Přeskočit na obsah

Piano (film)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Piano
Původní názevThe Piano
Země původuFrancieFrancie Francie
AustrálieAustrálie Austrálie
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland
Jazykyangličtina
maorština
Délka117 min.
Žánrydrama, romantický, hudební
Scénář a režieJane Campion
Obsazení a filmový štáb
Hlavní roleHolly Hunter
Harvey Keitel
Sam Neill
Anna Paquin
Kerry Walker
ProdukceJan Chapman
HudbaMichael Nyman
KameraStuart Dryburgh
StřihVeronika Jenet
Výroba a distribuce
Premiéra15. květen 1993
Produkční společnostiJan Chapman Productions
Ciby 2000
Australian Film Commission
DistribuceBac Films
Miramax Films
Entertainment Film Distributors
Rozpočet7 miliónů dolarů
Tržby40,2 mil. $[1]
11,2 mil. AU$ (1993; Austrálie)
OceněníLos Angeles Film Critics Association Award for Best Director (1993)
Zlatá palma (1993)
Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon (1993)
Cena Národní společnosti filmových kritiků za nejlepší herečku (1993)
National Society of Film Critics Award for Best Screenplay (1993)
Piano na ČSFD, Kinoboxu, FDb, IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Piano (v anglickém originále The Piano) je novozélandsko-australsko-francouzské historické romantické drama z roku 1993. Scenáristkou, režisérkou a producentkou filmu je Jane Campion. Hlavní role ve filmu ztvárnili Holly Hunter, Harvey Keitel, Sam Neill, Anna Paquin a Kerry Walker.

Film vypráví příběh němé skotské ženy, která se po sňatku z rozumu s osadníkem vydává se svou malou dcerou do odlehlé části Nového Zélandu. Děj má některé podobnosti s románem Jane Manderové z roku 1920 s názvem The Story of a New Zealand River. Campion uvedla jako inspiraci romány Na větrné hůrce a Africká královna.[2]

Snímek měl premiéru 15. května 1993 na filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu a Campion se tak stala první ženou režisérkou, která tohoto ocenění dosáhla. Film měl komerční úspěch, při rozpočtu 7 milionů amerických dolarů celosvětově vydělal 140,2 milionu dolarů. Získal si pozornost také tím, že oslovil široké publikum i mimo okruh artových diváků a stal se oblíbeným u mainstreamového publika.[3]

Film získal řadu ocenění, včetně tří Oscarů (pro Hunter v kategorii nejlepší herečka, pro Paquin v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli a pro Campion v kategorii nejlepší původní scénář), Zlatého glóbu, tří cen BAFTA a jedenácti cen Australského filmového institutu.

Děj

[editovat | editovat zdroj]

Do nehostinného prostředí bělošských osadníků na Novém Zélandu přijíždí roku 1870 z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Manžel Alisdair Stewart věděl, že jeho nová manželka je němá, ale zaskočí ho její další zvláštnosti, např. silný vztahu ke klavíru, který s ní absolvoval cestu a bez něhož nemůže existovat. Když Alisdair odmítne přepravit piano džunglí do svého domu, Adina počáteční chladnost se změní v ledový odstup.[4]

Nedaleko žije bývalý velrybář a námořník George Baines, který se přátelí s místními Maory, jejichž tetování zdobí jeho větrem ošlehanou tvář. Když uslyší Adu hrát, je tak uchvácen, že si nechá klavír přivézt k sobě domů, aby mohl více poslouchat a možná se na piano naučit i sám hrát. Nabídne Adě podivnou dohodu – klavír jí přenechá, pokud mu poskytne tolik sexuálních laskavostí, kolik je černých kláves na klaviatuře. Ada tuto dohodu přijme, protože hudba je pro ni jedním z mála prostředků sebenaplnění. George nicméně pochopí, jak je dohoda ponižující a misogynní a brzy ji ukončí, klavír Adě vrátí a snaží se získat její přízeň nezištně. Mezi oběma nyní roste skutečná náklonnost, ale díky neuváženému kroku Flory se Alisdair dozví o jejich rozvíjejícím se milostném vztahu. Násilný vrchol vede k situaci, kdy jen o vlásek uniknou tragédii a následuje nečekaně optimistický závěr.[4][5]

