Eufemie Velkopolská
| Eufemie Velkopolská | |
|---|---|
| Kněžna velkopolská (Velkopolská provincie) | |
| Úplné jméno | Eufemie Velkopolská |
| Narození | 1230 – 1239 Trzebnica |
| Úmrtí | mezi 1281 – 1287 neznámo |
| Pohřbena | Bazilika svatého Petra a Pavla v Poznani |
| Manžel | Vladislav I. Opolský |
| Potomci | Měšek I. Těšínský – Kazimír Bytomský – Boleslav I. Opolský – Přemek Ratibořský – Konstancie Opolská |
| Rod | Piastovci |
| Dynastie | Slezští Piastovci |
| Otec | Vladislav Odonic |
| Matka | Hedvika |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Eufemie Velkopolská (polsky: Eufemia Odonicówna) (mezi lety 1230 a 1239 – po 15. únor 1281) byla kněžna velkopolská z rodu Piastovců a také kněžna opolsko-ratibořská.
Život
[editovat | editovat zdroj]Byla nejmladším dítětem[1] Vladislava Odonice a jeho ženy Hedviky (polsky Jadwiga). Její původ není znám. Přesné datum narození Eufemie také není doloženo. Historici se shodují, že se narodila v 30. letech 13. století.[2] Literatura uvádí rok 1230.[1]
Měla bratra a dvě sestry.
V roce 1251 se provdala za Vladislava I. Opolského, vévodu z Opole a Ratiboře. Manželé byli pokrevně příbuzní ve čtvrtém stupni podle kanonického výpočtu. Není známo, zda dostali potřebnou papežskou dispenzaci.[1] Historikové a vědci se domnívají, že celá záležitost byla kladně vyřešena.[3][4] Toto manželství mělo za cíl spojení záměrů Velkopolských a Opolských Piastovců. Protože již v roce 1244 daroval Vladislav I. Opolský kališské knížectví, součást kujavska (polsky Księstwo kaliskie) bratrovi Eufemie – Přemyslovi I. Velkopolskému.
S manželem měla pět dětí. (viz Vladislav I. Opolský)
Mecenášství
[editovat | editovat zdroj]V roce 1258 spolu s manželem a syny finančně podpořila klášter cisterciáků v Rudě (polsky Rudy Wielkie; niem. Rudy, Groß Rauden).[5][6]
V roce 1281 dala souhlas s darem Řádu premonstrátských řeholních kanovníků ve výši 100 franských lánů v Lublině.[7] Byla zakladatelkou Kostela svaté Máří Magdalény v Těšíně.
Ovdověla v roce 1281, nebo až v roce 1282.
Od Eufemie Velkopolské vycházejí Slezští Piastovci v linii: těšínská († 1625/1706), osvětimská starší (†1405) a osvětimská mladší († 1495/1497), opolská, kozelsko-bytomská († 1354/1355), kteří byli narozeni po roce 1251.
Smrt
[editovat | editovat zdroj]Zemřela 15. února 1281.Mohla však žít ještě v roce 1287.[8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c B. NOWACKI. Przemysł I. [s.l.]: [s.n.] S. 143.
- ↑ JASIŃSKI, Kazimierz. Genealogia Piastów wielkopolskich. [s.l.]: [s.n.]
- ↑ SWIEŻAWSKI, Aleksander. Przemysł. Król Polski. Warszawa. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 57.
- ↑ JASIŃSKI, Kazimierz. Genealogia Piastów Wielkopolskich. [s.l.]: [s.n.] S. 47.
- ↑ Dějiny Slezska v datech, s. 47
- ↑ Rudy (klášter) (Polsko) - Bibliografie dějin Českých zemí. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2019-02-18]. Dostupné online.
- ↑ OŻÓG, Krzysztof. Eufemia w: Piastowie. Leksykon biograficzny. Kraków. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1999. S. 149.
- ↑ Datum úmrtí není jisté. Starší literatura: Oswald Balzer,Genealogia Piastów, Kraków 1895,s. 238, Kazimierz Jasiński, Rodowód Piastów Śląskich, t.III, Wrocław 1977, s. 28, jako datum smrti uvádí 15. únor 1281. Podle výzkumu historiků mohla Eufemie žít ještě v roce 1287 - Krzysztof Ożóg, Eufemia ..., s. 149-150, nebo také Kazimierz Jasiński, Genealogia Piastów Wielkopolskich. Potomstwo Władysława Odonica, w: Nasi Piastowie, Poznań 1995.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- MIKA, Norbert; WAWOCZNY, Grzegorz. Książęta opolsko-raciborscy. Wybrane postacie. Racibórz: Wydawnictwo i Agencja Informacyjna „WAW“, 2000. 46 s.
- Balzer O.: Genealogia Piastów, Kraków 1895, s. 238.
- Jasiński K.: Genealogia Piastów wielkopolskich. Potomstwo Władysława Odonica, (w:) Kronika Miasta Poznania, t. 2, 1995, s. 47-48.
- Jasiński K.: Rodowód Piastów śląskich, t. 3, Wrocław 1977, s. 27-29.
- Nowacki B.: Przemysł I, Poznań 2003, s. 76, 142-143.
- Ożóg K.: Eufemia, (w:) Piastowie. Leksykon biograficzny, Kraków 1999, s. 149-150.
- Horwat J.: Eufemia, w: Książęta i księżne Górnego Śląska pod red. A. Barciaka, Katowice 1995, s. 41.