Izorytmické moteto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Izorytmické moteto je forma vrcholného moteta a jeho racionální strukturalizace v období gotické hudby.

Nejvýznamnějšími skladateli komponující izorytmická moteta byli již kolem roku 1320 Philippe de Vitry a Guillaume de Machaut.

Popis[editovat | editovat zdroj]

V této době izorytmie vytváří rovnováhu mezi výraznou melodií a nárůstem harmonické kolorace (terciové, či chromatické postupy ad.). Moteta, která vznikla v průběhu 14. století (Ars nova) vznikala na základě izorytmických principů talea a color. Jedním z příkladů je izorytmické moteto "Garrit Gallus-In Nova fert/Neuma", zkomponovaný Filipem z Vitry v polovině 14. století.

Izorytmické moteto "Sub Arturo plebs" od Johanna Aleana je pozdně středověké moteto. Představuje color 24 longae (48 celých not v moderní notace), dělených do taleae. Color se třikrát opakuje, přičemž každá verze je v jiné menzuře. Délka se poté zkracuje v poměru 9:6:4. Obrázek znázorňuje:

Struktura tenoru izorytmického moteta "Sub Arturo plebs" od Johanna Alana.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isorritmia na španělské Wikipedii.