Jaderná elektrárna Pāvilosta
| Jaderná elektrárna Pavilosta | |
|---|---|
 | |
| Stát |  Lotyšsko |
| Umístění | Pāvilosta |
| Stav | plánování zrušeno |
| Začátek výstavby | 1997 |
| Jaderná elektrárna | |
| Typ reaktorů | KWU-1300 RBMK-1500 VVER-1000 |
| Palivo | Uran 235U |
| Elektrická energie | |
| Celkový výkon | 4000 MW |
| Souřadnice | 56°53′21″ s. š., 21°10′37″ v. d. |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jaderná elektrárna Pāvilosta (lotyšsky Pāvilostas atomelektrostacija), někdy Lotyšská jaderná elektrárna, byla plánovaná jaderná elektrárna v Sovětském svazu. Měla se nacházet v Lotyšské SSR, poblíž města Pāvilosta na pobřeží Baltského moře.[1] Po vyhlášení samostatnosti a nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 nebyl již stát finančně schopný realizovat projekt jaderné elektrárny kvůli vysokým kapitálovým nákladům.[2]
Historie a technické informace[editovat | editovat zdroj]
Počátky[editovat | editovat zdroj]
V 70. letech probíhaly průzkumy v různých částech Lotyšska za účelem nalézt vhodnou lokalitu k výstavbě jaderné elektrárny. Hlavní pozornost byla věnována lokalitám u jezer Rāzna, Lubānas a Usma. Navrhovaná umístění však byla zamítnuta plánovací komisí Lotyšské SSR, a proto Sovětský svaz nejprve rozhodl o výstavbě jaderné elektrárny Ignalina s RBMK-1500 v Litvě, která zpočátku pokrývala energetické potřeby pobaltských států.[3]
Německý projekt[editovat | editovat zdroj]
Spolková republika Německo jednala se Sovětským svazem od roku 1973 o výstavbě jaderné elektrárny v Lotyšsku s německými reaktory, z nichž některé by byly určené pro export elektrické energie do SRN. Na konci února 1974 předložila společnost Kraftwerk Union společnosti Atomenergoexport nabídku na výstavbu čtyř reaktorů KWU DWR-1300 MW pro výstavbu u Baltského moře v Lotyšsku. Náklady na čtyři reaktory o hrubém výkonu 1300 MW měly činit přibližně 4,5 miliardy marek a měly by být uvedeny do provozu v letech 1980 až 1982. Společnost Kraftwerk Union nabídla dodávku veškerého mechanického a elektrického zařízení v budově reaktoru, pomocné budově reaktoru, budově rozvaděče a strojovně, zatímco sovětská strana měla převzít montáž a uvedení elektrárny do provozu, včetně výstavby elektrárny, dodávky strojních a elektrických zařízení mimo uvedené objekty a vybudování stejnosměrného vedení vysokého napětí do Spolkové republiky Německo.[4] V závislosti na počtu vybudovaných bloků by půlka z nich měla sloužit k exportu elektřiny do Německa.[5] Nikdy však nedošlo k žádnému pokroku.
Pozdější vývoj[editovat | editovat zdroj]
Od roku 1977 byla lokalita Pāvilosta již uvedena ve státním plánu jaderných elektráren. Poloha na pobřeží Baltského moře měla výhody i pro chlazení, protože v té době se předpokládalo, že bude postaven typ RBMK-1500, z nichž dva měly být instalovány také v Leningradské jaderné elektrárně a dva v jaderné elektrárně Pāvilosta.[6] Dva reaktory vyžadují kolem 150 metrů krychlových vody za sekundu, což může Baltské moře snadno poskytnout. V důsledku oteplení o 10 °C je však dopad na živé bytosti v moři velmi velký, protože zvýšení teploty mění obsah kyslíku ve vodě. Kromě toho si pobřežní státy stěžovaly, že pokud by se do Baltského moře dostaly radioaktivní látky, situace v Baltském moři by vyústila v oceánské proudy, které by je vyhnaly směrem k pobřežním státům Sovětského svazu. Přestože jsou tato narušení velmi nepravděpodobná, jak uvedl Sovětský svaz na základě svých předpisů, v Baltském moři již došlo ke srovnatelným incidentům v souvislosti s vojenskými cvičeními s jaderným materiálem a zbraněmi v Estonsku na ostrově Osmussaar. V roce 1980 Teploelektroprojekt Leningrad dokončil vyhodnocování lokality a vybral dvě lokality poblíž Pāvilosty, jednu 5 kilometrů severně a jednu 8 kilometrů jižně, obě na pobřeží Baltského moře. Další potenciální lokalitou bylo město Pape v jihozápadním Lotyšsku na pobřeží Baltského moře, 28 kilometrů od litevských hranic.
