Přeskočit na obsah

EMD F3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
EMD F3
Zachovaná lokomotiva F3
Zachovaná lokomotiva F3
Základní údaje
VýrobceProgress Rail Locomotive (1945–1949)
Počet vyrobených kusů1 111 a 696
Parametry pohonu
Uspořádání pojezduBo'Bo'
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Vysvětlivky pojmů v infoboxu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

EMD F3 je dieselelektrická lokomotiva vyráběná mezi lety 1945 a 1949 americkou firmou Electro-Motive Division (EMD), patřící do koncernu General Motors. Jde o traťovou lokomotivu určenou pro vozbu osobních i nákladních vlaků, jeden z modelů úspěšné řady lokomotiv F. Čtyřnápravová lokomotiva disponuje výkonem 1 500 koňských sil (asi 1 100 kW) a je poháněna šestnáctiválcovou verzí motoru 567B přeplňovaného Rootsovými dmychadly.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Zbrusu nové F3 před výrobním závodem v La Grange

Během 2. světové války byla výroba lokomotiv výrazně ovlivněna vládními restrikcemi, společnost EMD se tak se svými nákladními lokomotivami FT stala prakticky monopolním výrobcem dieselových traťových lokomotiv. Zkušenosti s provozem 1 100 lokomotiv FT a více než 200 osobních lokomotiv předválečných typů pak poskytly EMD výhodu na poválečném trhu, kde její produkty musely konkurovat motorovým lokomotivám ostatních výrobců, nikoliv převážně parním lokomotivám jako v období před válkou.[1]

Prototypy lokomotivy F3 byly dokončeny v létě roku 1945, problémy s novým trakčním generátorem však způsobily zpoždění sériové výroby, proto bylo jako přechodné řešení přistoupeno k výrobě lokomotiv F2. Ty disponovaly většinou vylepšení modelu F3, ale byly vybaveny starším generátorem z lokomotiv FT a měly proto i nižší výkon.[2] Po zahájení sériové výroby se z lokomotiv F3 staly nejprodávanější traťové lokomotivy Severní Ameriky,[3] do ukončení produkce v únoru 1949 sjelo z výrobní linky v La Grange 1 111 kusů v provedení A se stanovištěm obsluhy a 696 lokomotiv v provedení B bez stanoviště.[4] Lokomotivy byly nabízeny s osmi různými převodovými poměry, mohly tak být využity v čele expresních vlaků i v těžké nákladní službě.[5] Lokomotivy F3 byly ve výrobě nahrazeny ještě úspěšnějším typem F7. Mnoho lokomotiv F3 EMD vykoupilo na protiúčet při prodeji nových strojů a zužitkovalo některé jejich komponenty.[6][7]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Lokomotiva F3 je čtyřnápravová lokomotiva uspořádání pojezdu Bo′Bo′, usazená na dvou podvozcích typu Blomberg. Skříň lokomotivy svařená z ocelových profilů je nosným prvkem a je zakryta překližkovými panely pokrytými z obou stran tenkým plechem. Toto konstrukce lokomotiv se v anglicky psané literatuře označuje termínem cab nebo carbody unit.[8] Lokomotiva v provedení A má na jednom konci vyvýšené stanoviště obsluhy s proudnicově tvarovaným čelem ve tvaru „buldočího čenichu“, její délka je asi 15,45 m. Provedení B nemá stanoviště obsluhy a je asi o 0,2 m kratší. Hmotnost se pohybuje kolem 105 tun.[9]

V průběhu produkce docházelo k různým kosmetickým úpravám skříní, takže zatímco nejstarší lokomotivy F3 vzhledově odpovídají lokomotivám F2,[2] pozdní exempláře jsou téměř totožné s ranými lokomotivami F7.[10] Původně tři kulatá okna v bočnicích tak byla postupně zredukována na dvě a u části lokomotiv byly průduchy do strojovny kryty pletivem.[11] Vizuální identifikaci komplikuje i to, že lokomotiva F3 mohla být později modernizována na standard lokomotiv F7 nebo F9.[10]

Spalovací motor

[editovat | editovat zdroj]
F3 společnosti Southern v čele vlaku Royal Palm. Unikající pára pochází z parního generátoru.

