Království Čou (1354–1357)
Království Velké Čou
| |||||||
| Geografie | |||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
Národnostní složení
|
Číňané (Chanové)
| ||||||
| Státní útvar | |||||||
monarchie
| |||||||
Vznik
|
1354 (vyhlášeno Čang Š’-čchengem)
| ||||||
Zánik
|
1357 (začleněno do říše Jüan)
| ||||||
| Státní útvary a území | |||||||
| |||||||
Království Čou, plným názvem království Velké Čou (čínsky pchin-jinem Dà Zhōu, znaky 大周), bylo jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů, v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založil jej roku 1354 v provincii Ťiang-si místní povstalecký vůdce Čang Š’-čcheng. Zprvu zahrnovalo nevelké území kolem Kao-jou ve středním Ťiang-su. V letech 1355–1356 rozšířilo svoji moc na jih od řeky Jang-c’-ťiang až na sever Če-ťiangu. Čang roku 1356 přesídlil na jih do Su-čou a následující rok se poddal jüanské vládě, přičemž se vzdal královského titulu.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Koncem roku 1353 Čang Š’-čcheng, vůdce vzbouřených výrobců a pašeráků soli severního a středního Ťiang-su, ovládal Kao-jou, prefekturní město 40 km severně od Jang-čou a kontroloval dopravu na Velkém kanálu.[1] Zde se prohlásil králem (诚王, čcheng wang, doslova „pravý král“)[2] státu Velké Čou (大周, Ta Čou) a začal budovat stát – vyhlásil éru Tchien-jou (天祐, Pod ochranou nebes) a mezi své stoupence rozdělil patřičné úřady.[3]
Jüanská posádka v Jang-čou, nejvýznamnějšího střediska oblasti, na nové království v létě 1354 zaútočila, ale neuspěla. Jüanská vláda v Pekingu reagovala nabídkou amnestie a vysokých hodností a titulů. Čang jednání po čase rázně ukončil zabitím vyslanců.[3] Vláda odpověděla silou, ke Kao-jou přitáhla armáda v čele s velitelem jüanských vojsk Togtem a 24. listopadu 1354 zahájila obléhání.[3] Opakovaně rozdrtila Čangovy jednotky před městem a očistila od vzbouřenců okolní kraj, ale 7. ledna 1355 Togta dostihl císařský edikt, který jej zbavil velení a všech úřadů.[3] Armáda se po odchodu svého velitele rozpadla, část se dala k banditům.[3] Pekingská vláda opět Čangovi nabídla amnestii a úřad, ale on odmítl a obsadil severní Ťiang-su.[4]
Dobyté území bylo zdevastované epidemií a hladomorem. Obrátil proto svou pozornost na jih, i když s váháním, kvůli jazykové odlišnosti regionu.[4] Koncem 1355 vyslal na jih přes Jang-c’-ťiang mladšího bratra Čang Š’-tea.[pozn. 1] Čang Š’-te v únoru 1356 dobyl první velké město – Čchang-šu, a v březnu Su-čou, centrum oblasti.[4] V dubnu 1356 do něj Čang Š’-čcheng přesídlil.[5] V následujících měsících armáda pod velením Čang Š’-tea postoupila na západ za Čchang-čou a na jih do severního Če-ťiangu, kde však byl útok na Chang-čou neúspěšný.[4] Království Čou se poté stalo významnou regionální silou, na západě hraničilo s územím Ču Jüan-čanga, na jihu s jüanskou posádkou v Chang-čou, s oběma mělo nepřátelské vztahy.[4] Na severu čouský vliv dosáhl až k Šan-tungu.[6]
Pod tlakem Čua i zesílivších jüanských sil z Chang-čou se Čang Š’-čcheng koncem roku 1357 vzdal královského titulu a podřídil se jüanské vládě. Náhradou obdržel hodnost velkého maršála, hodnosti a tituly na provinční a místní úrovni dostali i úředníci jeho administrativy.[7] Faktická struktura moci však zůstala nezměněna a nezávislost si zachoval.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Čang Š’-čcheng nebyl jediný, kdo se rozhodl obsadil bohaté kraje jižně od Jang-c’-ťiang. Současně se západněji přesouval přes řeku i Ču Jüan-čang.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 30–31. (anglicky)
- ↑ FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, ISBN 9789004103917. S. 23. (anglicky)
- ↑ a b c d e Mote, s. 31.
- ↑ a b c d e Mote, s. 32.
- ↑ Mote, s. 47.
- ↑ DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 63. (anglicky)
- ↑ a b Mote, s. 33.