-lung vyslal vyjednavače s nabídkou podřízení se, vzápětí na uklidněné a proto nepřipravené mingské kolony ze zálohy zaútočila Jangova armáda a rozprášila je. Mingská armáda utrpěla těžké ztráty a přišla o téměř všechny zásoby. Wang Ťi-kuang byl poté odvolán z funkce; císař náhradou jmenoval Tchan Si-s’a usmiřovacím komisařem S’-čchuanu a Sing Ťiea nevyšším velitelem cung-tu v Kuej-čou.[12] Plánovalo se nové tažení proti Po-čou, ale bylo odloženo kvůli nemoci regionálního velitele vojsk S’-čchuanu Liou Čcheng-š’a.[13]

Sing Ťie přijel do S’-čchuanu začátkem roku 1595 a vyzval Janga ke kapitulaci, chce-li si zachránit život. Také místní mocné rody podporovaly válku s Jangem, doufajíce v jeho zničení. V létě 1595 čchungčchingský prefekt Wang Š’-čchi zahájil soudní proces nad Jangem. Ten zprvu vyslal k mingským úřadům svého bratra a po měsíci se dostavil i sám. Souzen byl s 12 pobočníky, kteří dostali trest smrti a byli popraveni, nicméně Jang se vykoupil za 40 tisíc liangů stříbra s tím, že odstoupí ve prospěch nejstaršího syna Jang Čchao-tunga a další syn Jang Kche-tung se jako rukojmí dostaví do Čchung-čchingu.[14] Císař tím považoval věc za vyřešenou a odměnil zúčastněné velitele,[10][15] Wang Š’-čchi byl povýšen na pacifikačního komisaře východního S’-čchuanu.[14]

Jang Jing-lung se po propuštění a návratu domů opět vrátil k násilnostem a navíc Jang Kche-tung v Čchung-čchingu zemřel. Jang Jing-lung poté odmítl platit slíbené výkupné,[14] a do roka stál v čele nájezdů na Chu-kuang, S’-čchuan a Kuej-čou a dokonce se v Po-čou prohlásil císařem.[10][15] Jeho miaoští válečníci byli stateční a znali terén, měli však horší výzbroj než mingské armády a neobstáli proti disciplinované a organizované armádě. V počátcích bojů úspěšně používali partyzánskou taktiku a postupem času získali mingské zásoby a zbraně od poražených oddílů a vypleněných pevnůstek a skladů.[16] V dalších třech letech jeho na sto tisíc miaoských válečníků šířilo strach v širokém okolí.[10][15] Mingské oddíly se jen bránily.[16]

Císař Wan-li, soustředěný na válku v Koreji, řešení problémů na relativně okrajovém jihozápadě říše odsouval.[10][15] Do regionu vyslal jako pacifikačního komisaře Ma Čchien-s’a, který měl rodinné vazby na Janga. Na druhé straně Wang Š’-čchi byl roku 1598 přeložen do Koreje. Poté Jang plenil vládní základny v S’-čchuanu i Chu-kuangu, ničil vládní poštovní stanice i vsi svých místních nepřátel. Tchan Si-s’ si vyžádal posily k potlačení rebelů a dostal 2000 mužů, které rozmístil v důležitých bodech.[16]

Až od začátku roku 1599, s ukončením války v Koreji, se Wan-li začal věnovat záležitostem jihozápadu říše systematičtěji.[17] Současně na jaře 1599 pacifikační komisař Kuej-čou Ťiang Tung-č’ sebral proti rebelům 3000 mužů,[16] v jihovýchodním S’-čchuanu však padli do pasti a byli zničeni. Císař poté Ťiang Tung-č’a nahradil zkušeným úředníkem Kuo C’-čangem. Bývalý vedoucí kontrolního úřadu Li Chua-lung[pozn. 1] byl povýšen na náměstka ministra vojenství a pověřen řízením vojenských záležitostí S’-čchuanu, Chu-kuangu a Kuej-čou. Císař také poslal do S’-čchuanu skupinu generálů a důstojníků z Koreje.[10][15][17] Li přijel do S’-čchuanu v létě 1599 a začal verbovat vojáky a budovat obranná postavení. Jang zatím pokračoval v útocích, disponoval přitom již 80 tisíci muži. Dne 7. srpna mingský velitel Čang Liang-sien zaskočil a rozdrtil oddíl povstalců, poté však byl nucen ustoupit do Čchi-ťiangu na pomezí S’-čchuanu a Kuej-čou, rebelové město oblehli, s pomocí vlastního dělostřelectva dobyli a mingskou posádku pobili včetně jejího velitele. Jang poté rozpoutal sérii nájezdů na široké okolí,[17] prohlásil se usmiřujícím komisařem Čuangů, obsazené území rozděloval mezi své stoupence a začal vybírat daně.[19]