Lokomotivy F3 jsou poháněny šestnáctiválcovým dvoudobým vznětovým motorem s válci do V typu 16-567B přeplňovaným dvěma Rootsovými dmychadly. Při vrtání 8,5 palců (216 mm) a zdvihu 10 palců (254 mm) je zdvihový objem jednoho válce 567 krychlových palců (9,29 l), odtud plyne označení motoru.[12] Jde o vylepšenou verzi motoru použitého u starších lokomotiv FT, kromě zvýšení výkonu z 1 350 koňských sil (asi 1 000 kW) na 1 500 koňských sil (asi 1 100 kW) přinesly úpravy také snížení spotřeby paliva a zvýšení spolehlivosti.[13] Rozsah otáček je od volnoběžných 275 ot./min až po maximálních 800 ot./min v 8. stupni, jejich řízení zajišťuje nový elektrohydraulický regulátor.[14]

Jednou ze změn oproti modelu FT bylo přemístění chladičů vodního okruhu i s jejich čtyřmi ventilátory do prostoru nad spalovacím motorem. Nově byly tyto ventilátory, stejně jako ventilátory chlazení trakčních motorů, poháněny elektromotory napájenými z třífázového alternátoru D14, který je zabudován do trakčního generátoru.[15] Nové vnitřní uspořádání také umožnilo přemístit odporníky EDB (u lokomotiv jí vybavených) do strojovny za stanoviště obsluhy.[16]

Přenos výkonu

[editovat | editovat zdroj]

Lokomotivy F3 využívají stejnosměrný elektrický přenos výkonu. Se spalovacím motorem je přírubově spojen nový trakční generátor D12 o jmenovitém napětí 600 V,[7] který napájí čtveřici tlapových trakčních motorů. Zapojení motorů je možné ovládat ve čtyřech stupních:[17]

  1. Při rozjezdu jsou motory 1 a 4 na vnější straně podvozků řazeny do sériové kombinace, stejně jako motory 2 a 3 na vnitřní straně podvozků. Obě skupiny jsou pak zapojeny paralelně.
  2. V dalším stupni dochází k šuntování zařazením odporů paralelně k budicím vinutím motorů.
  3. Následuje přechod na paralelní řazení všech trakčních motorů.
  4. V paralelním řazení je opět možné šuntovat.

Zatímco u lokomotiv FT bylo řazení motorů řízeno manuálně strojvedoucím, lokomotivy F3 mohly být volitelně vybaveny systémem,[18] který prováděl změnu řazení automaticky na základě napětí a proudu trakčního generátoru.[19] Změna směru jízdy se provádí přepólováním budicích vinutí trakčních motorů.[14] Pomocný generátor, jehož napětí je napěťovým regulátorem udržováno na hodnotě 74 V, zajišťuje stejnosměrný proud pro dobíjení baterií, napájení palubní sítě a buzení trakčního generátoru D12 i alternátoru D14.[20]

Lokomotivy F3 byly nabízeny s osmi různými převodovými poměry, takže mohly být nasazovány na široké spektrum výkonů, od těžkých nákladních vlaků až po rychlé expresy. Při standardním průměru dvojkolí 1 016 mm a použití poměru 56:21 byla maximální rychlost 164 km/h a trvalá tažná síla 93 kN. Na opačném konci spektra pak byl převodový poměr 65:12 s maximální rychlostí 80 km/h a trvalou tažnou silou 189 kN.[5] Zřejmě nejčastější však byl převod 62:15 umožňující jízdu maximální rychlostí 105 km/h.[4]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746. S. 99–104. 
  2. ↑ a b SOLOMON (2011), s. 110
  3. ↑ SOLOMON (2011), s. 111
  4. ↑ a b SOLOMON, Brian. EMD locomotives. St. Paul: Voyageur Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9780760323960. S. 61. 
  5. ↑ a b SOLOMON (2011), s. 111–112
  6. ↑ SOLOMON (2011), s. 175
  7. ↑ a b DL&W F3 Locomotive #663. Tri-State Railway Historical Society [online]. [cit. 2021-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ SOLOMON, s. 83–85
  9. ↑ DL&W EMD F3 Operating Manual [online]. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 1946-11-15 [cit. 2021-12-26]. Kapitola General Data. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-29. 
  10. ↑ a b SOLOMON (2011), s. 105
  11. ↑ LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. ISBN 9780253027986. Kap. 5. Postwar Shakeout. 
  12. ↑ LAMB, kap. 4. Streamlined Trains: A New Plant and a New Name
  13. ↑ SOLOMON (2011), s. 114
  14. ↑ a b Erie EMD F3 Operating Manual [online]. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 1947-07-13 [cit. 2021-12-26]. Kapitola General Description. Dostupné online. 
  15. ↑ Erie EMD F3 Operating Manual, kap. Electrical Equipment
  16. ↑ SOLOMON (2011), s. 107
  17. ↑ Erie EMD F3 Operating Manual, kap. Operation of Transition Lever
  18. ↑ SOLOMON (2011), s. 132
  19. ↑ Erie EMD F3 Operating Manual, kap. Operation of Locomotives With Automatic Transition
  20. ↑ Erie EMD F3 Operating Manual, kapitoly No A.C. Voltage Alarm, Voltage Regulator a Electrical Equipment

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=EMD_F3&oldid=22845262“