Přeskočit na obsah

Enantiornithes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxEnantiornithes
Stratigrafický výskyt: Spodní až svrchní křída, asi před 131 až 66 miliony let
alternativní popis obrázku chybí
Model iberomesornise
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
PodtřídaEnantiornithes
Walker, 1981
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Enantiornithes (řecky proti-ptáci) je podtřída dávno vyhynulých primitivních druhohorních ptáků, žijících asi před 131 až 66 miliony let (v období spodní až nejsvrchnější křídy).[1] Většina z nich měla ještě primitivní vývojové znaky, jako jsou ozubené čelisti a drápy na předních končetinách. Bylo pojmenováno přes 40 rodů těchto praptáků, mnohé jsou však známé jen podle úlomků fosilních kostí.[2][3]

Název skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Název „Enantiornithes“ znamená „protiptáci“, ze starořeckého 'enantios' (ἐνάντιος) „protilehlý“ a 'ornithes' (ὄρνιθες) „ptáci“ . Název vytvořil Cyril Alexander Walker v roce 1981 na základě anatomického znaku, charakteristického pro tuto skupinu a který je odlišuje od moderních ptáků: skloubení ramenních kostí. U protiptáků je konkávně-konvexní kloub mezi lopatkou (lopatkou) a korakoidem (základní kostí ramenního pletence u obratlovců jiných než savců) opačný než u moderních ptáků. Konkrétně u Enantiornithes je lopatka v tomto kloubu konkávní a miskovitá a korakoid je konvexní, tedy přesně opačným způsobem, než jak je tomu u moderních ptáků.

Paleobiologie

[editovat | editovat zdroj]

Obvykle nedosahovali velkých rozměrů (například rod Iberomesornis pravděpodobně vážil jen kolem 13 gramů)[4], rekordní rozpětí křídel z dosud známých rodů měl nejspíš Avisaurus s mírou asi 1,2 metru. Jedním z prvních popsaných druhů byl čínský Sinornis, který dosahoval délky jen kolem 14 až 25 cm. Mezi nejstarší zástupce patřil španělský taxon Noguerornis se stářím kolem 130 milionů let.[5] Všichni enantiorniti vyhynuli spolu s neptačími dinosaury během vymírání na konci křídy. Na konci roku 2017 byla publikována studie, podle které vědci identifikovali fosilní tyčinky a čípky v oku čínského enantiornita z období spodní křídy (stáří asi 120 milionů let) a poprvé tak prokázali schopnost barevného vidění u pravěkého ptáka.[6]

Několik enantiornitů již bylo objeveno v jantaru z Myanmaru, a to v úžasném stupni dochování.[7][8] Studie z roku 2018 ukazuje, že trávicí systém enantiornitů a některých ornituromorfů byl primitivnější a méně vyspělý, než u pozdějších ptáků. To mohlo také rozhodnout o schopnosti přežití katastrofy na konci křídy před 66 miliony let (kdy enantiorniti vymírají, zatímco předkové současných ptáků nikoliv).[9] Skvěle zachované exempláře enantiornitů o stáří 127 milionů let byly objeveny také ve Španělsku.[10]

Jak ukázal objev, publikovaný v roce 2021, někteří enantiorniti měli lebku anatomicky velmi podobnou lebce neptačích teropodních dinosaurů (byla akinetická, méně kompaktní a na úrovni jednotlivých kosterních fragmentů takřka nepohyblivá).[11]

Rozmnožování

[editovat | editovat zdroj]

Opakovaný objev medulární kosti (tkáně bohaté na vápník, sloužící jako zdroj tohoto prvku pro tvorbu vaječné skořápky) u enantiornitů dokazuje, že měli podobný reprodukční systém jako dnešní („moderní“) ptáci.[12][13] Unikátní objev fosilních mláďat enantiornitů z tzv. Jeholské bioty v Číně ukázal, že tito pravěcí opeřenci pelichali (měnili peří z prachového na obrysové) podobně jako dnešní ptáci.[14]

Objev výborně zachovalých fosilií devíti samic enantiornitů z Číny prokázal, že stejně jako u dnešních ptáků byl i u těchto praptáků funkční pouze levý vejcovod, zatímco funkčnost pravého byla brzy v evoluční historii ptáků ztracena.[15]

Rozměry

[editovat | editovat zdroj]

Většina druhů enantiornitů dosahovala jen malých tělesných rozměrů. Mezi největší druhy patřil například druh Mirarce eatoni, formálně popsaný v listopadu roku 2018. Tento severoamerický taxon ze sedimentů souvrství Kaiparowits v Utahu měl pažní kost (humerus) dlouhou téměř 10 centimetrů, což odpovídá celkové délce těla přes 50 centimetrů.[16][17][18] Tento druh praptáka navíc velmi rychle rostl, což je u zástupce tohoto kladu poměrně neobvyklé.[19]

Měkké tkáně

[editovat | editovat zdroj]