Císař Wan-li po dobytí Čchi-ťiangu rebely odvolal Tchan Si-s’a a Ťiang Tung-č’ a degradoval je na prosté poddané. Naopak rozšířil pravomoci Li Chua-lunga.[19] Na mingské straně poté boj řídili Li Chua-lung a Kuo C’-čang jako vedoucí civilní úředníci.[20] Vedoucí roli měl přitom Li Chua-lung, který rozhodoval o celkovém plánování, strategii a rozdělování zásob a materiálu.[21] K hlavním mingským generálům patřil Li Žu-mej, který s Kuo C’-čangem mobilizoval čínské i domorodé vojáky a budoval obranné pozice kolem povstaleckého území.[10] Po návratu z Koreje byl ke štábu Li Chua-lunga přidělen i na jihozápadě známý a obávaný generál Liou Tching (zvaný „Velký meč“; měl vztahy s rodinou Jang Jing-lunga z dob, kdy v regionu sloužil on i jeho otec).[21] Další důležití generálové byli odborník na střelné zbraně, pušky a děla, Čchen Lin, který v Koreji sloužil pod admirálem I Sun-sinem, a Ma Kuej a Wu Kuang, kteří vynikali osobní statečností.[20]

Srážky s rebely trvaly zbytek roku, přičemž ti útočili i na velká města – Čchung-čching a Čcheng-tu.[10] Císař zatím vyzýval rebelské vůdce k podřízení se, s tím že se mají sami rozhodnout, zda budou na straně zrádného Jang Jing-lunga nebo ho zabijí a uchovají si postavení. Císař také přikázal ministerstvu vojenství zmobilizovat vojáky z Šen-si, Kan-su, Jen-sueje, a Če-ťiangu. Koncem roku 1599 císař přikázal Li Chua-lungovi přeusnout se do z Čchung-čchingu řídit mobilizaci sil ze S’-čchuanu, Chu-kuangu a Kuej-čou a napsal dopisy místním kmenovým náčelníkům, aby zajistil jejich spolupráci.[21] Jang Jing-lung vyslal na mingská území špiony a začal ničit dopravní infrastrukturu, mosty a cesty, a opevňovat své území.[19] Na přelomu let 1599/1600 mingské oddíly zahájily postup proti rebelům a vypuklo množství menších srážek s povstalci. Jangovi miaoští válečníci byli zpočátku úspěšní, jejich oddíly vypálily řadu měst podél s’čchuansko-kuejčouské hranice[19] a načas přerušily některé mingské komunikace. Záhy se ale projevila mingská převaha a mingská vojska začala vítězit a postupovat.[20] Mingské jednotky byly stále posilované, nakonec měla mingská armáda 240 tisíc vojáků z celé říše včetně oddílu sestaveného ze zajatých Japonců.[22] Jang Jing-lung se proti převaze mingských vojsk, mnohem lépe vyzbrojených střelnými zbraněmi, snažil zmobilizovat domorodé válečníky, kterých koncem roku 1599 shromáždil snad až 150 tisíc.[23][pozn. 2] Nicméně i mingské armády se z velké části skládaly z místních domorodců.[23]

