Pacta sunt servanda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pacta sunt servanda (lat., v překladu „smlouvy se mají dodržovat“) je zásada, která symbolizuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva vůbec. Bez dodržování uzavřených dohod by nemohl existovat obchod i jiné společenské vztahy.

Ačkoli se má obecně za to, že jde o zásadu pocházející už z římského práva, její zformulování je ve skutečnosti dílem až středověkých právníků. Tehdy docházelo k utvrzování smluv pomocí přísah, jejich vynutitelnost stála především na morálce a příslušnými soudy k vymáhání smluv tak byly pouze soudy církevní. V teorii byla proto vytvořena tzv. vestiturní teorie, podle které se rozlišovaly dohody (pacta) dvojího typu: pacta nuda (nahé či nezahalené dohody), které měly povahu pouhých naturálních obligací, a pacta vestita (oblečené nebo zahalené dohody), které již žalovatelné byly a které byly považovány za obvyklý způsob uzavření smlouvy. V 15. století se navíc prosadila teze, že pokud bylo ke smlouvě připojeno uznání dluhu (constitutum debiti proprii), bylo možné ji vždy jako tzv. pactum geminatum (zdvojenou dohodu) soudně vymoci.[1]

Výslovnému uznání této zásady se dostalo v mezinárodním právu, protože čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu jasně stanoví: „Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře“. Od roku 2014 je tato zásada výslovně obsažena i v českém soukromém právu.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-059-1. Heslo Pacta sunt servanda. 
  2. § 3 odst. 2 OZ

Související články[editovat | editovat zdroj]