GAZ-24

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
GAZ 24
OMMMA 2011 Impressionen (6108921175).jpg
Výrobce GAZ
Roky produkce 1967-1992
Místa výroby SSSR
Předchůdce GAZ-21
Nástupce GAZ 2410 a GAZ 3102
Karoserie sedan, kombi
Technické údaje
Délka 4735 mm
Šířka 1800 mm
Výška 1490 mm
Rozvor 2800 mm
Pohotovostní hmotnost 1420 kg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Volha GAZ 24 je osobní automobil vyšší střední třídy s karosérií sedan vyráběný automobilkou GAZ v SSSR.

Popis[editovat | editovat zdroj]

GAZ-24-10.

Vůz je vybaven benzínovým čtyřválcovým čtyřtaktním motorem o zdvihovém objemu 2445 cm³, který dává výkon 72,1 kW (98 koní). Existovala ale také celá řada motorů, které si tento fešák vyzkoušel. Zpočátku byla Volha relativně populární i v zahraničí, kde se však často používal vznětový motor z peugeotu. Dále byly též vyráběny silné vozy pro KGB s osmiválci V8 z vozů GAZ-13 Čajka a později 2410 s V8 GAZ-14 Čajka. Na svoji dobu byly tyto vozy pak jedny z nejrychlejších, dosahovaly rychlosti až 200 km/h. Aby si však řidič mohl rychlou jízdu také náležitě užít, musel k velmi těžkému motoru, který byl umístěn vpředu, úměrně zatížit také zavazadlový prostor, jinak se vůz (s náhonem na zadek) velmi těžko ovládal. Standardní výbavou pak u silných KGB-černých vozidel byla 200 kilogramová litinová deska v kufru auta. Řidič samotný nebyl vzhledem k absenci posilovače řízení také žádná třasořitka. Pro bezpečné manévrování s tímto závodním tankem bylo zapotřebí umět dobře a účinně točit volantem. V GAZu M-24 se nacházela synchronizovaná, čtyřstupňová, manuální převodovka. Ve fázi vývoje byla i automatická určená pro třílitrový šestiválec vyvíjený pro odvozený model 3101, od té se však včetně onoho nového šestiválcového motoru upustilo již v rané fázi vývoje. Není bez zajímavosti, že jelikož měla Volha i relativně velkou spotřebu (oficiálně 10-12l/100km, neoficiálně až 20l/100km, poznámka editora: vlastní zkušenost z praxe: 10l úsporná jízda, 12l běžná jízda. Dostat se nad 14 litrů, by znamenalo extrém, nebo motor v katastrofálním stavu), tak se do poměrně objemného prostoru pro motor montovaly pohonné jednotky německého mercedesu, zvláště pak úspornější dieselové. Často jako dodatečné přestavby u dalších majitelů. Přední náprava prvních vyrobených vozů se musela pravidelně mazat. Její konstrukce byla z předchozího modelu Volha 21 (jako většina dílů u prvních sérií). Ani zadní náprava však nepatřila k technických zázrakům (I když svůj úděl plnila více než skvěle.). Volha měla tuhou zadní nápravu odpruženou půleliptickými péry, bez příčné stabilizace. Vpředu i vzadu byly použity pouze bubnové brzdy. Kotoučové brzdy vpředu byly montovány až od roku 1982 na novější model 3102, který zpočátku plnil úlohu luxusnějšího provedení.

Čas od času se vždy objevily snahy o modernizaci Volhy, ale jen hrstka nápadů se opravdu zrealizovala. Raritou je například terénní Volha pod názvem GAZ 24-95 s pohonem všech čtyř kol, vybavená podvozky ze závodu UAZ. Vyrobilo se jich jen pár, ale údajně jedna sloužila i L. I. Brežněvovi. Není bez zajímavosti, že se na Volze lišil i tradiční znak GAZu. Charakteristický jelen nebyl na červeném pozadí, ale poskakoval na zeleném podkladu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

GAZ-24 v historických barvách Veřejné bezpečnosti na Slovensku, 2012.

M-24 Volha, která nahradila M-21, byla jedním z nejdéle vyráběných automobilů v socialistických zemích. V SSSR byla velmi oblíbená mezi členy strany. Ti nejvyšší pohlaváři samozřejmě jezdili sovětskými vozy nejvyšší třídy (Čajkami a Zily a Volhami 3102), ale pro vyššího řadového člena byla "dvadcaťčetvjorka" vytouženým a odpovídajícím automobilem. Volha neměla v socialistickém bloku konkurenci. Byla na svou dobu velice pohodlným a prostorným vozem, který nabízel nevídaný luxus. Existoval v různých úpravách. V Sovětském svazu se používala Volha (ve verzi kombi) jako sanita, nebo policejní vůz a také u nás velice oblíbený vůz taxi služby. Zvláště čeští taxikáři si Volhy velice cenili. Jak už bylo předesláno, měla prostorný interiér a měkké a pohodlné pérování, nemluvě o velice pohodlných sedačkách, které sloužily i po mnoha a mnoha proježděných kilometrech

Oficiální datum premiéry "nového" GAZu M-24 bylo stanoveno na rok 1970 (sto let od narození V. I. Lenina). První Volhy ale začaly opouštět montovací linky v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) již o něco dříve. Pro inspiraci v hrubých designových křivkách byly v SSSR často vybírány vozy z USA, zejména pak vozy značky Ford. Tehdy totiž byly hranaté mohutné vozy velkou módou. Avšak inspirace "amerikou" je mnohem více vidět u předchozí řady M21. Po mnohých krušných začátcích v konstruování nástupce starého GAZu M-21 nakonec bodoval i starý konstruktér M-21 Volhy, Alexander Něvzorov. Díky konzervativnímu a lehkému designu karoserie stárla Volha M24 vzhledově pomalu. Díky tomu se mohl tento model vyrábět ještě dlouhá léta. A to navzdiry poklesu zájmu původní cílové skupiny, která se v devadesátých letech dostala již k moderním západním automobilům. Poslední GAZ 2410 Volha sjel z výrobní linky v roce 1992. Jeho luxusnější modernější verze GAZ 3102 Volha vyráběná od roku 1982 se vyráběla do roku 2010. První generace se čtyřstupňovou převodovkou a původním motorem v létech 1982 až 1997, druhá generace vyráběná v letech 1997-2010 již s pětistupňovou převodovkou a o 2 decilitry menším avšak podstatně výkonnějším a úspornějším vstřikovaným 16V motorem ZMZ 406. Část produkce dostala dokonce licenční vznětový motor Steyr o zdvihovém objemu 2,1L, který byl tehdy v Rusku vyráběn. Jelikož byl tento vůz dlouhou dobu značně oblíben u určité skupiny ruských klientů, produkce byla definitivně ukončena až v roce 2010.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]