Historická sociologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Historická sociologie je odvětví sociologie se zaměřením na vývoj společností v historii. Zaměřuje se na to, jak sociální struktury, které mnozí považují za přirozené, jsou ve skutečnosti formovány složitými sociálními procesy, tato sociální struktura zase utváří instituce a organizace, které ovlivňují společnost, což vede k jevům od genderové předpojatosti a nerovnosti příjmu po válku.

Současná historická sociologie se zabývá především vývojem státu od středověku, analyzováním vztahů mezi státy, třídami, ekonomickými a politickými systémy.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historická sociologie vznikla v 80. letech 20. století, postupně „dospívala“ v 90. letech a dočkala se rozmachu po roce 2000. Historická sociologie se postupně stala plnohodnotným oborem sociologie, ale její počátky lze datovat již do počátků 19. století, kdy se ekonomové, historici a sociologové rodícího se oboru, pokoušeli historicky přesně, vysvětlit průmyslovou revoluci, nové způsoby vedení války a jiné hlavní prvky moderního světa. Historická sociologie v rámci sociologie trpěla svým zaměřením na abstraktní teorii, a do popředí sociologie se historická sociologie začíná dostávat opět až v 70. letech 20. století.[2]

Historičtí sociologové se již od 80. let snaží svůj obor sblížit s historií, tyto dvě disciplíny zůstávají oddělené. Obě tyto disciplíny mají velmi odlišnou historii, a díky tomu i zcela odlišnou metodologii, typ dat i argumenty. Tyto dva obory zkoumají historii z odlišných pohledů.[1]

Významní představitelé[editovat | editovat zdroj]

Německý sociolog Max Weber považoval sociologii za vědu, která má velmi blízko k historiografii. Podle Webera bylo k pochopení dynamiky a současných procesů ve společnosti chápat perspektivu dlouhodobou, tedy sahající až 2500 let do minulosti. Weberovo dílo je na rozdíl od děl jeho současníku více analytické a empiricky přesnější, zároveň se stavil proti etablování jednotné teorie historie, spíše se snažil o konstrukci komparativního obrazu organizace a změn společnosti. Přístup Maxe Webera k historické sociologii lze označit za interpretační přístup.[3]

Karla Marxe lze chápat jako filosofa praktikujícího historickou sociologii, jeho propojení teorie sociálních změn a historie je z Marxova díla zcela evidentní. Marx podobně, jako Max Weber, neviděl jasný rozdíl mezi historickou a sociologickou analýzou. Marxův dopad na historickou sociologii byl zásadní.[3]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Historická sociologie je systematické zkoumání minulosti s cílem informovat a rekonstruovat empirická zjištění a teorie o světě a je stejně stará jako samotná sociologie. Prakticky všichni klasičtí zakladatelé disciplíny, včetně Auguste Comteho, Harriet Martineauové, Karla Marxe, Maxe Webera, Emile Durkheima, Georga Simmela a Du Bois se odkazovali na, a analyzovali historii ve svých argumentech o povaze a osudu moderních sociálních vztahů. Toto zapojení do dějin zůstává jádrem historické sociologie, i když je doplněno formálnějšími a abstraktnějšími metodologickými úvahami o roli času a posloupnosti v procesech společenských změn.[4]

Metodologie[editovat | editovat zdroj]

V rámci historické sociologie se při výzkumu používají postupy a zdroje, které se podobají těm užívaných historickou vědou. Historici rozlišují mezi primárními a sekundárními zdroji. Pokud studované historické procesy přímo generovaly zdroje, považují se za primární; administrativní korespondence, architektonické památky, nástroje řemeslníků a současné portréty mohou sloužit jako primární zdroje. Sekundární zdroje zahrnují pozdější úsilí o rekonstrukci toho, co se stalo, zejména úsilí jiných historiků. Rozdíl mezi těmito zdroji není zcela vymezen, protože kroniky, autobiografie, expedice velvyslanců do jejich domovských zemí, noviny a podobné zdroje zabírají střední půdu mezi oběma formami zdrojů.[4]

V historické sociologii byl rozsah (obecnost) a analytická síla minimalizována a nahrazena popisnou přesností. Nezajímají se o kauzální vztahy a mechanismy, které mohou tyto vztahy vytvářet. Historičtí sociologové jsou induktivní.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LACHMANN, RICHARD. What is historical sociology?. Cambridge, UK: [s.n.] 160 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-7456-6008-0, ISBN 0-7456-6008-8. OCLC 828181044 
  2. HOBSON, John M.; LAWSON, George; ROSENBERG, Justin. Historical Sociology. Oxford Research Encyclopedia of International Studies. 2018-01-11. Dostupné online [cit. 2019-12-01]. DOI:10.1093/acrefore/9780190846626.013.403. 
  3. a b Handbook of historical sociology. London: SAGE 1 online resource (xii, 417 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-84860-823-3, ISBN 978-1-84860-823-8. OCLC 431994038 
  4. a b International encyclopedia of the social & behavioral sciences. Second edition. vyd. Amsterdam: [s.n.] 1 online resource (26 volumes (23185 pages)) s. Dostupné online. ISBN 978-0-08-097087-5, ISBN 0-08-097087-7. OCLC 904209795 
  5. KISER, Edgar; HECHTER, Michael. The Role of General Theory in Comparative-Historical Sociology. American Journal of Sociology. 1991-07, roč. 97, čís. 1, s. 1–30. Dostupné online [cit. 2019-12-02]. ISSN 0002-9602. DOI:10.1086/229738. 

Související články[editovat | editovat zdroj]