Louis Théodore Gouvy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Louis Théodore Gouvy
Theodore Gouvy.JPG
Základní informace
Narození 3. července 1819
Schafbrücke (Saarbrücken)
Úmrtí 21. dubna 1898 (ve věku 78 let)
Lipsko
Žánry symfonie
Povolání hudební skladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis Théodore Gouvy (3. června 1819, Goffontaine - 21. dubna 1898, Lipsko) byl francouzský romantický skladatel německého původu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině bohatého francouzského průmyslníka. Jeho předci pocházeli z Belgie, jeho pradědeček se však usadil v Sársku (Saarland) a v roce 1751 založil východně od Saarbrückenu železnou huť, kterou nazval Goffontaine po své domovské vesnici v Belgii. Théodorův otec provozoval dále tuto huť, zemřel však předčasně v roce 1829 a matka Caroline se pak přestěhovala se svými syny k příbuzným do Metzu.

Gouvy studoval nejprve od roku 1836 v Paříži práva. Protože jeho rodné město připadlo tehdy k Prusku, neměl dlouhá léta francouzské občanství, což mu působilo řadu potíží. Nebyl z tohoto důvodu připuštěn ke zkouškám, a proto přerušil studium. Francouzské občanství získal až ve svých 32 letech.

Během studia se rozhodl věnovat hudbě, kvůli občanství však nemohlo studovat na francouzské konzervatoři. Byl nucen studovat soukromě u profesorů konzervatoře (Antoine Elwart a Pierre Joseph Zimmermannn). Své první skladby napsal v roce 1841, dva roky poté napsal dvě etudy pro klavír, které nesou opusové číslo 1.
V roce 1844 pobýval v Římě a byl činný v uměleckém kroužku, jehož členy byli Eduard Franck, Karl Anton Eckert a Wilhelm Gade. Po návratu do Paříže se stal jeho přítelem pianista Karl Halle, jehož prostřednictvím se seznámil s Frédérikem Chopinem a Hectorem Berliozem.

První období tvorby - instrumentální tvorba[editovat | editovat zdroj]

V tvorbě se nejprve soustředil na instrumentální hudbu. Vytvořil pozoruhodné množství komorní hudby a řadu symfonií. Jeno první Sinfonie op.9 byla roku 1847 uvedena v Paříži a byla příznivě hodnocena. V témže roce v Gazette byl Gouvy zařazen mezi největší současné francouzské skladatele v oblasti instrumentální hudby. Gouvy vedl korespondenci se svými francouzskými i německými kolegy, jako byli např. Camille Saint-Saens, Théodore Dubois, Franz Liszt, Ferdinand Hiller a Johannes Brahms. Gouvy to neměl lehké u pařížských posluchačů a mnoho svých děl musel uvádět na vlastní náklady. Měl však opakovaně příležitost vystupovat v Německu, kde byl vřeleji přijat. Německé noviny ho označily za rodilého Francouze, který dovede ve svém díle spojit německou vážnost s elegancí své vlasti. V roce 1862 se Gouvy podřídil vkusu a očekávání pařížského hudebního světa a vytvořil operu v italském hudebním slohu s názvem Cid. V roce 1864 se saské dvorní divadlo zajímalo o provedení tohoto díla. Známý tenorista Ludwig Schnorr von Carolsfeld měl zpívat hlavní roli a požadoval změny v partituře, takže Gouvy musel strávit v Drážďanech celý rok. Krátce před plánovaným provedením opery v roce 1865 však hlavní tenorista náhle a nečekaně zemřel a opera byla stažena z repertoáru. Teprve 11.6. 2011 došlo k její premiéře v Sárském státním divadle, kde ji hudebně režíroval Artur Fangen. Záznam z tohoto představení vysílal Český rozhlas 11.2. 2012. Všeobecného uznání v Paříži dosáhl Gouvy až později. V roce 1868 uvedla jeho díla Société des Concerts du Conservatoire, roku 1873 byl zvolen do výboru Národní hudební společnosti (Société Nationale de Musique) a další pocty následovaly. Gouvy však byl zklamán pozdním uznáním své tvorby, a proto roku 1875 odmítl cenu Prix Chartier, udělenou mu za nejlepší smyčcový kvartet.

