Participativní ekonomika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Participativní ekonomika (též parecon) je, jako každá ekonomika, systém směny, a tedy se zabývá alokací zdrojů. Jejím specifikem je přidání diachronního hlediska. Na rozdíl od jiných konceptů bere v potaz, že různí lidé mají v okamžiku narození různá materiální zázemí. Zabývá se tedy tím, jak jsou distribuovány výrobní prostředky. Jako problematická je zde nahlížena jejich koncentrace, která souvisí s dědičností a likviditou. Na druhou stranu se soustřeďuje na výhody, které má to, když je kapitál vlastněn lidmi, kteří s ním reálně operují.

Jedná se o alternativu kapitalistického paradigmatu i k centrálně plánovanému socialismu.[1] Kapitalismus selhává právě v nerovnoměrné distribuci výrobních prostředků mezi populací. Za nedostatečné je zde vnímána nejen disparita ve vlastnictví, ale také v pravomocech nakládání s výrobními prostředky. Centrálně plánovaný socialismus zase popírá princip subsidiarity – pracovníci si o nakládání s výrobními prostředky nemohou rozhodovat sami v místě, kde výroba probíhá. Participativní ekonomika může samozřejmě sloužit také jako komplement obou systémů. Klíčovými pojmy tu jsou sociální spravedlnost, solidarita, rozmanitost, samosprávný socialismus a výrobní efektivita. Participativní ekonomika má také své místo v ideologii udržitelného rozvoje, jehož hlavním cílem je dlouhodobě a stabilně zvyšovat kvalitu lidského života bez toho, aby tím byla ohrožena kvalita života budoucích generací.

Nerovnoměrná distribuce výrobních prostředků[editovat | editovat zdroj]

Thomas Piketty ve své knize Kapitál 21. století upozornil na vzrůstající příjmovou a majetkovou nerovnost ve společnosti, a to jak v absolutních, tak relativních číslech. Protože se participativní ekonomika zabývá alokací výrobních prostředků, je pro ni tedy podstatnější nerovnost majetková.

I ve skandinávských zemích sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, což jsou místo a čas, které jsou používány jako příklad nejnižší majetkové nerovnosti, vlastnil nejbohatší decil společnosti 50 % národního majetku. Vyšší nerovnost najdeme v současnosti třeba ve Spojených státech, kde nejvyšší decil vlastní přes 70 %.[2] Ještě více alarmující je skutečnost, že nejchudší polovina obyvatel tu disponuje jen 2 %, v Evropě pak vlastní kolem 5 %.[2] Tyto trendy mají tendenci se od ekonomické krize roku 2008 ještě zostřovat.[3]

Zmírnění majetkové nerovnosti by mělo vést ke snížení i té příjmové, protože zisk z výroby neplyne vlastníkům kapitálu, ale těm, kteří nadhodnotu vytvořili.

Různé způsoby participace[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnanecká participace[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnanecké vlastnictví akcií[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zaměstnanecké vlastnictví akcií.

Zaměstnanecké vlastnictví akcií (anglicky employee stock ownership plan (ESOP)) jsou programy finanční a vlastnické spoluúčasti zaměstnanců. V jejich rámci je jim nabídnuta možnost koupit si podíl ve společnosti, v níž pracují. Většinou se tak děje po určité době, kterou zaměstnanec ve společnosti odpracoval. V angloamerickém světě je běžné, že akci zaměstnanců jsou spravovány pomocí trustu. Z výnosů akcí jsou zaměstnancům vypláceny dividendy jako bonus k platu.

Výrobní družstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Samospráva pracujících.

Výrobní družstvo je manifestace participativní ekonomiky v souladu s její definicí. Zaměstnanci společnost, v níž pracují, vlastní. Kupují si v ní podíl, který je stejně velký jako podíly ostatních. ESOP programy nejsou nutně spojeny s rovností v rozhodovacích pravomocech, ve výrobní družstvu mají hlasy všech majitelů-zaměstnanců stejnou váhu. Většinou jsou tu fixovaná rozpětí mezi minimálním a maximálním příjmem.

GSOP[editovat | editovat zdroj]

GSOP (z anglického general stock ownership plan) jsou programy, kdy jako akcionáři na určitém obecně prospěšném projektu podílejí obyvatelé téhož regionu.

CSOP[editovat | editovat zdroj]

CSOP (z anglického consumer stock ownership plan) jsou programy, u nichž podílníky spojuje poptávka po nějakém zdroji. Příkladem by mohlo být spoluvlastnictví větrné elektrárny, jejíž energii využívají podílníci k vlastní spotřebě.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Participatory Economics [online]. Participatory Economics [cit. 2016-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b THOMAS, Piketty. Kapitál v 21. století. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, k. s., 2015. 664 s. ISBN 978-80-242-4870-7. 
  3. BABONES, Salvatore. OECD: Inequality Rising Faster than Ever. Inequality.org [online]. 19.3.2013 [cit. 22.1.2016]. Dostupné online.