Přirozené nepřátelství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Přirozený nepřítel, pojem z ekologie.

Přirozené nepřátelství či přirození nepřátelé je pojem používaný při popisu vztahů mezi lidmi a strukturami lidské společnosti. Obecně označuje, že nějaká entita je ze své hluboké přirozenosti nepřítelem druhé entity. Odkazované nepřátelství tedy není dočasný spor založený na nějakém náhodném, dočasném nebo nepodstatném střetu zájmů těchto entit, ale na jejich základních vlastnostech a z nich plynoucích dlouhodobých záměrech.

Lidská společnost[editovat | editovat zdroj]

Příklad a vymezení pojmu[editovat | editovat zdroj]

Příkladem vhodným pro uplatnění tohoto pojmu mohou být například dvě zásadně si odporující ideologie či struktury na nich založené. Příkladem může být náboženství založené na víře v Boha (strukturou budiž např. katolická církev) a komunismus sovětského typu založený na militantním ateismu (např. Sovětský svaz). Není pochyb o tom, že zde jde o přirozené nepřátele. Dále lze použít daný pojem i v mezinárodních vztazích – například dvě velmoci, které mají navzájem neslučitelné zásadní strategické cíle své politiky – což může být například prosazení svých zájmů v téže důležité oblasti.

Na stejném principu jako přirozený nepřítel funguje označení přirozený spojenec – což je označení pro entitu, která má své dlouhodobé cíle a základní vlastnosti podobné slučitelné s entitou jinou.

Komplikované aplikace[editovat | editovat zdroj]

Poměrně zásadní problém s použitím pojmů přirozený spojenec a přirozený nepřítel, spočívá v tom, že lidská společnost je velice komplikovaná, takže mnohé struktury lidské společnosti mohou být zároveň obojím. Význam jednotlivých cílů se navíc postupem času mění, někdy pro jejich přehodnocení, jindy pro jejich aktuálnost, intenzitu jejich ohrožení či možnost jejich dosažení.

Například Vatikán a katolická církev jsou jednoznačně přirozeným nepřítelem těch islámských států, které utlačují křesťanské věřící a podporují hegemonii militantního islámu doma či ve světě. Na druhé straně stejně tak je jejich přirozeným spojencem v boji proti interrupcím a na půdě OSN tvoří několik málo katolických států a vatikánská diplomacie s islámskými státy v mnoha otázkách kontroly porodnosti velice pevný a významný mocenský blok.

Jiným příkladem může být nacistické Německo a Sovětský svaz za druhé světové války. Obě země byly přirozenými spojenci jakožto nepřátelé západních demokracií a mocnosti hodlající si podmanit své sousedy. Na druhé straně byly ale i přirozenými nepřáteli, jednak na ideologickém základě, jednak kvůli omezenosti prostoru, kam mohli expandovat: oba státy tak tajně plánovaly expanzi na území toho druhého. Proto se nejprve staly spojenci a poté spolu začaly válčit.