Království Čou (1354–1357)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Království Velké Čou
 Říše Jüan 1354–1357 Říše Jüan 
geografie


Kao-jou
Su-čou (od 1356)
obyvatelstvo
národnostní složení:
Číňané (Chanové)
státní útvar
monarchie
vznik:
1354 (vyhlášeno Čang Š’-čchengem)
zánik:
1357 (začleněno do říše Jüan)
Státní útvary a území
Předcházející:
Říše Jüan Říše Jüan
Nástupnické:
Říše Jüan Říše Jüan
Ukázka čínského písma Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.

Království Čou, plným názvem království Velké Čou (čínsky pchin-jinem Dà​ Zhōu, znaky 大周​​), bylo jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů, v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založil jej roku 1354 v provincii Ťiang-si místní povstalecký vůdce Čang Š’-čcheng. Zprvu zahrnovalo nevelké území kolem Kao-jou ve středním Ťiang-su. V letech 1355–1356 rozšířilo svoji moc na jih od řeky Jang-c’-ťiang až na sever Če-ťiangu. Čang roku 1356 přesídlil na jih do Su-čou a následující rok se poddal jüanské vládě, přičemž se vzdal královského titulu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1353 Čang Š’-čcheng, vůdce vzbouřených výrobců a pašeráků soli severního a středního Ťiang-su, ovládal Kao-jou, prefekturní město 40 km severně od Jang-čou a kontroloval dopravu na Velkém kanálu.[1] Zde se prohlásil králem (诚王, čcheng wang, doslova „pravý král“)[2] státu Velké Čou (大周, Ta Čou) a začal budovat stát – vyhlásil éru Tchien-jou (天祐, Pod ochranou nebes) a mezi své stoupence rozdělil patřičné úřady.[3]

Jüanská posádka v Jang-čou, nejvýznamnějšího střediska oblasti, na nové království v létě 1354 zaútočila, ale neuspěla. Jüanská vláda v Pekingu reagovala nabídkou amnestie a vysokých hodností a titulů. Čang jednání po čase rázně ukončil zabitím vyslanců.[3] Vláda odpověděla silou, ke Kao-jou přitáhla armáda v čele s velitelem jüanských vojsk Togtem a 24. listopadu 1354 zahájila obléhání.[3] Opakovaně rozdrtila Čangovy jednotky před městem a očistila od vzbouřenců okolní kraj, ale 7. ledna 1355 Togta dostihl císařský edikt, který jej zbavil velení a všech úřadů.[3] Armáda se po odchodu svého velitele rozpadla, část se dala k banditům.[3] Pekingská vláda opět Čangovi nabídla amnestii a úřad, ale on odmítl a obsadil severní Ťiang-su.[4]

Dobyté území bylo zdevastované epidemií a hladomorem. Obrátil proto svou pozornost na jih, i když s váháním, kvůli jazykové odlišnosti regionu.[4] Koncem 1355 vyslal na jih přes Jang-c’-ťiang mladšího bratra Čang Š’-tea.[pozn. 1] Čang Š’-te v únoru 1356 dobyl první velké město – Čchang-šu, a v březnu Su-čou, centrum oblasti.[4] V dubnu 1356 do něj Čang Š’-čcheng přesídlil.[5] V následujících měsících armáda pod velením Čang Š’-tea postoupila na západ za Čchang-čou a na jih do severního Če-ťiangu, kde však byl útok na Chang-čou neúspěšný.[4] Království Čou se poté stalo významnou regionální silou, na západě hraničilo s územím Ču Jüan-čanga, na jihu s jüanskou posádkou v Chang-čou, s oběma mělo nepřátelské vztahy.[4] Na severu čouský vliv dosáhl až k Šan-tungu.[6]

Pod tlakem Čua i zesílivších jüanských sil z Chang-čou se Čang Š’-čcheng koncem roku 1357 vzdal královského titulu a podřídil se jüanské vládě. Náhradou obdržel hodnost velkého maršála, hodnosti a tituly na provinční a místní úrovni dostali i úředníci jeho administrativy.[7] Faktická struktura moci však zůstala nezměněna a nezávislost si zachoval.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Čang Š’-čcheng nebyl jediný, kdo se rozhodl obsadil bohaté kraje jižně od Jang-c’-ťiang. Současně se západněji přesouval přes řeku i Ču Jüan-čang.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 30–31. (anglicky)
  2. FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, 9789004103917. S. 23. (anglicky) 
  3. a b c d e Mote, s. 31.
  4. a b c d e Mote, s. 32.
  5. Mote, s. 47.
  6. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 63. (anglicky)
  7. a b Mote, s. 33.