V roce 1981 dala vláda Lotyšské SSR souhlas k vyhrazení dvou ze tří variant lokality pro výstavbu jaderné elektrárny. Ministerstvo energetiky SSSR plánovalo výstavbu jaderné elektrárny o výkonu 3000 MW, což lotyšský plánovací výbor zamítl, mimo jiné kvůli potřebě vedení vysokého napětí, otázce ukládání radioaktivního odpadu a potřebě postavit nové město pro více než 30 000 obyvatel. Dalším důvodem také bylo také to, že Lotyšsko nebude potřebovat tak velké výrobní kapacity. V té době však nárůst poptávky po elektřině v Lotyšsku činil necelých 5 % ročně, což by znamenalo, že do roku 2010 by se spotřeba elektřiny samotného Lotyšska pohybovala kolem 15 terawatthodin ročně.[3] Ministerstvo energetiky proto stanovilo, že do roku 2003 je plánováno zprovoznění jaderné elektrárny o výkonu 4000 MW s reaktory typu VVER-1000. Na plánování jaderné elektrárny Pāvilosta a výstavbu prvního bloku bylo vyčleněno šest let s celkovou dobou výstavby 12 let. Závod mělo postavit 15 000 stavebních dělníků. Ministerstvo energetiky však nařídilo lotyšské SSR, že místo musí být vyhrazeno pro expanzní kapacitu 6000 MW.[3] Očekávalo se, že po Ignalině bude jaderná elektrárna Pāvilosta nadále řídit průmyslový rozvoj v pobaltských státech.[7][8]
Černobylská havárie[editovat | editovat zdroj]
Jaderná havárie v Černobylu v dubnu 1986 vyvolala vážné obavy ohledně výstavby jaderných elektráren v pobaltských státech, zejména z jaderné elektrárně Ignalina, která využívá reaktory typu RBMK. Vnímané nebezpečí potenciální radioaktivní kontaminace tak vedlo v Lotyšsku k odporu proti jaderné elektrárně Pāvilosta v Lotyšsku. Kritizována byla zejména blízkost k dalším větším městům Liepāja a Ventspils. V roce 1986 tak v četných částech Lotyšské SSR proběhly demonstrace. V srpnu 1989 byl projekt zrušen na základě nepokojů.[3][9]
Po roce 1991[editovat | editovat zdroj]
Po osamostatnění Lotyšska v roce 1992 provedlo nové lotyšské ministerstvo energetiky počáteční plánování energetického programu.[6] V jednom z těchto záměrů se v roce 1993 uvažovalo i o výstavbě jaderné elektrárny na jednom z již hodnocených míst. Výstavba elektrárny s několika reaktorovými bloky byla považována za praktičtější než jednoblokové elektrárny nebo dvoublokové elektrárny. Výkon jednotlivých bloků však měl být mnohem nižší, a to 300 až 400 MW. S dobou výstavby 7 až 8 let však nešlo stavbu do roku 2000 realizovat, zejména proto, že v mladé a finančně nestabilní republice byla hlavní otázkou stabilizace ekonomiky. Vzhledem k těmto faktorům výstavba jaderné elektrárny pro Lotyšsko proto nebyla považována za optimální řešení k odstranění deficitu dodávek, který přinesla nezávislost. Přestože jsou v Pāvilostě a také na jihovýchodě země tři vyhrazená místa, neexistují žádné studie o seismické aktivitě, klimatologii, hydrologii a geologii. Neexistovalo ani ustanovení o nakládání s radioaktivním odpadem. Lotyšsko to tehdy vidělo jako nepřekonatelný problém. Po roce 1993 už se elektrárna dále neplánovala.[10][11]
Informace o reaktorech[editovat | editovat zdroj]