Druhé období tvorby - duchovní a sborová tvorba[editovat | editovat zdroj]

Po smrti své matky v roce 1868 se skladatel přestěhoval ke svému bratrovi Alexandrovi do vily v městě Hombourg-Haut. Alexander a jeho žena podporovali bratrovu tvorbu a toto přátelství se odrazilo ve skladatelových četných skladbách pro klavír, pro dvě či čtyři ruce . Během německo-francouzské války našli oba bratři úkryt ve Švýcarsku a po uzavření míru v r.1871 se vrátili zpět do Homburgu-Haut, který tentokrát připadl Německu. V této době se Gouvy soustředil na sborovou tvorbu. V roce 1874 složil Requiem, které se počítá k jeho nejvýznamnějším dílům. Následovaly další skladby: Stabat Mater (1875), Missa brevis (1882) a různé světské kantáty (1881-1894). Protože v té době nemohl svá díla uvádět ve Francii, přesměroval své působení do velkých německých měst, obzvláště jeho světská sborová díla mohla být uváděna v 80. a 90. letech a mohl s nimi hostovat v mnoha městech, v Lipsku, Wiesbadenu, Duisburgu, Halle, Frankfurtu nad Mohanem i Frankfurtu nad Odrou. Do Paříže se vrátil naposledy v roce 1889 u příležitosti Světové výstavy. Zemřel na jedné ze svých koncertních cest 1898 v Lipsku na následky srdečního infarktu a byl pohřben v Hombourgu-Haut.

Zapomenut a znovuobjeven[editovat | editovat zdroj]

Za svého života získával Gouvy uznání dosti váhavě a se zpožděním. Po smrti upadlo jeho dílo v zapomenutí na celé století. Jako zdůvodnění tohoto zapomenutí se uvádí autorovo postavení na rozhraní dvou kultur, německé a francouzské, v době, kdy mezi oběma státy, Německem a Francií, vládlo neustálé napětí a docházelo k projevům otevřeného nepřátelství. Nadto se Gouvyho hudební zájmy nesetkaly s vkusem francouzského publika, které nebylo v této době vstřícné vůči instrumentální hudbě. Když později Edouard Lalo slavil úspěchy v této oblasti hudby, Gouvy již psal převážně sborová díla.

Autorův styl a hodnocení díla[editovat | editovat zdroj]

Kritikové většinou soudí, že skladateli při vší řemeslné a umělecké zručnosti chybí originalita, a vytýkají mu, že nehledal nové cesty ve stylu a formě. Gouvy ve svém instrumentálním díle sleduje ideu absolutní hudby, zatímco mnoho jeho současníků se přiklonilo k hudbě programní a k symfonické básni. Gouvy dával přednost klasickému stylu a jako své vzory jmenoval Josefa Haydna, Ludwiga van Beethovena a Roberta Schumanna. Kromě toho studoval dílo Felixe Mendelsohna-Bartholdyho, a bylo mu předhazováno, že se od něho dostatečně ve své tvorbě neemancipoval. U mnoha jeho současných kritiků mohla hrát svou roli v hodnocení i závist vůči bohatství jeho rodiny, které skladateli umožňovalo sledovat své hudební ideje bez ohledu na finanční výsledky. Dodnes se udrželo hodnocení, že Gouvy zanechal četné dílo "mistrovsky zpracované" a "krásné" hudby, avšak pro svůj málo inovativní styl nemůže být počítán k "mistrům, kteří vytvářeli epochu". Přes toto celkem nepříznivé hodnocení se má za to, že jeho symfonická tvorba, ve Francii tehdy ojedinělá, ještě nebyla patřičně zhodnocena.

Institut Théodor Gouvy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1995 byl ve městě Hombourg-Haut založen Institut Théodor Gouvy, umístěný v dřívější Alexandrově vile. Tento institut považuje Gouvyho dílo za důležitou součást kulturní identity Lotrinska. Připravuje nové vydání skladatelova díla a zásadně přispívá k znovuobjevení jeho hudby. Skladatelovo nejčastěji uváděné dílo je Requiem op. 70, které bylo v roce 1994 znovu uvedeno poprvé po sto letech v Paříži (v tomto díle se kladně hodnotí dynamika v Dies irae, kontrapunktické dílo a dvojitá fuga v Hosana a nadpozemská krása melodie v Agnus Dei). Také některá další, zejména komorní díla, čtyřruční klavírní tvorba a Sinfonietta se začínají těšit větší popularitě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1873 Člen výboru Société nationale de musique
  • 1874 Člen Institut de France
  • 1875 Člen Preußische Akademie der Künste
  • 1875 Člen rady Société des compositeurs
  • 1876 Rytíř francouzského Řádu čestné legie

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fontaine, Joachim: (Louis) Théodore Gouvy. In: Ludwig Finscher (Hrsg.): Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG). Personenteil, 2. Ausgabe. Bärenreiter-Verlag /J.B. Metzler
  • Théodore Gouvy 1819 - 1898. Bericht über den Internationalen Kongress /Actes du Colloque international Saarbrücken/Hombourg-Haut. Hrsg.: Herbert Schneider. Hildesheim: Olms, 2008. 591 S., Ill., Notenbeisp. (Musikwissenschaftliche Publikationen; Bd. 29)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]