Obsazení

[editovat | editovat zdroj]
Holly Hunter Ada McGrath
Harvey Keitel George Baines
Sam Neill Alisdair Stewart
Anna Paquin Flora McGrath
Kerry Walker teta Morag
Genevieve Lemon Nessie
Tungia Baker Hira
Ian Mune Reverend
Cliff Curtis Mana

Vznik filmu

[editovat | editovat zdroj]

Film měl původně název The Piano Lesson, ale kvůli stejnojmenné americké divadelní hře nemohli tvůrci získat práva na použití tohoto názvu, proto byl název změněn na The Piano.[6]

Obsazení role Ady bylo velmi náročné. První volbou režisérky byla Sigourney Weaver, ale ta neměla o roli zájem. Uvažovalo se také o Jennifer Jason Leigh, ta však ve stejné době natáčela film Rush (1991).[7] O roli se ucházela také Isabelle Huppert, která se nechala vyfotografovat ve stylu dobových fotografií v roli Ady. Později uvedla, že lituje, že o roli nebojovala tak jako Holly Hunter.[8]

Po obsazení role Ady uspořádali tvůrci sérii otevřených konkurzů pro dívky ve věku od 9 do 13 let pro roli Flory, kterou nakonec získala Anna Paquin v konkurenci více než 5 000 dalších dívek.[9]

Hunter intenzivně spolupracovala s lektorkou znakového jazyka z Pierce College a pro postavu Ady spojila americký, britský, ruský a domorodý znakový jazyk i některé jedinečné nové znaky do jednoho smíšeného znakového jazyka.[10] Hunter také chodila na hodiny klavíru, aby mohla autenticky zahrát skladby, které pro film napsal Michael Nyman.[11]

Natáčení trvalo 12 týdnů od února do poloviny května 1992.[12] Film se natáčel na Severním ostrově Nového Zélandu.[13] Campion byla odhodlána film propagovat tak, aby oslovil širší publikum než omezenou skupinu diváků, kterou v té době přitahovaly mnohé umělecké filmy.

V červenci 2013 Campion prozradila, že původně se měla hlavní hrdinka utopit v moři poté, co se vrhla přes palubu za klavírem.[14]

Ohlasy a tržby

[editovat | editovat zdroj]

Recenze tohoto filmu byly jednoznačně pozitivní. Film byl 86 filmovými kritiky označen za jeden z nejlepších filmů roku 1993 a stal se nejlépe hodnoceným filmem toho roku.[15] Na agregátoru recenzí Rotten Tomatoes má film na základě 71 recenzí hodnocení 90% a průměrné hodnocení 8,50/10.[16] Na Metacritic má na základě hodnocení 20 kritiků vážené průměrné skóre 89/100.[17]

Na Novém Zélandu se film stal s tržbami ve výši 3,8 milionu novozélandských dolarů komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob.[18] Celosvětově vydělal přes 140 milionů amerických dolarů (což odpovídá 312,5 milionu dolarů v roce 2025), z toho 7 milionů dolarů v Austrálii, 16 milionů ve Francii a 39 milionů ve Spojených státech a Kanadě. Rozpočet filmu činil 7 milionů amerických dolarů (což odpovídá 15,6 milionu dolarů v roce 2025).

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Snímek měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu a Campion se stala první ženou režisérkou a první filmařkou z Nového Zélandu, která toto ocenění získala.[19] Holly Hunter obdržela v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon[20] a dále získala za svou roli Oscara, Zlatý glóbus a cenu BAFTA. Anna Paquin dostala za svou roli ve filmu Oscara. Ve věku 11 let se stala po Tatum O'Nealové v roce 1973 druhou nejmladší držitelkou Oscara v soutěžní kategorii.[21] Jane Campion dostala Oscara za nejlepší scénář. Film získal dvě ceny BAFTA – za nejlepší kostýmy a výpravu. Film byl dále nominován na dalších 5 Oscarů, 5 Zlatých glóbů a 7 cen BAFTA.

