Joyce Mansourová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Joyce Mansour)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Joyce Mansour
Rodné jméno Adès
Narození 25. července 1928
Bowden
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Úmrtí 27. srpna 1986 (ve věku 58 let)
Paříž
Příčina úmrtí rakovina
Alma mater Káhirská univerzita
Povolání básnířka a spisovatelka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Joyce Mansourová, rozená Joyce Patricia Adèsová (25. července 1928, Bowden27. srpna 1986), byla francouzská básnířka egyptského původu, hlásící se k surrealismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Předkové Joyce Adèsové pocházeli z britské kolonie v Káhiře. Po studiích v Anglii a ve Švýcarsku, se vrátila do Egypta. V roce 1947 její první manželství skončilo po šesti měsících tragicky, když její manžel zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Vdala se znovu v roce 1949, za Samira Mansoura, pocházejícho z francouzské kolonie v Káhiře. Od té doby žili Káhiře a Paříži. V roce 1953, nakladatelství Seghers vydalo její prvou básnickou sbírku Cris, které si obdivně všiml surrealistický časopis Médium. Brzy nato se setkala s André Bretonem, který ji seznámil se surrealisty a od té doby se účastnila jejich aktivity. V roce 1954 se Mansourová trvale usadila v Paříži. Některé z jejích knih ilustrovali surrealističtí přátelé, malíři Pierre Alechinsky, Enrico Baj, Hans Bellmer, Jorge Camacho, Wifredo Lam, Roberto Matta, Pierre Molinier a další.

V roce 1970 odmítla uznat rozpuštění surrealistické skupiny a spolu s Vincentem Bounourem, Jorge Camachem, Jeanem-Louisem Bédouinem a dalšími se podílela na aktivitách surrealistického časopisu B. L. S (Bulletin de Liaision Surréalisme).[1] V roce 1991 nakladatelství Actes Sud publikovalo její sebrané spisy, shromážděné s pomocí manžela Samira Mansoura.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Cris (Křik), Éd. Seghers, Paříž, 1953
  • Déchirures (Slzy), Les Éditions de Minuit, Paříž, 1955
  • Rapaces (Dravci), Éd. Seghers, Paříž, 1960
  • Carré blanc (Bílý čtverec),Le Soleil Noir, Paříž, 1966
  • Les Damnations (Zatracení), Éd. Visat, Paříž, 1967
  • Phallus et momies (Falus a mumie), Éd. Daily-Bul, 1969
  • Astres et désastres (Hvězdy a katastrofy), London Art Gallery, 1969
  • Anvil Flowers (Květiny - kovadliny), Art édition Fratelli Pozzo, 1970
  • Prédelle Alechinski à la ligne, Weber-galerie de France 1973
  • Pandemonium, La Nueva Foglio, 1976
  • Faire signe au machiniste (Označit strojníka), Soleil Noir, 1977
  • Sens interdits (Zakázané smysly), Bernard Letu, 1979
  • Le Grand Jamais (Velké Nikdy), Aimé Maeght, 1981
  • Jasmin d'hiver (Zimní jasmín) Fata Morgana, 1982
  • Flammes immobiles (Nehybné plameny), Fata Morgana, 1985
  • Trous noirs (Černé díry), Pierre d'Alun, 1986
  • Prose & Poésie, Actes Sud, 1991, 650p.

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Les Gisants satisfaits, (Spokojeně natažení) , Jean-Jacques Pauvert, Paříž, 1958
  • Jules César, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1958
  • Le Bleu des fonds (Modř základů), Le Soleil Noir, Paříž, 1968 (divadlo)
  • Ça (To), Le Soleil Noir, Paříž, 1970
  • Histoires nocives (Škodlivé příběhy), Gallimard, Paříž, 1973.

Sebrané spisy[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Marie-Francine Mansour, Une vie surréaliste, Joyce Mansour, complice d'André Breton, France-Empire, 2014
  • Marie-Claire Barnet, La Femme cent sexes ou les genres communicants. Lise Deharme, Joyce Mansour, Gisèle Prassinos, Peter Lang, 1998
  • Jean-Louis Bédouin, Anthologie de la poésie surréaliste, Éd. Pierre Seghers, Paříž, 1983, str. 285
  • Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982
  • Stéphanie Caron, Réinventer le lyrisme. Le surréalisme de Joyce Mansour, Droz, Ženeva 2007.(ISBN 978-2-600-01090-0)
  • Stéphanie Caron, « De la création comme (re)commencement. Petit aperçu sur la genèse des récits de Joyce Mansour : le cas "Napoléon" », in Pleine Marge n° 37, mai 2003
  • Georgiana Colvile, Scandaleusement d'elles. Trente-quatre femmes surréalistes, Jean-Michel Place, Paříž, 1999, str. 186-195.
  • Georginana Colvile, « Joyce Mansour et "Les Gisants satisfaits", trente ans après », in Avant-Garde , Rodopi, 1990.
  • Marco Conti, « Joyce Mansour, l'eros senza fine », Poesia , Crocetti, 1999
  • Marco Conti, Introduction et traduction à Joyce Mansour: «Blu come il deserto. Antologia poetica (1953-1986)», Terra d'Ulivi Edizioni, 2017
  • Alain Marc, Écrire le cri, Sade, Bataille, Maïakovski…,kapitola věnovaní poézii de Joyce Mansourové),l’Écarlate , 2000 ISBN 9782910142049
  • J. H. Matthews, Joyce Mansour, Rodopi, Amsterodam, 1985
  • Marie-Laure Missir, Joyce Mansour, une étrange demoiselle, Jean-Michel Place, Paříž, 2005 ISBN 285893 684 6.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joyce Mansour na francouzské Wikipedii.

  1. Adam Biro & René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, coédition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Presses universitaires de France, Paříž, 1982, str. 263

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]