Kotorský proces
Kotorský proces se uskutečnil v únoru 1918 s rakousko-uherskými námořníky, kteří se účastnili, nebo organizovali vzpoury v boce Kotorské.
Průběh[editovat | editovat zdroj]
Již 3. února, kdy byla vzpoura potlačena, vydala vojenská kancelář císaře Karla I. výnos, který pravomoc ke stíhání účastníků vzpoury určil veliteli místního přístavu. O dva dny později byli ustanoveni soudci, kterými bylo pět důstojníků.
Proces se konal v dnes černohorském přístavním městě Kotor, které se nachází v Boce. Rychlý a krátký proces se uskutečnil během několika málo únorových dnů. Stanný soud vytipoval 40 organizátorů vzpoury, které se pokoušel tímto exemplárně potrestat. Sedm z nich bylo české národnosti, sedm z nich Italové, tři Němci, dva Poláci a polovina obviněných byli různých jihoslovanských národností, většinou Chorvati. Čtyřicet údajných organizátorů bylo vytipováno téměř náhodně a tak, aby to byl každý dvacátý z cca 800 celkem zadržených námořníků. Byli jim přiděleni čtyři obhájci, později se k nim přidal i Aleksandar Mitrović. Obviněni byli ze vzpoury. Obhajoba navrhla vyslechnout cca 80 svědků, nicméně to bylo soudem zamítnuto, vyslechnuti byli pouze ti svědci, které předložila obžaloba.
Jednání soudu trvalo tři dny a skončilo vynesením rozsudku dne 10. února 1918, v němž byli za organizátory vzpoury označeni Antun Grabar, František Rasch, Jerko Šižgorić a Mate Berničević. Byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Další dva obžalovaní (Franz Beizel a Ludvík Sekac) byli odsouzeni k těžkým trestům odnětí svobody. Ostatní byli předáni řádnému soudu.
Poprava byla vykonána dne 11. února 1918 u hřbitovní zdi v obci Škaljari, která se nachází v blízkosti samotného Kotoru. Jejich pocity a osudy zaznamenal římskokatolický kněz Niko Luković, který u nich provedl poslední rozhřešení.[1]
S ostatními probíhaly procesy až do března 1918, většinou byli propuštěni.[2]
Později (na podzim 1918) bylo souzeno dalších 432 námořníků, jejich proces ale přerušil konec války a Rozpad Rakousko-Uherska. Tento proces se uskutečnil v areálu továrny na rybí konzervy a byl bedlivě sledován v celé monarchii. Dne 31. října 1918 byli všichni osvobozeni.[3]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Jindřich Veselý: Povstání v Boce Kotorské, historická kronika. Naše Vojsko, Praha, 1958