Přeskočit na obsah

Joyce Mansourová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Joyce Mansour
Rodné jménoAdès
Narození25. července 1928
Bowden
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Úmrtí27. srpna 1986 (ve věku 58 let)
Paříž
Příčina úmrtírakovina
Alma materKáhirská univerzita
Povoláníbásnířka a dramatička
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Joyce Mansourová, rozená Joyce Patricia Adèsová (25. července 1928, Bowden27. srpna 1986), byla francouzská básnířka egyptského původu, hlásící se k surrealismu.

Předkové Joyce Adèsové pocházeli z britské kolonie v Káhiře. Po studiích v Anglii a ve Švýcarsku, se vrátila do Egypta. V roce 1947 její první manželství skončilo po šesti měsících tragicky, když její manžel zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Vdala se znovu v roce 1949, za Samira Mansoura, pocházejícho z francouzské kolonie v Káhiře. Od té doby žili Káhiře a Paříži. V roce 1953, nakladatelství Seghers vydalo její prvou básnickou sbírku Cris, které si obdivně všiml surrealistický časopis Médium. Brzy nato se setkala s André Bretonem, který ji seznámil se surrealisty a od té doby se účastnila jejich aktivity. V roce 1954 se Mansourová trvale usadila v Paříži. Některé z jejích knih ilustrovali surrealističtí přátelé, malíři Pierre Alechinsky, Enrico Baj, Hans Bellmer, Jorge Camacho, Wifredo Lam, Roberto Matta, Pierre Molinier a další.

V roce 1970 odmítla uznat rozpuštění surrealistické skupiny a spolu s Vincentem Bounourem, Jorge Camachem, Jeanem-Louisem Bédouinem a dalšími se podílela na aktivitách surrealistického časopisu B. L. S (Bulletin de Liaision Surréalisme).[1] V roce 1991 nakladatelství Actes Sud publikovalo její sebrané spisy, shromážděné s pomocí manžela Samira Mansoura.

  • Cris (Křik), Éd. Seghers, Paříž, 1953
  • Déchirures (Slzy), Les Éditions de Minuit, Paříž, 1955
  • Rapaces (Dravci), Éd. Seghers, Paříž, 1960
  • Carré blanc (Bílý čtverec),Le Soleil Noir, Paříž, 1966
  • Les Damnations (Zatracení), Éd. Visat, Paříž, 1967
  • Phallus et momies (Falus a mumie), Éd. Daily-Bul, 1969
  • Astres et désastres (Hvězdy a katastrofy), London Art Gallery, 1969
  • Anvil Flowers (Květiny - kovadliny), Art édition Fratelli Pozzo, 1970
  • Prédelle Alechinski à la ligne, Weber-galerie de France 1973
  • Pandemonium, La Nueva Foglio, 1976
  • Faire signe au machiniste (Označit strojníka), Soleil Noir, 1977
  • Sens interdits (Zakázané smysly), Bernard Letu, 1979
  • Le Grand Jamais (Velké Nikdy), Aimé Maeght, 1981
  • Jasmin d'hiver (Zimní jasmín) Fata Morgana, 1982
  • Flammes immobiles (Nehybné plameny), Fata Morgana, 1985
  • Trous noirs (Černé díry), Pierre d'Alun, 1986
  • Prose & Poésie, Actes Sud, 1991, 650p.
  • Les Gisants satisfaits, (Spokojeně natažení) , Jean-Jacques Pauvert, Paříž, 1958
  • Jules César, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1958
  • Le Bleu des fonds (Modř základů), Le Soleil Noir, Paříž, 1968 (divadlo)
  • Ça (To), Le Soleil Noir, Paříž, 1970
  • Histoires nocives (Škodlivé příběhy), Gallimard, Paříž, 1973.

Sebrané spisy

[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Marie-Francine Mansour, Une vie surréaliste, Joyce Mansour, complice d'André Breton, France-Empire, 2014
  • Marie-Claire Barnet, La Femme cent sexes ou les genres communicants. Lise Deharme, Joyce Mansour, Gisèle Prassinos, Peter Lang, 1998
  • Jean-Louis Bédouin, Anthologie de la poésie surréaliste, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1983, str. 285
  • Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982
  • Stéphanie Caron, Réinventer le lyrisme. Le surréalisme de Joyce Mansour, Droz, Ženeva 2007.(ISBN 978-2-600-01090-0)
  • Stéphanie Caron, « De la création comme (re)commencement. Petit aperçu sur la genèse des récits de Joyce Mansour : le cas "Napoléon" », in Pleine Marge n° 37, mai 2003
  • Georgiana Colvile, Scandaleusement d'elles. Trente-quatre femmes surréalistes, Jean-Michel Place, Paříž, 1999, str. 186-195.
  • Georginana Colvile, « Joyce Mansour et "Les Gisants satisfaits", trente ans après », in Avant-Garde , Rodopi, 1990.
  • Marco Conti, « Joyce Mansour, l'eros senza fine », Poesia , Crocetti, 1999
  • Marco Conti, Introduction et traduction à Joyce Mansour: «Blu come il deserto. Antologia poetica (1953-1986)», Terra d'Ulivi Edizioni, 2017
  • Alain Marc, Écrire le cri, Sade, Bataille, Maïakovski…,kapitola věnovaní poézii de Joyce Mansourové),l’Écarlate , 2000 ISBN 9782910142049
  • J. H. Matthews, Joyce Mansour, Rodopi, Amsterodam, 1985
  • Marie-Laure Missir, Joyce Mansour, une étrange demoiselle, Jean-Michel Place, Paříž, 2005 ISBN 2-85893-684-6.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joyce Mansour na francouzské Wikipedii.

  1. Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982, str. 263

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]