V roce 2019 provedla BBC průzkum mezi 368 filmovými odborníky z 84 zemí s cílem vybrat 100 nejlepších filmů režírovaných ženami. Snímek Piano byl označen za nejlepší film a téměř 10 % dotázaných kritiků ho ve svém hlasování zařadilo na první místo.[22]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Hudbu k filmu složil Michael Nyman a její součástí je i oceňovaná skladba „The Heart Asks Pleasure First“. Dalšími skladbami jsou „Big My Secret“, „The Mood That Passes Through You“, „Silver Fingered Fling“, „Deep Sleep Playing“ a „The Attraction of the Pedalling Ankle“. Album je zařazeno mezi 100 nejlepších soundtracků všech dob a Nymanovo dílo je považováno za klíčový prvek filmu, jehož hlavní hrdinka je němá. Hlavní skladba „The Heart Asks Pleasure First“ vychází z tradiční skotské písně „Gloomy Winter's Noo Awa'“.[23]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Piano na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Box Office Mojo. Dostupné online. [cit. 2010-04-02].
  2. ↑ Lingua Franca. linguafranca.mirror.theinfo.org [online]. [cit. 2026-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-29.
  3. ↑ Elaine Margolis, Harriett (2000). Jane Campion's The Piano. Cambridge University Press. S. 32. ISBN 978-0521592581
  4. 1 2 The Piano. Cineaste Magazine [online]. [cit. 2026-07-16]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ Uhrančivé Piano není rozladěné ani po 30 letech. Novozélandská romance si vás získá i dnes. Kinobox.cz [online]. [cit. 2026-07-16]. Dostupné online.
  6. ↑ CAMPION, Jane; WEXMAN, Virginia Wright. Jane Campion: interviews. Jackson, Miss: University Press of Mississippi (Conversations with filmmakers series). ISBN 978-1-57806-083-2, ISBN 978-1-57806-082-5. S. 109.
  7. ↑ A PINEWOOD DIALOGUE WITH JENNIFER JASON LEIGH [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné online.
  8. ↑ Isabelle Huppert: La Vie Pour Jouer - Career/Trivia. mjf.missouristate.edu [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-16.
  9. ↑ Venice Magazine - News. www.venicemag.com [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-25. (anglicky)
  10. ↑ PITZER, Kurt. NORTHRIDGE : Instructor and Actress Created Own Language. Los Angeles Times [online]. 1994-02-16 [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ PRESS, Stephen Galloway,The Associated. Icon: Holly Hunter [online]. 2008-05-29 [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ LANDLER, Edward. ‘The Piano’ Ain’t Got No Wrong Notes - CineMontage: A Journal of the Motion Pictures Editors Guild. cinemontage.org [online]. 2018-06-12 [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  13. ↑ Filming Locations for The Piano (1993), in New Zealand.. The Worldwide Guide to Movie Locations [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné online.
  14. ↑ CHILD, Ben. Jane Campion wanted a bleaker ending for The Piano. The Guardian. 2013-07-08. Dostupné online [cit. 2026-07-17]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  15. ↑ MCGILLIGAN, Pat; ROWLAND, Mark. 86 THUMBS UP! FOR ONCE, THE NATION'S CRITICS AGREE ON THE YEAR'S BEST MOVIES. The Washington Post. 1994-01-09. Dostupné online [cit. 2026-07-17]. ISSN 0190-8286. (anglicky)
  16. ↑ The Piano. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ The Piano Reviews. www.metacritic.com [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  18. ↑ Groves, Don (29 August 1994). Summer B.O. goes out like a 'Lion'. Variety. S. 14.
  19. ↑ MARGOLIS, Harriet Elaine. Jane Campion's The Piano. [s.l.]: Cambridge University Press 224 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-59721-0. S. 1. (anglicky)
  20. ↑ THE PIANO [online]. [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ Anna Paquin: Did she really deserve an Oscar?. EW.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-12-03. (anglicky)
  22. ↑ The 100 greatest films directed by women. www.bbc.com [online]. 2019-11-26 [cit. 2026-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  23. ↑ Mark Ravenhill and Michael Nyman - Take your seats for jazzed-up. The Independent. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-04-05. (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Piano_(film)&oldid=26117301“