Lockheed F-94 Starfire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F-94 Starfire
Lockheed F-94B-1-LO Starfire (50-0930, FA-930)
Lockheed F-94B-1-LO Starfire (50-0930, FA-930)
Určení stíhací letoun pro každé počasí
Výrobce Lockheed
První let 16. dubna 1949
Zařazeno květen 1950
Vyřazeno 1960 (USAF)
Charakter letoun pro každé počasí, dvoumístný
Uživatel USAF
ANG
Vyrobeno kusů 856 ks
Vyvinuto z typu Lockheed T-33 Shooting Star

Lockheed F-94 Starfire byl americký jednomotorový dvoumístný proudový stíhací a noční stíhací letoun. Jedná se o upravenou dvoumístnou verzi cvičného letounu T-33 Shooting Star.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

F-94 vznikl na základě okamžité potřeby dvoumístných stíhacích letadel pro každé počasí, dané rostoucím napětím na Dálném východě i začátkem výroby atomových pum a dálkových bombardérů Tupolev Tu-4 v SSSR. Konstruktéři společnosti Lockheed vyšli v projektu na požadovaný letoun z cvičného typu Lockheed T-33 Shooting Star, což byla dvoumístná úprava stíhacího stroje Lockheed P-80 Shooting Star.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

První prototyp YF-94 (sériové číslo 48-356) byl upraven z rozestavěné T-33A. Kromě řady vnitřních změn a nové přídě obsahující vyhledávací radar a čtveřici kulometů Colt-Browning M-3 ráže 12,7 mm se včetně proudového motoru Allison J-33 shodoval s T-33. V této podobě také poprvé 16. dubna 1949 vzlétl.

Druhý prototyp YF-94, rovněž přestavěný z T-33A, dostal společně s prvním prototypem do rozšířené zadní části trupu přídavné spalování firmy Solar.

Po úspěšných testech obou YF-94 obdržel Lockheed zakázku USAF na 17 kusů první série F-94A-1-LO a 92 exemplářů druhé série F-94A-5-LO. Pohon zajišťovaly motory Allison J-33-A-33 o tahu 20,49 kN, který se vstřikem vody zvyšoval na 24 kN a přídavným spalováním až na 26,67 kN. Vzletová hmotnost se oproti 6750 kg T-33A zvýšila na 7140 kg a plošné zatížení vzrostlo na 341 kg/m.

Protože přídavné spalování spotřebovávalo značné množství paliva, což dost omezovalo akční rádius, objednalo USAF u firmy Lockheed současně s F-94A prototyp YF-94B se zvětšeným doletem. Ten proto u devatenáctého vyrobeného F-94A (sériové číslo 49-2497) nahradil kapkovité přídavné nádrže po 590 l novými válcovitými o objemu po 870 l, které začala vyrábět firma Fletcher. K radiolokátoru přibyl ještě přístroj pro přesné navedení na cíl Sperry Zero Reader a celý hydraulický systém letounu byl zesílen. Po letových zkouškách YF-94B následovala v březnu 1950 objednávka na 150, v dubnu 1951 pak na dalších 206 kusů.

Lockheed F-94A-5-LO (49-2531, FA-531), 449th FIS USAF, AFB Ladd, Aljaška, USA, 1955

Souběžně s výrobou nových F-94B-1-LO modifikoval mateřský závod již postavené F-94A obou sérií na standard F-94B.

Již koncem roku 1949 bylo zřejmé, že F-94A a F-94B zůstanou přes svou spolehlivost improvizací. USAF žádalo stále vyšší výkony a mohutnou palebnou sílu. Aerodynamicky nevyhovující drak s nízkým kritickým Machovým číslem a salbá výzbroj čtyř velkorážných kolometů vedly k radikální změně letounu. Jejím výsledkem byl nový Starfire, který měl s předchozími verzemi společné jen přistávací zařízení a přídavné palivové nádrže. Zpočátku také nesl nové typové označení Lockheed YF-97A, které bylo záhy změněno na F-94C.

