Norský pravopis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Norský pravopis je soustava pravidel a doporučení pro správné psaní v norštině. Norský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin dj [j], hj [j], hv [v], různý způsob psaní téže hlásky jako v případě sj, sk, skj [ʃ], relativně velké množství výjimek apod.). Používá mnohé spřežky. K zápisu norštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena (Æ, Ø, Å), která se řadí na konec abecedy.

Norština má dvě spisovné varianty – bokmål a nynorsk. Vzhledem k odlišnostem slovní zásoby a fonologie se rovněž liší způsob psaní u jednotlivých slov. Hlavní zásady čtení a psaní jsou však v obou kodifikovaných normách shodné. Obě normy navíc připouštějí značnou volnost a možnost volby z různých variant psaní.

Abeceda[editovat | editovat zdroj]

Norská abeceda má 29 písmen:

Hláskování písmen norské abecedy
A a B b C c D d E e F f G g H h I i J j K k L l M m N n O o
a be ce de e eff ge i je/jodd ell em enn o
P p Q q R r S s T t U u V v W w X x Y y Z z Æ æ Ø ø Å å  
pe ku err ess te u ve dobbeltve eks y zett æ ø å  

Písmeno Å (å) bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané Aa (aa).[1] Dřívější spojení písmen aa se ještě stále vyskytuje ve jménech a ve starých dokumentech. Ve slovnících se aa řadí stejně jako å až na konec.

Norská abeceda se liší od švédské, ale shoduje se s dánskou. Švédská abeceda totiž používá Ä (ä) místo Æ (æ) a Ö (ö) místo Ø (ø). Také pořadí posledních tří písmen je ve švédské abecedě jiné (Å, Ä, Ö).

Pravidla čtení[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Písmeno Výslovnost Poznámka
Přízvučná dlouhá Přízvučná krátká Nepřízvučná
A, a ɑː ɑ ɑ zadní, blíží se českému /o, ó/
E, e ɛ ə dlouhé zavřené jako „brněnské“ /é/, krátké otevřené jako „pražské“ /e/
v přízvučných slabikách před /r/ je otevřenější, splývá s výslovností krátkého /æ/, v nepřízvučných slabikách se redukuje [ə]
I, i ɪ ɪ
O, o obvykle
někdy ɔ:
obvykle ɔ
někdy u
obvykle ɔ
někdy u
pravidla výslovnosti psaného o nejsou jednoznačně dána, dlouhé před /v/ a /g/ často jako [ɔ:], krátké před /rt, rs, rn, rl, rd/ často [u] (viz též poznámky pod tabulkou)
U, u ʉː ʉ ʉ zvuk mezi /u/ a /y/; někdy vyslovováno [u]
Y, y ʏ ʏ jako německé /ü/
Æ, æ æː æ —— obvykle před /r/, velmi otevřené (blíží se českému /a, á/)
Ø, ø øː ø ø jako německé /ö/
před /r/ otevřenější [œ]
Å, å ɔː ɔ ɔ

Dvojhlásky[editovat | editovat zdroj]

Dvojhláska Výslovnost
ai ɑɪ
au æʉ
ei, eg æɪ, ɛɪ
oi ɔʏ
øy, øg øʏ
ui ʉʏ

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Výslovnost souhlásek a jejich skupin v písmu, odlišná od češtiny
Písmeno
nebo
skupina písmen
Výslovnost Poznámka
c s před e, i, y (pouze v cizích slovech)
k v ostatních případech (pouze v cizích slovech)
dj j na začátku slov
g j před i, y, ei v přízvučných slabikách
g v ostatních případech
gj j na začátku slov
gn ŋːn na konci slabik
h h neznělé
hj j na začátku slov
hv v na začátku slov
k ç před i, y, ei v přízvučných slabikách
(jako ich-lautněmčině)
k v ostatních případech
kj ç
ng ŋ
rd ɖ
rl ɭ
rn ɳ
rs ʂ
rt ʈ
sj, skj ʃ
sk ʃ před e, i, ei, øy v přízvučných slabikách
sk, sːk v ostatních případech
-sjon ʃuːn
sl ʃl
tj ç
z s

Poznámky k výslovnosti bokmålu:[2][3]

  • e se vyslovuje v nepřízvučné slabice oslabeně [ə]
    bakke [bɑkːə] – kopec
  • d se nevyslovuje na konci slova po dlouhé samohlásce (v dlouhé slabice)
    med [meː] – s
  • nevyslovuje se na konci slov po l, n (-ld, -nd)
    kveld [kvɛlː] – večer
    land [lɑnː] – země
  • g se vyslovuje jako [j] před přední samohláskou, jinak [g]
  • g se nevyslovuje na začátku slov před j (gj-)
    gjøk [jøːk] – kukačka
  • h se nevyslovuje na začátku slov před j, v (hj-, hv-)
    hjem [jɛmː] – domov
    hva [vɑ:] – co
  • k = [ç] před přední samohláskou, jinak [k]
  • o se vyslovuje před dvěma souhláskami jako [ɔ] (krátká slabika)
  • o se vyslovuje jako [uː] před jednou souhláskou (dlouhá slabika)
  • o se vyslovuje před v a g jako [ɔː]
  • o se často vyslovuje [u], zejména před rt, nd, a někdy i st
  • r se obvykle vyslovuje kmitavé jako v češtině, ve skupinách /rd, rl, rn, rs, rt/ obvykle zaniká a následující souhláska se vyslovuje jako retroflexní; v některých nářečích se vyslovuje uvulární [R] („ráčkované“), k asimilaci skupin /rd, rl, rn, rs, rt/ pak nedochází
  • sk se vyslovuje jako [ʃ] před přední samohláskou
  • t se nevyslovuje v určitém členu (tzv. postpozitivním členu) -et
    • se nevyslovuje ve slově det [deː] – to

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VIKØR, Lars S. Rettskrivingsreformer [online]. Oslo: Språkrådet [cit. 2008-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-08. (norsky) 
  2. NEFZAOUI, Sissel; VRBOVÁ, Jarka. Učebnice norštiny. 1., dotisk vyd. Praha: Karolinum, 2004. 132 s. ISBN 80-7184-754-2. S. 8–10. 
  3. VRBOVÁ, Jarka; STEJSKALOVÁ, Barbora; GABRIELSEN, Inger-Ma; GABRIELSEN, Inger-Ma, a kol. Praktický slovník norsko-český a česko-norský. 1. vyd. Voznice: Leda, 2005. XXXIX, 791 s. ISBN 80-7335-056-4. S. XII–XV. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7. 
  • MIKOLÁŠKOVÁ, Lucie; ŠVEJDOVÁ-PINKASOVÁ, Ivana; WINKLEROVÁ, Klára. Norština (nejen) pro samouky. 1. vyd. [Voznice]: Leda, 2007. 408, 136 s., klíč a slovník, 2 CD-ROM. ISBN 978-80-7335-079-6. 
  • NEFZAOUI, Sissel; VRBOVÁ, Jarka. Učebnice norštiny. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 132 s. ISBN 80-7184-754-2. 
  • Norsk språkråd. Godt språk i lærebøker. Oslo: Norsk språkråd, 1999. Dostupné online. ISBN 82-990559-8-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]