Eija-Liisa Ahtila

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eija-Liisa Ahtila
Narození6. srpna 1959 (64 let)
Hämeenlinna
Povolánífotografka, video umělkyně, filmová režisérka, fotoreportérka, televizní producentka a filmařka
OceněníVincent Award (2000)
Pro Finlandia (2005)
medaile prince Evžena (2008)
Webová stránkaeija-liisaahtila.com
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eija-Liisa Ahtila (6. srpna 1959 Hattula[1] Finsko)[2] je finská vizuální umělkyně, fotografka a filmařka, známá svými filmovými instalacemi pohybujícími se na rozhraní filmu a videoartu. Pomocí vizuálního jazyka kinematografie představuje rozsáhlé instalace s projekcemi rozdělenými na více panelů.[3] V jejích pracích se většinou objevuje téma mezilidských vztahů v podobě silně emocionálních příběhů, které jsou ještě dobarveny malířským filmovým obrazem. V pozdější tvorbě se věnuje hlubším filozofickým otázkám, často zkoumá individuální identitu a hranice subjektu ve vztahu k vnějšímu světu, přírodě, krajině a klimatu.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Studovala filmovou tvorbu na Free Art school v Helsinkách (1980–1985) a současně s tím i práva na Helsinské univerzitě (1980–1985). Pokračovala na London College of Printing (1990–1991) a v USA, kde v letech 1994–1995 studovala na Kalifornské universitě v Los Angeles a v Americkém filmovém institutu.

V letech 2007–2010 byla profesorkou vzdělávacího programu prostorového a časového umění na Akademii výtvarných umění v Helsinkách.

Žije a pracuje v Helsinkách.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Po experimentování s fotografiemi, uměním instalací a performancí se Ahtila v 90. letech soustředila na film a video. Její díla jsou často uváděna jako instalace i hrané filmy. Tři minifilmy Me/We, Okay a Gray (1993), z nichž každý má 90 sekund a které napsala a režírovala, byly uvedeny jako upoutávky v kinech, v televizi během reklamních přestávek a v uměleckých galeriích.[5] Tak se dostala do širšího povědomí veřejnosti. Od poloviny devadesátých let Eija-Liisa Ahtila uváděla své práce i na mezinárodních filmových festivalech a akcích.

Ve svých dřívějších pracích se zabývala mezilidskými vztahy, duševními stavy, otázkami smrti. Její krátkometrážní filmy představují lidská dramata, v nichž postavy zápasí se svými emocemi, okolím a nestabilním prostředím. Většinu těchto témat zpracovává z ženské perspektivy a z různých úhlů pohledu. Zabývá se širšími kulturními a existenciálními tématy, jako je kolonialismus, víra a posthumanismus. Od roku 2005 se Ahtila věnuje kinematografii z ekologického hlediska a zkoumá, jak bychom měli vidět svět ve světle globálního oteplování a dalších ekologických krizí. Přesouvá pozornost od člověka a mezilidských vztahů k potenciálu jeho empatie a lásky k ostatním živým bytostem a přírodě vůbec. Příroda, kterou Ahtila ve svých dílech popisuje, je plná symbolismu. Používá barvy, světlo a zvuk živým, surrealistickým způsobem jako malířka.

Vybrané instalace[editovat | editovat zdroj]

