Pas de deux

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pas de deux z baletu Paquita Entrée (vstup)

Pas de deux (francouzsky „krok dvou“) je v baletu taneční duet, ve kterém dva tanečníci, typicky muž a žena, společně předvádějí baletní kroky.[1] Je charakteristické pro klasický balet a lze je vidět v mnoha známých baletech, včetně Šípkové Růženky, Labutího jezera a Giselle. Nejčastěji je tančí muž a žena (tanečník a baletka), i když existují výjimky, jako například ve filmu Bílé noci, kde pas de deux hrají Michail Baryšnikov a Gregory Hines.

Grand pas de deux[editovat | editovat zdroj]

Louskáček (2011), grand pas de deux

Grand pas de deux je strukturované pas de deux, které má obvykle pět částí: Entrée (úvod), adagio, dvě variace (sólo pro každého tanečníka) a coda (závěr). Je to soubor tanců, které sdílejí společné téma, často symbolické pro milostný příběh nebo partnerský vztah k lásce, přičemž tanečníci zobrazují projevy láskyplných citů a myšlenek mezi romantickými partnery. Je považováno za bravurní vrchol baletu a obvykle jej provádí přední dvojice hlavních tanečníků.[1]

Entrée[editovat | editovat zdroj]

Entrée (doslova „vstup“) slouží jako krátká předehra a také jednoznačně označuje začátek taneční suity. Během entrée se tanečníci s velkou parádou objeví na jevišti, navzájem se uznávají a připravují se na následující adagio blízko sebe. V závislosti na choreografii mohou baletka a tanečník vstoupit na scénu současně nebo v různých časech.

Adagio[editovat | editovat zdroj]

Adagio („pomalu“) jako část grand pas de deux představuje půvabné a propracované partnerství tanečního páru. V adagiu předvádí baletka elegantní, často pomalé a vytrvalé pohyby, zatímco ji tanečník podpírá. Tanečník se na oplátku snaží zachovat rovnováhu, zdánlivě nenucenou sílu a zároveň poskytovat baleríně oporu. Tanečník může balerínu podpírat různými běžnými způsoby, včetně zvedání, držení, držení během otáček a nabízení pevné paže nebo ruky, aby ji mohla použít jako „virtuální barre“, když provádí balancování, které by bez pomoci bylo obtížné nebo nemožné.[2]

Variace[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení adagia se tanečníci oddělí a každý tanečník uprostřed jeviště předvádí svou variaci (sólový tanec).[1] Obecně mají variace předvést velkolepé, akrobatické skoky a obraty, stejně jako dovednosti a atletiku jednotlivých tanečníků. Jako první se obvykle provádí variace tanečníka, poté následuje variace baletky.

Coda[editovat | editovat zdroj]

Coda (doslova „ocas“) je závěrečným segmentem „velkého pas de deux". Typicky se jedná o rekapitulaci dřívějších částí grand pas de deux, sestává z prvků, které jsou charakteristické pro adagio, variace nebo obojí, a končí za velkého hudebního vyvrcholení.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Prvky grand pas de deux se poprvé objevily na počátku 18. století jako zahajovací akty oper a baletů, ve kterých pár předváděl stejné taneční kroky, někdy i když se držel za ruce. V té době a po celé období baroka se baletní partnerský tanec vyvíjel k dramatičtějšímu obsahu. Například v baletu The Loves of Mars and Venus („Lásky k Marsu a Venuši") z roku 1717 se Mars (tanečník) snažil vykreslit galantnost, úctu, vášnivou lásku a zbožňování, zatímco Venuše projevovala ostych, vzájemnou lásku a toužebné pohledy.[3]

Koncem 18. a začátkem 19. století se objevilo romantické pas de deux, které zahrnovalo bližší fyzický kontakt partnerů a tak znázorňovalo lásku dvojice a dokreslovalo nejpoetičtější momenty baletu. S postupem 19. století se tato forma stala výkladní skříní dovedností tanečníků a tanečnic. Balety konce 19. století – zvláště ty Mariuse Petipy – zavedly koncept grand pas de deux, který často sloužil jako vyvrcholení scény nebo celého představení. Jednalo se o konzistentní formát entrée a adagia dvojice předních tanečníků a tanečnic, po němž následovala virtuózní sóla (nejprve muž a poté žena) a finále.

Během 20. století se grand pas de deux více začlenilo do příběhu baletu a se stále akrobatičtějším obsahem: Maurice Béjart v baletu Chant du compagnon errant („Píseň o toulavém společníkovi"), George Balanchine v Agonu nebo Akram Khan a Sidi Larbi Cherkaoui v Zero Degree. Slavné dámské pas de deux se podepsalo na současném tanci v roce 1982, kdy choreografii moderního tance Fase od Anne Teresy De Keersmaeker tančila Michèle Anne De Mey.

Grand Pas de deux from Don Quixote

Slavná Pas de deux[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pas de deux na německé Wikipedii, Pas de deux na anglické Wikipedii a Pas de deux na francouzské Wikipedii.

  1. a b c d Greskovic, Robert. Ballet 101: A Complete Guide to Learning and Loving the Ballet. S. 194–195.
  2. Kersley, Leo. A Dictionary of Ballet Terms.
  3. Cohen, Selma Jean (2004). International Encyclopedia of Dance. Oxford University Press. S. 105–108.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Richard Elis a Christine Du Boulay, Partnering - The fundamentals of pas de deux, Wyman a sons 1955
  • Anton Dolin, Pas de deux - The Art of Partnering, Dover Publications 1969
  • Charles R. Schroeder, Adagio, 1971 Regmar Publishing Co.
  • Kenneth Laws and Cynthia Harvey, Physics, Dance and the Pas de Deux, Schirmer books 1994
  • Nikolaij Serebrennikov, Marian Horosko, Pas De Deux: A Textbook on Partnering, University of Florida, 2000
  • Suki Schorer, On Balanchine Technique, Partnering section, S. 383, Knopf 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Pas de deux na Wikimedia Commons