Eulálie z Barcelony

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatá Eulálie z Barcelony
Svaté Eulálie
Svaté Eulálie
panna a mučednice
Datum narození 290?
Místo narození Barcelona
Datum úmrtí 303?
Místo úmrtí Barcelona
Svátek 12. února (římskokatolická církev)
Uctívána církvemi římskokatolická církev
Významné zasvěcené kostely Katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie v Barceloně
Atributy hák nebo hřeben, holubice, kříž, plameny, sníh.
Patronkou španělských námořníků a města Barcelony

Svatá Eulálie z Barcelony je panna a mučednice, která byla pro víru v Krista umučena na počátku 4. století v Barceloně. Její památka se slaví v římskokatolické církvi 12. února. Dle některých názorů je totožná se svatou Eulálií z Méridy.[1]

Legenda[editovat | editovat zdroj]

V době panování císaře Diocletiana a jeho spoluvladaře Maximiana probíhalo krvavé pronásledování křesťanů. Také ve španělském městě Barcelona podstoupilo mučednickou smrt mnoho věřících, mezi nimi i mladičká panna Eulálie.[2]

Narodila se asi roku 290 jako dcera vznešených křesťanských rodičů a ti ji vedli ke ctnosti a zbožnosti. Aby ji uchránili od světských pokušení a zlých příležitostí, opustili Barcelonu a vychovávali Eulálii na nedalekém venkovském statku. Zde svatá panna žila téměř výhradně pro Ježíše Krista, svého ženicha, stále se k němu vroucně modlila a prozpěvovala nábožné písně.[3]

Když se doslechla, že v Barceloně císařský náměstek Dacian pátrá po křesťanech a trestá je ukrutnými mukami, zahořela Eulalie touhou obětovat svůj život pro Krista. Aby její úmysl nebyl zmařen, nesvěřila se nikomu, ani rodičům. V noci odešla tajně z domu a kráčela přímo k městu, kde Dacian křesťany hubil. V Barceloně předstoupila před vladaře, vyznala, že je křesťankou, a pokárala Daciana za jeho ukrutnosti.[4]

Když se jí vladař otázal, jak se opovažuje takto s ním mluvit, odpověděla: „Jsem malá, je mi 13 let, ale nebojím se tvých hrozeb; dost dlouho jsem žila a přeji si přijíti do nebe. Vaši pohanští bohové nejsou bohové; to jsou ďáblové a nejraději bych vám všechny modly roztřískala. Nač váháte? Roztrháte-li mé tělo, na mou duši přece nemáte moci!"[5]

Rozzuřený Dacian nařídil katům, aby dívku zbičovali. Pak jí domlouval, aby odvolala, a sliboval, že ji propustí, zřekne-li se křesťanské víry. To však světice odmítla a pravila, že necítí žádné bolesti, poněvadž ji Kristus posiluje a těší. Vladař nařídil natáhnout Eulálii na skřipec a rozdírat její tělo železnými hřebeny.[6] Kat jí rozdrásal prsa a boky tak, že bylo vidět vnitřnosti. Pak ji pálili planoucími pochodněmi.[7]

Světice se v mukách modlila slova žalmu: „Smiluj se nade mnou, Bože, neboť člověk po mně šlape ..."[8] Za její modlitby zhasly pochodně těch, kteří ji mučili. Katany přepadla hrůza, třásli se a padli tváří k zemi. Potom sv. Eulálie vypustila duši, která se v podobě holubice vznesla k Ježíši Kristu. Dacian rozkázal, aby tělo umučené panny bylo přibito na kříž a ponecháno tam jako potrava pro dravé ptáky.[9] Napadal však sníh a milosrdně pokryl její tělo.[10] Třetího dne se několika nábožným mužům podařili tělo sejmout a uctivě pohřbít.[11]

Svatá Eulálie z Barcelony byla umučena 12. února 303.[12]

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Světice byla nejprve pohřbena v hrobě poblíž Barcelony. V roce 633 byl její kult schválen sněmem toledským.[13] Dne 23. října 878 byly její kosti slavnostně přeneseny do biskupského chrámu v Barceloně, přičemž se událo množství zázraků. V roce 1339 byly ostatky světice nošeny v průvodu Barcelonou a pak uloženy v katedrále, která je jí zasvěcena, ve zvláštní skvostné kapličce.[14] Papež Pius V. potvrdil její kult pro Barcelonu.[15]

Svatá Eulálie je patronkou Barcelony a španělských námořníků.[16] Její památka se v římskokatolické církvi slaví 12. února. Při zobrazování jsou jejími atributy hák nebo hřeben, holubice, kříž, plameny, sníh.

Církevní historik Tillemont (1637–1698) a po něm i jiní pochybují o historické existenci sv. Eulálie z Barcelony. Dle jejich názoru je tato světice totožná se svatou Eulálií z Méridy, jelikož legendy obou těchto světic se v přemnohých věcech shodují.[17] Tento názor však není obecný, do Římského martyrologia byla sv. Eulálie z Barcelony zapsána.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz str. 916.]
  2. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 251.]
  3. KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 313.]
  4. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 251–252.]
  5. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 1. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1930. 342 s. [Viz str. 201.]
  6. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 252.]
  7. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 1. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1930. 342 s. [Viz str. 201.]
  8. Žalmy. Překlad Václav Bogner. 1. vyd. Praha: Česká katolická charita, 1973. 266 s. [Žalm 55 (hebr. 56) je na str. 99–100.]
  9. KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 314–315.]
  10. KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 131.]
  11. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 253.]
  12. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 1. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1930. 342 s. [Viz str. 201.]
  13. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz str. 916.]
  14. KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 131.]
  15. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz str. 916.]
  16. EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 253.]
  17. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Viz str. 916.]
  18. BENEDIKT XIV. Martyrologium Romanum: Gregorii papae XIII jussu editum Urbani VIII et Clementis X auctoritate recognitum ac deinde anno MDCCXLIX Benedicti XIV opera ac studio emendatum et auctum. [Roma]: Typis Polyglottis Vaticanis, 1930. 566 s. [Viz str. 36.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 251–253.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]