Zaměstnanecké vlastnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zaměstnanecké vlastnictví znamená, že zaměstnanci firmy mají určitý vlastnický podíl na firmě - obvykle v podobě zaměstnaneckých akcií. Jsou jejími zaměstnanci a zároveň spoluvlastníky[1]

Výhody[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnanecké vlastnictví akcií má výhody jako například motivaci pracovníků skrze to, že spoluvlastní svého zaměstnavatele–tím pádem vlastní výsledek svojí práce–a z toho odvozená vyšší produktivita práce a větší růst společnosti; dále také nižší pravděpodobnost bankrotu,[2] prevence potenciálního nepřátelského převzetí podniku konkurenční firmou[3] a také možnost udržování určité organizační kultury v podniku.

Zaměstnanecké vlastnictví ve světě[editovat | editovat zdroj]

V angloamerickém světě je běžnou právní formou zaměstnaneckých akcií employee stock ownership plan (ESOP). V Evropském právním řádu[4] existuje několik forem zaměstnaneckého vlastnictví společností.[5] Akcie společnosti jsou vydávány zaměstnancům jako forma odměny i prostředek motivace.[6]

Zaměstnanci vlastněné společnosti[editovat | editovat zdroj]

Zaměstnanecké vlastnictví v České republice[7][editovat | editovat zdroj]

Historie zaměstnaneckého vlastnictví v ČR[editovat | editovat zdroj]

Někteří ekonomové a politici si mysleli, že po roce 1989, ve spojení s privatizacemi státem vlastněnými firmami, Česko čelilo jedinečné možnosti pro zavedení Zaměstnaneckého Vlastnictví.

V České republice (a v Československu do rozdělení v roce 1993) však strategie „šokové terapie“ nad ideou zaměstnaneckého vlastnictví vyhrála. Byla doprovázena převládajícím přesvědčení, že neefektivní systém státního vlastnictví (považováno za identické s jakoukoli formou kolektivního vlastnictví), musí být nahrazeno jeho opakem - systémem striktně založeným na individuálním vlastnictví a odpovědnosti.

Privatizační strategie byla založena na několika jednoduchých principech:

  1. Pro každou firmu měly být konkurenční privatizační projekty předloženy vládním úřadům. V každém projektu byli uchazeči povinni vyhradit 10% vlastního kapitálu na prodej zaměstnancům. Je na vládě, aby si vybrala nejvýhodnější nabídku (cena nebyla nutně výhradním kritériem).
  2. Současně byla zahájena tzv. kupónová privatizace - každý občan měl právo k nákupu kupónu za cenu (1 000 Kčs/Kč) a nakupovat akcie privatizovaných firem (daná část akcií byla ve většině privatizačních projektů vyhrazena k alokaci prostřednictvím kupónů).
  3. Bylo zřízeno mnoho „investičních privatizačních fondů“ (IPF); držitelé mohli použít své kupóny pro přímé nákupy akcií jednotlivých firem, nebo uložit své kupóny do IPF. Jako výsledek, asi 60-70% držitelé vložili své kupóny do IPF.

Některé z tehdejších IPF měly v úmyslu využít koncept kupónů jako nástroje pro stanovení vlastnického podílu zaměstnanců. Bohužel, tento původní záměr se ukázalo jako nemožné z několika důvodů:

  • Horní hranici 20% vlastního kapitálu privatizované firmy by mohl mít jeden IPF. Kromě toho byl uložen další limit: maximálně 10% aktiv IPF mohlo být přiděleny v jedné společnosti.
  • Hodnota kupónů ve vlastnictví jednoho občana byla ve srovnání téměř zanedbatelná na hodnotu firmy, která má být privatizována. V důsledku toho dokonce za předpokladu, že všechny zaměstnanci firmy přidělili své kupóny v jejich firmě, to by představovalo některé stovky akcií ve srovnání se stovkami tisíc akcií získaných společností další investoři.
  • Restrukturalizace byla zpravidla první akcí nových vlastníků. Velmi často privatizovaná firma byla rozdělena na menší jednotky apod. V důsledku toho zaměstnanci nedůvěřovali vedení, a proto přidělili své kupóny jiným firmám nebo, častěji, do IPF.
  • Čím méně, samozřejmě, byli ochotni koupit akcie své firmy za platbu v hotovosti. Ve většině případů jim výše uvedených 10% akcií vyhrazených zaměstnancům nebyly prodány - nedůvěřovali své vlastní firmě. Na jedné straně nařízení o privatizaci umožnilo zaměstnancům prodat takové akcie za nižší cenu (ve srovnání s tržní úrovní); na druhé straně musela být výsledná cenová sleva vrácena z jiných zdrojů firmy, aniž by to mělo dopad na daně firmy. Jinými slovy: zaměstnanci ani vedení nebyli povzbuzováni k podpoře nákupu akcií „jejich“ firem zaměstnancům.

Vlastnictví zaměstnanců v České republice v roce 2005[editovat | editovat zdroj]

Nic se nezměnilo. Daňové předpisy zaměstnanecké vlastnictví vůbec neuznávají ani nepodporují. Česká sociálně demokratická vláda zřízená v roce 1998 prohlásila své odhodlání podporovat všechny formy účasti včetně zaměstnanecké vlastnictví, ale nic se nestalo. Vzhledem k tehdejšímu uspořádání koalice, (směs sociálně demokratických, křesťanských a liberálních politiků, kteří v parlamentu disponují pouze 1-hlasovou většinou), byla myšlenka zaměstnaneckého vlastnictví zrušena. Obecná myšlenka zaměstnaneckého vlastnictví byla ve veřejnosti jednoduše ignorována.

Myšlenka zaměstnaneckého vlastnictví však není mrtvá. V některých firmách (zejména v malých a středních podnicích) vedení prodává zaměstnancům některé akcie; zpravidla to bývá jedna z metod, jak zachránit firmu v obtížích. Na druhé straně existují některé společnosti, které využívají zaměstnanecké vlastnictví jako nástroj stimulující účinnost. Zástupci společností uplatňujících zaměstnanecké vlastnictví odmítají jakoukoli publicitu. Jejich hlavním argumentem bývá, že se bojí se o odkoupení firmy konkurencí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOLMAN, Robert. Ekonomie, 5. vydání. [s.l.]: Nakladatelství C H Beck 723 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7400-006-5. (česky) Google-Books-ID: nHiz2BJdwHYC. 
  2. Darren Dahl. Are Employee-Owned Companies The Best Investment Around? (anglicky). Forbes. Publikováno 19. července 2016.
  3. Diarmuid McDonnell. Democratic Enterprise: Ethical business for the 21st century (anglicky). 2012. Strana 141.
  4. SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ Akční plán: Evropské právo obchodních společností a správa a řízení společností – moderní právní rámec pro angažovanější akcionáře a udržitelnější společnosti. eur-lex.europa.eu. 12/12/2012.
  5. MATHIEU, Marc. Employee Share Ownership The European Policy [online]. Brussels: EFES - European Federation of Employee Share Ownership, May 2019 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. (English) 
  6. Členění akcií. penize.cz
  7. SREIN, Zdenek. FACTS ABOUT EMPLOYEE SHARE OWNERSHIP IN THE CZECH REPUBLIC [online]. 2005-03-01 [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]