Lockheed F-94B-5-LO Starfire (51-5416)

Pro urychlení stavby prototypu byla použita překonstruovaná střední a zadní část trupu F-94B, k níž byla připojena nová příď s centrálně umístěným radiolokátorem. Kolem radaru měl F-94C vestavěny čtyři baterie trubek uzavřených zepředu čtyřmi obdélníkovými kryty, z nichž každá obsahovala šest neřízených raket Mighty Mouse. Ovládací zařízení kormidel se přemístilo z vnitřku trupu do hřbetního výstupku vycházejícího do SOP. Uvolněný prostor dovolil instalaci silnějšího motoru Pratt & Whitney J48-P-5 o maximálním tahu 37,06 kN s přídavným spalováním. Ocasní plochy obdržely nižší profil, výškovka pak šípovitost. Nad výstupní otvor motoru přibylo pouzdro na brzdicí padák o průměru 4,90 m. K dosažení vyšších Machových čísel doznaly aerodynamické úpravy rovněž vstupní otvory vzduchu. Křídlo mělo menší štíhlost, větší vzepětí a profil snížený z původních 13 na 10%. Ke zdvojnásobení palebné síly nesly náběžné hrany obou polovin křídla závěsy pro válcové raketnice po dalších dvanácti raketových střelách Mighty Mouse.

První prototyp YF-94C (sériové číslo 50-955) byl zalétán 18. ledna 1950. V červenci téhož roku USAF objednalo 108 kusů, následujícího roku pak v dubnu a červenci dalších 108 a 171 strojů F-94C. Výroba F-94C skončila v únoru 1954.

Jednomístný bitevní prototyp YF-94D se již do sériové výroby nedostal. Ještě před ukončením letových zkoušek byla objednávka na 112 kusů zrušena. S několika zkušebními DF-94C USAF testovalo použití PLŘS GAR-1 Falcon.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Protože výroba F-94A využívala 75% částí shodných s T-33A, mohla již v červnu 1950 převzít první Starfiry 319. stíhací letka USAF. F-94B převzaly první útvary USAF v roce 1951. F-94C sloužily u 33. přepadového wingu 52. stíhací skupiny a 35. přepadového wingu USAF.

USAF bojově nasadilo noční stíhací letouny Starfire koncem korejské války. Prvního bojového úspěchu Starfiry dosáhly 30. ledna 1953, když posádka ve složení kapitán B. L. Fithian a poručík S. R. Lions z 319. letky sestřelila v nočním souboji severokorejský Lavočkin La-9. 56 nasazených F-94B zaznamenalo do uzavření příměří čtyři noční sestřely, včetně stroje MiG-15, při ztrátě jednoho vlastního stroje.

Na konci 50. let 20. století byly Starfire v řadách USAF nahrazeny typem Convair F-102 Delta Dagger. V této době převzala část F-94 Národní garda Spojených států amerických. Poslední F-94C Air National Guard byl vyřazen ze služby počátkem roku 1960.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

F-94C Starfire 354th FIS USAF ze základny Oxnard AFB, Kalifornie, USA, 1956
F-94A-5-LO (49-2533), 178th FIS, 119th FG, North Dakota ANG

Letoun má lichoběžníkové křídlo se vzepětím do V v dolnoplošné konfiguraci. Proudový motor má půlkruhové nasávací vstupy umístěné u kořenů křídel, výtoková tryska je místěná přímo v zádi letounu.
Svislá ocasní plocha je malá a má homolovitý tvar. Vodorovné ocasní plochy jsou umístěny na nástavci trupu, má šípový tvar a přečnívá svými konci přes trup. Tvar výškovky se změnil ve verzi F-94C.

Letoun má tříkolový příďový podvozek, převzatý od letounu F-80. Velice robustní, doutníkový trup, umožnil dodatečnou montáž radaru do přední části a do zádi trupu umístění zařízení přídavného spalování.
Letoun používal proudový motor Pratt & Whitney typu J48-P-5 nebo -5A.

Firma Lockheed Aircraft jich vyrobila celkem 856 kusů ve čtyřech vývojových verzích.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Lockheed F-94A Starfire

Údaje platí pro F-94C

  • Rozpětí: 11,40 m
  • Délka: 12,60 m
  • Výška: 3,80 m
  • Nosná plocha: 31,40 m²
  • Prázdná hmotnost: 5753 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 12 250 kg
  • Maximální rychlost u země: 1035 km/h
  • Cestovní rychlost v 11 000 m: 940 km/h
  • Počáteční stoupavost: 47 m/s
  • Dostup: 16 800 m
  • Dolet: 2580 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Lockheed F-94C Starfire

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. SKOPAL, Jan; KADLEC, Jan; HANZAL, Jindřich; HELMICH, Karel. Rozpoznávání letadel. Praha : Naše vojsko, 1957.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]