Přeskočit na obsah

Leibnizovo pravidlo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Leibnizovo pravidlo je v matematice předpis, který udává, jak se určitá třída operátorů (typicky derivace) chová vůči součinu dvou funkcí.[1]

Označíme-li obecný operátor, pak splňuje-li Leibnizovo pravidlo, platí:

Derivace součinu

[editovat | editovat zdroj]

Toto pravidlo splňuje operace derivování. Pro první derivaci součinu funkcí a platí:

Zobecněné Leibnizovo pravidlo

[editovat | editovat zdroj]

Pokud mají funkce a v daném bodě (nebo na určitém intervalu) derivace až do řádu , lze pro -tou derivaci součinu použít vzorec:

V tomto vzorci je binomický koeficient (kombinační číslo), definovaný vztahem , označuje -tou derivaci funkce a pro značí samotnou funkci .

Vzorec je strukturně shodný s binomickou větou pro umocňování dvojčlenu , kde jsou mocniny nahrazeny řády derivací.

Související články

[editovat | editovat zdroj]
  1. OLVER, Peter J. Applications of Lie Groups to Differential Equations. [s.l.]: Springer, 2000. Dostupné online. ISBN 9780387950006. S. 318–319.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JARNÍK, Vojtěch. Diferenciální počet I. Praha: Academia, 1984. 
  • KOPÁČEK, Jiří. Matematická analýza pro fyziky I. [s.l.]: Matfyzpress, 2002. 
  • REKTORYS, Karel. Přehled užité matematiky I. Praha: Prometheus, 2000.