Přeskočit na obsah

Politická sociologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Politická sociologie je obor, který se zabývá vztahem politiky a společnosti, tj. jednak společenskými faktory, které ovlivňují politiku a zároveň působením politiky na společnost.[1] Je zároveň oborem, který na základě vztažení jednotlivých problémů k širšímu společenskému kontextu pomáhá porozumět politickým procesům. Mezi hlavní témata sociologie politiky nepochybně patří funkce a formy občanské společnosti a její mocenské struktury (vůdci elit, politické systémy a režimy, instituce, ústavy), celostátní politika, její procesy a působení jejích aktérů (politické strany, parlament, vláda), politická kultura, vztah sociálních nerovností a moci. Naopak do tematického okruhu politické sociologie nepatří zabývání se státovědní problematikou nebo politickou filosofií.[2]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Politická sociologie jako disciplinární odvětví sociologie vzniká ve 20. a 30. letech 20. století, kdy jejími hlavními představiteli byli zejména Gaetano Mosca a Vilfredo Pareto.[2] Avšak oficiálně se politická sociologie jako disciplína institucionalizuje až v roce 1959, kdy byl na IV. světovém sociologickém kongresu založen Výbor politické sociologie. Během sedmdesátých a osmdesátých let zájem o politickou sociologii významně rostl zejména v Německu, díky teorii o materialistickém pojetí společnosti Wilfrieda Röhricha a knize Soziologie der Politik Richarda Müncha, ve které se sociolog zabývá politickým jednáním.[3] V Čechách se politická sociologie významně opětovně rozvíjí v devadesátých letech (J. Fibich, L. Brokl, E. Pecka, J. Kabele), v předchozím období byla českými sociology (Z. Suda, Z. Strmiska, I. Bayer) udržována v zahraničí.[3]

Hlavní témata

[editovat | editovat zdroj]

Ústředním tématem politické sociologie je moc a to zejména ta politická, i veškerý politický život se točí kolem moci. Podle Maxe Webera má moc ten, kdo dokáže prosadit svou i proti vůli ostatních. Můžeme ji rozdělit podle rozsahu.

  • Nejmenší rozsah – týká se moci v malých skupinách, jinak ji také můžeme nazývat mocí tradičního typu.
  • Širší rozsah - zejména ve společenských organizacích, tedy například v průmyslových podnicích či v politických stranách. Podřízení se této moci je dobrovolné.
  • Největší rozsah – jedná se o moc státní, která je univerzální a týká se všech obyvatel bez ohledu na jejich vůli a přání.[4]

Dalším pojmem, který automaticky přichází s mocí, je autorita. Rozdíl mezi autoritou a mocí je v tom, že autorita uplatňuje svůj vliv na základě nějakého nároku a uznané kompetence a převahy. Autorita se může odehrávat ve dvou prostředích, a to v malých skupinách (jinak také osobních či primárních) a velkých organizacích. Velmi často také bývá vázána na určitou pozici.[4] Mocí a autoritou se zabývalo mnoho autorů, ale co do činění s politickou sociologií jsou nejdůležitější Max Weber a Michel Foucault, podle kterého je moc úzce spojena s věděním a každý by k ní měl mít přístup. Podle Maxe Webera rozdělujeme autoritu na tři skupiny:

  • Autorita tradiční – síla zvyku, jako příklad můžeme uvést například dědičnou vládu šlechtických rodů ve střední Evropě.
  • Autorita charismatická – síla osobnosti, je proti tradici, například Ježíš či Adolf Hitler.
  • Autorita racionálně legální – moc zákona, je legitimizovaná pravidly a omezeními, která mají podobu právních norem.[5]

Jinými slovy, politická sociologie se tradičně zabývala tím, jak sociální trendy, dynamiky a struktury nadvlády ovlivňují formální politický proces, stejně tak zkoumá, jak různé sociální síly spolupracují na změně politických zásad. Z tohoto pohledu můžeme vyhodnotit 3 hlavní teoretické vzorce – pluralismus, teorie elit a třídní analýza, která přesahuje marxistické analýzy.

  • Pluralismus nahlíží na politiku hlavně jako na souboj mezi zájmovými skupinami, svobodná společnost je možná pouze v momentě, kdy o moc soutěží více uchazečů, kteří jsou si rovni.
  • Teorie elit nám říká, že společnosti jsou vždy ovládány menšinou, neboli elitou, která činí hlavní rozhodování ve společnosti a soustřeďuje moc ve svých rukou.[6]
  • Třídní analýza mapuje třídní strukturu a ustavování sociálních tříd a zdůrazňuje politickou moc kapitalistických elit.[7]

Pro současné politické sociology je nejdůležitější význam, povaha a rozdělení moci. Zabývají se také rozdělením politických systémů, zejména na takzvaně (vnějškově/formálně se zdající jako víceméně) demokratické a autoritářské.[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ MÜLLER, Karel B. Politická sociologie: [politika a identita v proměnách modernity]. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-380-2. S. 9. 
  2. ↑ a b MÜLLER, Karel B. Politická sociologie: [politika a identita v proměnách modernity]. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-380-2. S. 10. 
  3. ↑ a b LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena; PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník II. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. S. 1118. 
  4. ↑ a b JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-717-8749-3. S. 127. 
  5. ↑ JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-717-8749-3. S. 127–128. 
  6. ↑ JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek dějinám a problematice politické sociologie. Praha: Victoria Publishing, 1994. 156 s. ISBN 80-856-0594-5. S. 31. 
  7. ↑ KATRŇÁK, Tomáš. Třídní analýza a sociální mobilita. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 211 s. ISBN 80-732-5067-5. S. 6–7. 
  8. ↑ GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. Praha: Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 904. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W.. Sociologie. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1
  • JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 231 s. ISBN 80-717-8749-3
  • JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek dějinám a problematice politické sociologie. 2. vyd., ve Victoria Publishing 1. Praha: Victoria Publishing, 1994, 156 s. Sociologická řada. ISBN 80-856-0594-5
  • KATRŇÁK, Tomáš. Třídní analýza a sociální mobilita. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005, 211 s. Sociologická řada. ISBN 80-732-5067-5
  • LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK, Velký sociologický slovník, 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996, 2 sv. ISBN 80-7184-311-3
  • MÜLLER, Karel B. Politická sociologie: [politika a identita v proměnách modernity]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 215 s. ISBN 978-80-7367-380-2
  • ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. Praha : Portál, 2006. ISBN 80-7367-177-8. Kapitola Pluralismus, s. 141-157

Související články

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Politická_sociologie&oldid=21168558“