U některých skvěle zachovaných fosilních jedinců byly objeveny i fosilní otisky původních měkkých tkání, například u druhu Orienantius ritteri a mnoha dalších.[20] V jantaru z Myanmaru byly objeveny celé části těl těchto praptáků v exkluzivním stavu dochovaní.[21][22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jingmai O’Connor (2022). Enantiornithes. Current Biology. 32 (20): R1166–R1172. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.07.074
  2. ↑ Yun-Hsin Wu; et al. (2021). Dental replacement in Mesozoic birds: evidence from newly discovered Brazilian enantiornithines. Scientific Reports. 11: 19349. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-021-98335-8
  3. ↑ Case Vincent Miller, Jen A. Bright, Xiaoli Wang, Xiaoting Zheng & Michael Pittman (2024). Synthetic analysis of trophic diversity and evolution in Enantiornithes with new insights from Bohaiornithidae. eLife. 12: RP89871. doi: https://doi.org/10.7554/eLife.89871.3
  4. ↑ Campione, N. E.; Evans, D. C. (2020). The accuracy and precision of body mass estimation in non-avian dinosaurs. Biological Reviews. doi: 10.1111/brv.12638
  5. ↑ Lacasa-Ruiz, A. (1989). New genus of fossil bird from the Neocomian locality of Montsec (Lerida province, Spain). Estudios geológicos. 45 (5-6): 417-425.
  6. ↑ Gengo Tanaka, Baochun Zhou, Yunfei Zhang, David J. Siveter & Andrew R. Parker (2017). Rods and cones in an enantiornithine bird eye from the Early Cretaceous Jehol Biota. Heliyon. 3 (1): Article e00479. doi: https://doi.org/10.1016/j.heliyon.2017.e00479
  7. ↑ Lida Xing; et al. (2018). A flattened enantiornithine in mid-Cretaceous Burmese amber: morphology and preservation. Science Bulletin. doi: https://doi.org/10.1016/j.scib.2018.01.019
  8. ↑ Lida Xing, Ryan C. McKellar, Jingmai K. O’Connor, Ming Bai, Kuowei Tseng & Luis M. Chiappe (2019). A fully feathered enantiornithine foot and wing fragment preserved in mid-Cretaceous Burmese amber. Scientific Reports 9, Article number: 927. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-018-37427-4
  9. ↑ Jingmai O’Connor (2018). The trophic habits of early birds. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2018.03.006
  10. ↑ Fabien Knoll, et al. (2018). A diminutive perinate European Enantiornithes reveals an asynchronous ossification pattern in early birds. Nature Communications, 9 (1) doi: 10.1038/s41467-018-03295-9
  11. ↑ Min Wang, Thomas A. Stidham, Zhiheng Li, Xing Xu & Zhonghe Zhou (2021). Cretaceous bird with dinosaur skull sheds light on avian cranial evolution. Nature Communications. 12. Article number: 3890. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-021-24147-z
  12. ↑ Jingmai O’Connor; et al. (2018). Medullary bone in an Early Cretaceous enantiornithine bird and discussion regarding its identification in fossils. Nature Communications 9, Article number: 5169. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-018-07621-z
  13. ↑ Min Wang, Jingmai K O’Connor, Alida M Bailleul & Zhiheng Li (2019). Evolution and distribution of medullary bone: evidence from a new Early Cretaceous enantiornithine bird. National Science Review, nwz214 (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1093/nsr/nwz214
  14. ↑ O’Connor, Jingmai K.; et al. (2019). First report of immature feathers in juvenile enantiornithines from the Early Cretaceous Jehol avifauna. Archivováno 26. 8. 2019 na Wayback Machine. Vertebrata PalAsiatica (advance online publication). doi: 10.19615/j.cnki.1000-3118.190823
  15. ↑ Alida M. Bailleul, Jingmai O’Connor, Zhiheng Li, Qian Wu, Tao Zhao, Mario A. Martinez Monleon, Min Wang & Xiaoting Zheng (2020). Confirmation of ovarian follicles in an enantiornithine (Aves) from the Jehol biota using soft tissue analyses. Communications Biology 3, Article number: 399. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-020-01131-9
  16. ↑ Jessie Atterholt, J. Howard Hutchison & Jingmai K. O’Connor (2018). The most complete enantiornithine from North America and a phylogenetic analysis of the Avisauridae. PeerJ 6:e5910. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.5910
  17. ↑ https://www.nationalgeographic.com/science/2018/11/new-dinosaur-era-bird-largest-north-america-fossils-paleontology/
  18. ↑ https://svpow.com/2018/11/13/please-welcome-mirarce-eatoni/
  19. ↑ Jessie Atterholt, Ashley W. Poust, Gregory M. Erickson and Jingmai K. O’Connor (2021). Intraskeletal Osteohistovariability Reveals Complex Growth Strategies in a Late Cretaceous Enantiornithine. Frontiers in Earth Science. 9: 640220. doi: 10.3389/feart.2021.640220
  20. ↑ Di Liu; et al. (2018). Soft tissue preservation in two new enantiornithine specimens (Aves) from the Lower Cretaceous Huajiying Formation of Hebei Province, China. Cretaceous Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2018.10.017
  21. ↑ Lida Xing, Pierre Cockx, Jingmai K. O’Connor & Ryan C. Mckellar (2020). A newly discovered enantiornithine foot preserved in mid-Cretaceous Burmese amber. Palaeoentomology, 3(2): 212-219. doi: http://dx.doi.org/10.11646/palaeoentomology.3.2.11
  22. ↑ Lida Xing, Jingmai K. O'Connor, Kecheng Niu, Pierre Cockx, Huijuan Mai and Ryan C. McKellar (2020). A New Enantiornithine (Aves) Preserved in Mid-Cretaceous Burmese Amber Contributes to Growing Diversity of Cretaceous Plumage Patterns. Frontiers in Earth Science, 8: 264. doi: https://doi.org/10.3389/feart.2020.00264

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Enantiornithes&oldid=24344994“