Joyce Mansourová
| Joyce Mansour | |
|---|---|
| Rodné jméno | Adès |
| Narození | 25. července 1928 Bowden  Spojené království |
| Úmrtí | 27. srpna 1986 (ve věku 58 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | rakovina |
| Alma mater | Káhirská univerzita |
| Povolání | básnířka a dramatička |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Joyce Mansourová, rozená Joyce Patricia Adèsová (25. července 1928, Bowden – 27. srpna 1986), byla francouzská básnířka egyptského původu, hlásící se k surrealismu.
Život[editovat | editovat zdroj]
Předkové Joyce Adèsové pocházeli z britské kolonie v Káhiře. Po studiích v Anglii a ve Švýcarsku, se vrátila do Egypta. V roce 1947 její první manželství skončilo po šesti měsících tragicky, když její manžel zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Vdala se znovu v roce 1949, za Samira Mansoura, pocházejícho z francouzské kolonie v Káhiře. Od té doby žili Káhiře a Paříži. V roce 1953, nakladatelství Seghers vydalo její prvou básnickou sbírku Cris, které si obdivně všiml surrealistický časopis Médium. Brzy nato se setkala s André Bretonem, který ji seznámil se surrealisty a od té doby se účastnila jejich aktivity. V roce 1954 se Mansourová trvale usadila v Paříži. Některé z jejích knih ilustrovali surrealističtí přátelé, malíři Pierre Alechinsky, Enrico Baj, Hans Bellmer, Jorge Camacho, Wifredo Lam, Roberto Matta, Pierre Molinier a další.
V roce 1970 odmítla uznat rozpuštění surrealistické skupiny a spolu s Vincentem Bounourem, Jorge Camachem, Jeanem-Louisem Bédouinem a dalšími se podílela na aktivitách surrealistického časopisu B. L. S (Bulletin de Liaision Surréalisme).[1] V roce 1991 nakladatelství Actes Sud publikovalo její sebrané spisy, shromážděné s pomocí manžela Samira Mansoura.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Poezie[editovat | editovat zdroj]
- Cris (Křik), Éd. Seghers, Paříž, 1953
- Déchirures (Slzy), Les Éditions de Minuit, Paříž, 1955
- Rapaces (Dravci), Éd. Seghers, Paříž, 1960
- Carré blanc (Bílý čtverec),Le Soleil Noir, Paříž, 1966
- Les Damnations (Zatracení), Éd. Visat, Paříž, 1967
- Phallus et momies (Falus a mumie), Éd. Daily-Bul, 1969
- Astres et désastres (Hvězdy a katastrofy), London Art Gallery, 1969
- Anvil Flowers (Květiny - kovadliny), Art édition Fratelli Pozzo, 1970
- Prédelle Alechinski à la ligne, Weber-galerie de France 1973
- Pandemonium, La Nueva Foglio, 1976
- Faire signe au machiniste (Označit strojníka), Soleil Noir, 1977
- Sens interdits (Zakázané smysly), Bernard Letu, 1979
- Le Grand Jamais (Velké Nikdy), Aimé Maeght, 1981
- Jasmin d'hiver (Zimní jasmín) Fata Morgana, 1982
- Flammes immobiles (Nehybné plameny), Fata Morgana, 1985
- Trous noirs (Černé díry), Pierre d'Alun, 1986
- Prose & Poésie, Actes Sud, 1991, 650p.
Próza[editovat | editovat zdroj]
- Les Gisants satisfaits, (Spokojeně natažení) , Jean-Jacques Pauvert, Paříž, 1958
- Jules César, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1958
- Le Bleu des fonds (Modř základů), Le Soleil Noir, Paříž, 1968 (divadlo)
- Ça (To), Le Soleil Noir, Paříž, 1970
- Histoires nocives (Škodlivé příběhy), Gallimard, Paříž, 1973.
Sebrané spisy[editovat | editovat zdroj]
- Prose et poésie, œuvre complète, Actes Sud, Paříž, 1991 ISBN 2-86869-592-2
Bibliografie[editovat | editovat zdroj]
- Marie-Francine Mansour, Une vie surréaliste, Joyce Mansour, complice d'André Breton, France-Empire, 2014
- Marie-Claire Barnet, La Femme cent sexes ou les genres communicants. Lise Deharme, Joyce Mansour, Gisèle Prassinos, Peter Lang, 1998
- Jean-Louis Bédouin, Anthologie de la poésie surréaliste, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1983, str. 285
- Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982
- Stéphanie Caron, Réinventer le lyrisme. Le surréalisme de Joyce Mansour, Droz, Ženeva 2007.(ISBN 978-2-600-01090-0)
- Stéphanie Caron, « De la création comme (re)commencement. Petit aperçu sur la genèse des récits de Joyce Mansour : le cas "Napoléon" », in Pleine Marge n° 37, mai 2003
- Georgiana Colvile, Scandaleusement d'elles. Trente-quatre femmes surréalistes, Jean-Michel Place, Paříž, 1999, str. 186-195.
- Georginana Colvile, « Joyce Mansour et "Les Gisants satisfaits", trente ans après », in Avant-Garde , Rodopi, 1990.
- Marco Conti, « Joyce Mansour, l'eros senza fine », Poesia , Crocetti, 1999
- Marco Conti, Introduction et traduction à Joyce Mansour: «Blu come il deserto. Antologia poetica (1953-1986)», Terra d'Ulivi Edizioni, 2017
- Alain Marc, Écrire le cri, Sade, Bataille, Maïakovski…,kapitola věnovaní poézii de Joyce Mansourové),l’Écarlate , 2000 ISBN 9782910142049
- J. H. Matthews, Joyce Mansour, Rodopi, Amsterodam, 1985
- Marie-Laure Missir, Joyce Mansour, une étrange demoiselle, Jean-Michel Place, Paříž, 2005 ISBN 2-85893-684-6.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joyce Mansour na francouzské Wikipedii.
- ↑ Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982, str. 263
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joyce Mansourová
- Článek o Škodlivých příbězích