Pro návrh s reaktory RBMK-1500[editovat | editovat zdroj]
| Reaktor | Typ reaktoru | Výkon | Zahájení
výstavby |
Připojení k síti | Uvedení do provozu | Uzavření | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Čistý | Hrubý | ||||||
| Pāvilosta-1 | RBMK-1500 | 1380 MW | 1500 MW | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | |||
| Pāvilosta-2 | RBMK-1500 | 1380 MW | 1500 MW | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | |||
Pro návrh s reaktory VVER-1000[editovat | editovat zdroj]
| Reaktor | Typ reaktoru | Výkon | Zahájení
výstavby |
Připojení k síti | Uvedení do provozu | Uzavření | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Čistý | Hrubý | ||||||
| Pāvilosta-1 | VVER-1000 | 950 MW | 1000 MW | 1997 | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | ||
| Pāvilosta-2 | VVER-1000 | 950 MW | 1000 MW | 1998 | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | ||
| Pāvilosta-3 | VVER-1000 | 950 MW | 1000 MW | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | |||
| Pāvilosta-4 | VVER-1000 | 950 MW | 1000 MW | Plán na výstavbu zrušen v roce 1989 | |||
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku je použit text článku Kernkraftwerk Pavilosta na Nucleopedii.
- ↑ Radio Liberty Committee, Radio Liberty Research, RFE/RL. Radio Liberty Research Bulletin. 26-52. vyd. Indiana University: Radio Free Europe/Radio Liberty, 1977. S. 25.
- ↑ U.S. Department of Energy - Office of Scientific and Technical Information. DEVELOMENT OF NUCLEAR ENERGETICS IN LATVIA [online]. Spojené státy: U.S. Department of Energy [cit. 2024-02-10]. S. 5-7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-12.
- ↑ a b c d U.S. Department of Energy - Office of Scientific and Technical Information: DEVELOMENT OF NUCLEAR ENERGETICS IN LATVIA. Strana 5 až 7.
- ↑ Kerntechnische Gesellschaft. Atomwirtschaft, Atomtechnik. Svazek 19. Bonn, Německo: Handelsblatt, 4. 1974. S. 155.
- ↑ Kerntechnische Gesellschaft. Atomwirtschaft, Atomtechnik. Svazek 19. Bonn, Německo: Handelsblatt, 5. 1974. S. 255.
- ↑ a b BALODIS, M.; GAVARS, V.; ANDERSONS, J. Analytical Treatment of Forecasts of Electric Energy Consumption in Latvia. Latvian Journal of Physics and Technical Sciences. 2014-06-01, roč. 51, čís. 3, s. 3–14. Dostupné online [cit. 2022-06-07]. ISSN 0868-8257. DOI 10.2478/lpts-2014-0015. (anglicky)
- ↑ Baltic Forum. Svazek 3. West Yorkshire: MH International Design and Publications AB, 1986. S. 53.
- ↑ Lithuanian National Foundation. ELTA Information Bulletin. 1-12. vyd. Litva: Lithuanian National Foundation, 1986. S. 10.
- ↑ DODD, Charles K. Industrial Decision-making and High-risk Technology: Siting Nuclear Power Facilities in the USSR. Spojené království: Rowman & Littlefield, 1994. Dostupné online. ISBN 0847678474. S. 157.
- ↑ World Bank. Latvia: The Transition to a Market Economy. Washington D.C., Spojené státy: World Bank, 1993. Dostupné online. ISBN 0821323245. S. 121.
- ↑ Militārais mantojums Tūrisms. Šeit būs Latvijas PSR AES!. Militārais mantojums Tūrisms [online]. Militārais mantojums Tūrisms [cit. 2024-02-10]. Dostupné online.