  • Consolation Service (Služba útěchy, 1999), 35mm filmová a DVD instalace pro 2 projektory se zvukem, 24 minut – tři příběhy jsou mezi sebou propojeny silnou osudovou linkou. Film sleduje rozchod mladého manželského páru a následnou smrt manžela pod krami zamrzlého jezera. Oceněno na Bienále v Benátkách.[6]
  • The Present (Současnost, 2001), DVD instalace pro 5 monitorů se zvukem
  • The House (Dům, 2002), DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut rozhovorů s lidmi, kteří jsou postiženi duševními poruchami[7][8][9][10]
  • The Wind (Vítr, 2002) DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut[11]
  • The Hour of Prayer (Hodina modlitby, 2005) 4 projektory, ukazuje scény ze zážitku ženy kolem smrti jejího psa
  • Where is Where? (2008), HD instalace pro 4 projektory, 55 minut o událostech alžírské války, kdy dva mladí arabští chlapci zabili svého francouzského přítele[12]
  • The Annunciation (2010)[9][13]
  • Horizontal (Vaakasuora, 2011), mediální instalace: 6-kanálová projekce se zvukem, 6 min. Pohled smrku jako živého organismu. Obraz ukazuje 11 metrů vysoký smrk v horizontální poloze, jehož větve se kymácí ve větru, natočený v plném měřítku v šesti částech. Zvukovou kulisu tvoří zvuk větru, vrzání kmene a ptačí zpěv. Umělkyně chtěla toto dílo použít k reprezentaci myšlenky německého biologa Jakoba von Uexküella o paralelní a souběžné existenci časových a prostorových světů. Umělecké dílo na druhé straně také přesouvá pozornost od člověka jako středu vesmíru k velikosti přírody; lidé hrají v širším obrazu menší roli.[9]
  • Studies on the Ecology of Drama (2014), instalace pro 4 projektory
  • Potentiality for Love (2018), instalace kombinující sochy s živou projekcí[14]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • The Nature of Things (Povaha věcí, 1988) pojednává o podstatě věcí v konzumní společnosti, předmětům připisuje duchovní vlastnosti
  • Plato’s Son (Platonův syn, 1991) mimozemšťanka přichází na Zem studovat význam a funkci lidského těla
  • The Trial (Proces, 1993) o vině a trestu, způsobech lidského jednání
  • Me/We, Okay, Gray (1993), 35mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 3 × 90 sekund zkoumá rozdíly mezi reklamními spoty a krátkými filmovými dramaty[5][15]
  • If 6 was 9 (1995), 35 mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 10 minut je vyprávěním o skupince mladých dívek, o jejich cestě  k dospělosti a sexualitě. Ve třech navzájem se prolínajících filmových vrstvách Eija-Liisa Ahtila vytváří obraz roztříštěné reality, odpovídající vybranému tématu: zmatkům dospívání a hledání vlastní identity a sexuality[16]
  • Anne, Aki and God (Anna, Aki a Bůh, 1998), pro 5 projektorů. Psychicky nemocný muž fantazíruje o ženě, která se během filmu stává skutečností.
  • Today (Dnes, 1996), 35 mm filmová a DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 10 minut pojednává o vztahu mezi otcem a dcerou, kteří si povídají o smrtelném úrazu dědečka[17]

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

První samostatná výstava Ahtily byla v helsinské galerii Kluuvin v roce 1991. V zahraničí vystavovala poprvé ve Stockholmské galerii Index v roce 1995. Od roku 1997 měla mnoho skupinových a individuálních výstav v mnoha evropských zemích, Severní Americe, Japonsku, Novém Zélandu a Mexiku. Ahtila se zúčastnila mnoha mezinárodních uměleckých výstav, jako je Manifesta (1998), Benátské bienále (1999 až 2005), documenta11 (2002), bienále umění v São Paulu (2008) a bienále v Sydney v letech 2002 a 2018.[18]

V České republice představila umělkyni iniciativa Tranzit.cz. Na výstavě v Praze ve dnech 29.4. – 8.6. 2008 byly zastoupeny instalace Tender trap (1991) a Secret Garden (1994). [19]

Její práce se nacházejí ve sbírkách galerie Tate v Londýně[20][21][22] a Muzea moderního umění v New Yorku.[23][24]

Ocenění a uznání[editovat | editovat zdroj]

Ve Finsku patří Eija-Liisa Ahtila mezi nejuznávanější umělce. V roce 2009, ve věku 49 let, získala titul akademik umění, jako nejmladší ve Finsku. V roce 2020 jí bylo uděleno státní vyznamenání důstojnice I. třídy Řádu bílé růže a v roce 2021 nejvyšší finská cena za výtvarné umění Ars Fennica.[25] Ahtila získala několik uměleckých a filmových cen v zahraničí:

  • Cenu Vincent (2000), udělovanou v Nizozemsku v letech 2000–2014 evropskému umělci, jehož díla byla považována za vysoce relevantní v současném umění[26]
  • Artes Mundi (2006) udělovanou mezinárodní uměleckou organizací se sídlem v Cardiffu současným vizuálním umělcům s cílem podporovat práci se sociální realitou a životními zkušenostmi[27]
  • Medaile prince Evžena (2008) udílená švédským králem za mimořádný umělecký výkon[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eija-Liisa Ahtila na finské Wikipedii a Eija-Liisa Ahtila na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Who is who 2011. Ottawa: [s.n.], 2011. ISBN 9789511247128. S. 33-34. 
  2. ↑ Great Women Artists. [s.l.]: Phaidon Press, 2019. ISBN 978-0714878775. S. 26. 
  3. ↑ BRASISKIS, Lukas. Whose perspective is this? A few thoughts on Eija-Liisa Ahtila's Studies on the Ecology of Drama" NECSUS European Journal of Media Studies. NECSUS European Journal of Media Studies. 2017, s. 243–248. Dostupné online. DOI 10.25969/mediarep/3413. 
  4. ↑ Eija-Liisa Ahtila [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2019. 
  5. ↑ a b Eija-Liisa Ahtila [online]. [cit. 2012-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2023. 
  6. ↑ SMITH, Roberta. Eija-Liisa Ahtila. The New York Times. 26 May 2000, s. E.26. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. 
  7. ↑ PHIBRICK, Jane. Subcutaneous Melodrama: The Work of Eija-Liisa Ahtila. PAJ: A Journal of Performance and Art. May 2003, s. 32-47. Dostupné online. ISSN 1537-9477. (anglicky) 
  8. ↑ Eija-Liisa Ahtila: The House [online]. 2011 [cit. 2016-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2015. 
  9. ↑ a b c FRANK, Alison. Eija-Liisa Ahtila. Afterimage. November-December 2013, s. 31-32. 
  10. ↑ AVGIKOS, Jan. Eija-Liisa Ahtila. Artforum. April 2004, s. 157. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. 
  11. ↑ SCHWENDENER, Martha. Art in Review; Eija-Liisa Ahtila -- The Wind. The New York Times. 24 November 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2021. 
  12. ↑ WALSH, Maria. Eija-Liisa Ahtila. Art Monthly. April 2010, s. 26-27. ISSN 0142-6702. 
  13. ↑ JOHNSON, Ken. Eija-Liisa Ahtila. The New York Times. 4 November 2011, s. C.30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. 
  14. ↑ Exhibitions - Potentiality for Love [online]. 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 January 2018. 
  15. ↑ Talin Abadian. Eija Liisa Ahtila – among creating fantasy and documentation. Psychology and Art. 2006. (persky) 
  16. ↑ If 6 was 9 [online]. [cit. 2023-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. (anglicky) 
  17. ↑ Eija-Liisa Ahtila - Awards [online]. [cit. 2012-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2023. 
  18. ↑ GREENBERGER, Alex. Biennale of Sydney Reveals Full Artist List for 2018 Edition [online]. 13 December 2017 [cit. 2023-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. (anglicky) 
  19. ↑ Tisková zpráva k výstavě Eija-Liisa Ahtila [online]. Praha: 2008 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. 
  20. ↑ MAY, Susan. Eija-Liisa Ahtila: Real characters, invented worlds [online]. 2002 [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2020. (anglicky) 
  21. ↑ SEARLE, Adrian. The never-ending story. The Guardian. 30 April 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2023. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  22. ↑ ‘Consolation Service‘, Eija-Liisa Ahtila, 1999 [online]. [cit. 2023-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2023. (anglicky) 
  23. ↑ Eija-Liisa Ahtila [online]. [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023. 
  24. ↑ Eija-Liisa Ahtila: The Wind [online]. 2006 [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2023. 
  25. ↑ Suomen suurin kuvataidepalkinto Ars Fennica Eija-Liisa Ahtilalle – iloa sekoittaa suru Ukrainasta: “Miten voin iloita palkinnosta?”. Yle Uutiset [online]. 2022-03-03 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (finsky) 
  26. ↑ The Vincent Award History - 2000 [online]. [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 May 2007. 
  27. ↑ SISARIO, Ben. Arts, Briefly. International Herald Tribune. 3. 4. 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. 
  28. ↑ Art Academics [online]. 29 August 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 October 2022. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GROSENICKOVÁ, Uta. Ženy v umění. 20 a 21 století. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 12-15. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eija-Liisa_Ahtila&oldid=23816195“