Po všestranných přípravách v březnu 1600 Li Chua-lung na poradě v Čchung-čchingu určil celkovou strategii:[24] rozdělil mingské síly na osm armád, každá měla 30 tisíc vojáků,[23][24] 30 % čínských a 70 % domorodých, většinou Miaoů.[25] Armády měly zaútočit z různých směrů ve snaze povstalce rozdělit a zničit po částech. Čtyři armády měly vyrazit ze S’-čchuanu, přičemž nejdůležitější útok na rebely silně opevněný Čchi-ťiang vedl sečuánský regionální velitel Liou Tching. Tři armády měli postupovat z Kuej-čou a poslední z Chu-kuangu.[20] Kuo C’-čang řídil operace v provincii Kuej-čou z jejího hlavního města Kuej-jangu, pacifikační komisař S’-čchuanu Č’ Kche-ta dohlížel na tuto provincii a Ťiang Tuo jako velký koordinátor v Pchien-jüanu kontroloval jižní Chu-kuang.[25]

Dne 26. března 1600 zahájilo osm mingských armád ofenzivu.[23][25] Mingští generálové se shodli v preferenci pomalého postupu s tím, že je nutno zajistit komunikace a týl a nevěřit povstalcům, kteří se vzdají.[25] Systematicky zatlačovaly nepřítele v sérii menších střetnutí, ve kterých mingská dělostřelba opakovaně ničila palisády, kterými se rebelové pokoušeli opevnit klíčové průsmyky.[23] V polovině dubna Jang Čchao-tung v čele několika desítek tisíc můžů zaútočil na armádu Liou Tchinga. Liou se postavil do první řady svého vojska, v jedné ruce peníze, v druhé meč, a křičel na nepřátelské Miaoy „kdo mne poslechne, bude odměněn, kdo ne, pocítí ostří mého meče“. Miaové na to zpanikařili a se slovy „Velký meč Liou“ je zde" začali prchat. Jang Čchao-tung z následné porážky stěží vyvázl životem. Poté se povstalci již nevymanili z obrany.[25] Postup mingských vojsk však nebyl lehký, v horském terénu se povstalci dovedně bránili, budovali palisády v průsmycích, útočili ze zálohy, v jednom případě podsekli most s mingskými vojáky. Nimcéně mingské armády postupovaly dále, místo stržených mostů stavěly pontonové, využívaly převahu ve střelných zbraních.[26]

V polovině května 1600 se armáda Liou Tchinga natolik přiblížila k jádru povstaleckého území, že Jang Jing-lung vytáhl v čele vojsk do bitvy, Liou rozdělil své vojsko do dvou křídel a sevřel protivníka mezi ně, Jang byl poražen a ustoupil do Chaj-lung-tchunu, pevnosti tak nepřístupné, že se říkalo, že do ní pronikne jen opice nebo pták.[27] Začátkem června mingské oddíly Chaj-lung-tchun obklíčily,[23] v polovině měsíce útočníky zastavil týdenní déšť, který rozbahnil terén,[27] po zlepšení počasí do 28. června mingské oddíly obsadily předsunuté pozice povstalců a poté zahájily dobývání vlastní pevnosti. Jang Jing-lung měl v Chaj-lung-tchun 17 tisíc mužů. Pevnost padla v závěrečném útoku 15. července, V beznadějné situaci Jang Jing-lung spáchal sebevraždu.[22][28]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Podle oficiálního hlášení padlo 22 687 povstalců, 1 124 jich bylo zajato, zajato bylo i 5 539 civilistů, vzdalo se 126 211 Miaoů, osvobozeno bylo 1 614 vězňů a ukořistěno 767 kusů dobytka a 4 444 zbraní. Válkou zasaženým oblastem byly prominuty nedoplatky daní.[22][28]

