Johann Jungbauer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Johann Jungbauer

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873 – 1873
Stranická příslušnost
Členství Strana práva

Narození 25. března 1815
Goldberg
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 21. ledna 1896 (ve věku 80 let)
Schenkenberg u Vimperka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Johann Jungbauer (25. března 1815 Goldberg[1][2]21. ledna 1896 Schenkenberg u Vimperka[2]) byl rakouský římskokatolický duchovní a politik německé národnosti z Čech, v 2. polovině 19. století krátce poslanec Říšské rady.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v osadě Goldberg (farnost Ondřejov), která byla v polovině 20. století vysídlena a začleněna do vojenského újezdu Boletice. Otec Joseph Jungbauer byl chalupníkem, matka Katharina dcerou chalupníka. Původně se plánovalo, že se stane lékařem, ale nakonec se stal duchovním. Vystudoval bohoslovecký seminář v Českých Budějovicích, kde byl 25. července 1839 vysvěcen na kněze. Nastoupil poté jako kaplan do Kašperských Hor, Ktiše, opětovně do Kašperských Hor a od roku 1846 působil v Nicově na Šumavě, kde pak zůstal dlouhodobě. Až do vysokého věku vyučoval náboženství. Byl personálním děkanem, biskupským notářem, konzistoriálním radou, kašperskohorským vikariátním tajemníkem, kanovníkem, arciknězem a jubilujícím knězem. Později zastával úřad děkana v Kašperských Horách, ale po několika letech se vrátil do Nicova. Uvažovalo se o něm i jako o českobudějovickém biskupovi, ale jmenování mělo ztroskotat na faktu, že pocházel z etnicky německé rodiny (tvrdí to alespoň životopisná studie v sudetoněmeckém krajanském tisku z 50. let 20. století). V národnostních otázkách byl umírněný a měl dobré styky s Čechy.[2] Roku 1890 byl coby osobní děkan a arcikněz v Nicově jmenován čestným kanovníkem katedrální kapituly v Budějovicích.[3]

Krátce byl aktivní i v politice jako poslanec Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kam byl zvolen v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii venkovských obcí, obvod Prachatice, Nýrsko, Sušice atd. Byl jediným poslancem v Čechách zvoleným za německou konzervativní Stranu práva. Ta se profilovala jako národnostně umírněná a podporující zemská práva. Jungbauer proto v kampani získal jistou podporu i od českého politického tábora a etnických Čechů žijících v Pošumaví. Po svém zvolení prohlásil, že nebude v Říšské radě škodit historickým zemským právům. Národní listy ale na jeho politické působení pohlížely kriticky s tím, že by nebyl býval získal tolik českých hlasů, kdyby již před volbami oznámil, že mandát převezme a skutečně zasedne ve vídeňském parlamentu (který Češi tehdy bojkotovali).[4] Slib poslance složil 10. listopadu 1873, jeho mandát ale zanikl již 10. prosince 1873 na základě rozhodnutí o neplatnosti volby.[5] Při odchodu z parlamentu prohlásil: „Mit der Politik finde ich nicht meine Zufriedenheit und Glück“.[2] V říjnu 1873 se rovněž pokusil o zisk mandátu na Českém zemském sněmu, když kandidoval za kurii venkovských obcí Sušice, Kašperské Hory, ale nebyl zvolen.[6]

V závěru života mu roku 1893 dvorní knihtiskař Johann Steinbrener nabídl areál Schenkenberg (dnes nazýván Na Radosti) u Vimperka s mešní kaplí, kde Jungbauer strávil poslední roky. Nadále byl aktivní v církevním životě. Ještě 5. srpna 1894 celebroval mši na pouti k Panně Marii Sněžné v Kašperských Horách. Pak u něj převládly zdravotní obtíže (onemocnění prostaty). Zemřel v lednu 1896. Pohřben byl 24. ledna 1896 ve Vimperku za velké účasti veřejnosti a církevních představitelů.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Ondřejov
  2. a b c d e JOHANN JUNGBAUER, Z úvodu k naučné a modlitební knize, "Der schützende Lebensengel der Menschen" (1878) [online]. kohoutikriz.org [cit. 2012-05-26]. Dostupné online. (česky) 
  3. Z Vídně. Národní listy. Listopad 1890, roč. 30, čís. 307, s. 1. Dostupné online. 
  4. Kandidát rakouské strany práva.. Národní listy. Leden 1874, roč. 14, čís. 20, s. 1. Dostupné online. 
  5. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  6. http://www.psp.cz/eknih/1872skc/2/stenprot/003schuz/s003001.htm

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]