Území dosud spravované rodem Jang bylo rozděleno a reorganizováno na dvě prefektury, Cun-i, začleněnou do S’-čchuanu, a Pching-jüe, připojenou ke Kuej-čou.[29] V následujícím desetiletí na jihozápadě mingské vojenské akce pokračovaly celkem úspěšně, když zlikvidovaly několik menších revolt a umožnily tak kolonizaci území.[22] Ve snaze znemožnit opakování takto rozsáhlé vzpoury mingské úřady zorganizovaly systematické počínštění regionu – jeho kolonizaci Číňany, budování škol a reorganizaci domorodých úřadů ve standardní čínské okresy a kraje.[30]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Li Chua-lung měl zkušenosti z řady pohraničních válek, a pověst schopného úředníka dobře spolupracujícího s vojenskými i civilními kolegy. Byl schopný stratég pečlivě plánující zásobování vojsk výzbrojí a výstrojí a požadující na ministerstvu vojenství nejen vojáky a zásoby, ale i zkušené velitele. Po císaři žádal odvolání eunušských výběrčí daní, kteří podle něj zaháněli poddané k rebelům (což císař odmítl), po místních úřadech žádal organizaci domobrany (pao-ťia).[18]
  2. Ray Huang v The Cambridge History of China. Volume 7 uvádí cca 40–50 tisíc povstalců a 200 tisíc vojáků na mingské straně.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SWOPE, Kenneth M. A Dragon's Head and a Serpent's Tail: Ming China and the First Great East Asian War, 1592-1598. Norman, Oklahoma: University of Oklahoma Press, 2009. 432 s. (Campaigns and Commanders Series). ISBN 978-0-8061-4056-8. S. 34. (anglicky) [Dále jen Swope (2009)]. 
  2. a b c d HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Huang]. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 565. (anglicky)
  3. Huang (1988), s. 564.
  4. Swope (2009), s. 34.
  5. a b c SWOPE, Kenneth M. Civil-Military Coordination in the Bozhou Campaign of the Wanli Era. War & Society. 2000, roč. 18, čís. 2, s. 49–70, na s. 55. [Dále jen Swope (2000)]. (anglicky) 
  6. a b c Swope (2009), s. 35.
  7. SWOPE, Kenneth M. Bestowing the Double-edged Sword: Wanli as Supreme Military Commander. In: ROBINSON, David M. Culture, Courtiers, and Competition: The Ming Court (1368–1644). 1. vyd. Cambridge, Mass.: Harvard University Asia Center, 2008. [Dále jen Swope (2008)]. ISBN 0521243327. S. 61–115, na s. 101. (anglicky)
  8. a b c Swope (2000), s. 56.
  9. Swope (2000), s. 56–57.
  10. a b c d e f g h i Swope (2009), s. 37.
  11. a b Swope (2008), s. 103.
  12. a b c Swope (2000), s. 57.
  13. Swope (2000), s. 57–58.
  14. a b c Swope (2000), s. 58.
  15. a b c d e Swope (2008), s. 104.
  16. a b c d Swope (2000), s. 59.
  17. a b c Swope (2000), s. 59–60.
  18. Swope (2008), s. 105.
  19. a b c d Swope (2000), s. 61.
  20. a b c d Swope (2000), s. 62.
  21. a b c Swope (2009), s. 38.
  22. a b c d Swope (2009), s. 39.
  23. a b c d e f LORGE, Peter Allan. War, politics and society in early modern China, 900-1795. New York; Abington, Oxon: Routledge, 2005. 188 s. ISBN 0415316901, 9780415316903. S. 136. (anglicky) 
  24. a b Swope (2000), s. 62–63.
  25. a b c d e Swope (2000), s. 63.
  26. Swope (2000), s. 63 64.
  27. a b Swope (2000), s. 65.
  28. a b Swope (2008), s. 107.
  29. Swope (2000), s. 66.
  30. Swope (2008), s. 102.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 511–584. (anglicky)
  • SWOPE, Kenneth M. Civil-Military Coordination in the Bozhou Campaign of the Wanli Era. War & Society. 2000, roč. 18, čís. 2, s. 49–70. (anglicky) 
  • SWOPE, Kenneth M. Bestowing the Double-edged Sword: Wanli as Supreme Military Commander. In: ROBINSON, David M. Culture, Courtiers, and Competition: The Ming Court (1368–1644). 1. vyd. Cambridge, Mass.: Harvard University Asia Center, 2008. ISBN 0521243327. S. 61–115. (anglicky)